K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Já to tak cítím

Humanistická psychologie je dítě Woodstocku a LSD: psychologové se stali celebritami.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

11. 9. 2015

V dnešním dílu pokračujeme ve sledování zajímavé a pestré cesty psychoterapie různými historickými obdobími, napříč územím vždy odlišných hodnot i očekáváními. Upozorňuji na to, jak bylo vždy pojetí psychologie těmito preferencemi a duchem doby tvarováno. Platilo to sice i o psychoanalýze, ale teprve tomto dílu se podíváme také na razantní vliv opačný: jak sama psychoterapie zpětně ovlivňovala společnost i její hodnoty.

Po druhé světové válce se díky předválečné emigraci německých (většinou pronásledovaných) psychologů centrum psychologie přesouvá do USA. Zde se rodí nové terapeutické směry a sem musíme zaměřit svou pozornost. Amerika zažívá poválečný ekonomický boom. Lidem se dobře daří, jejich životní úroveň stoupá, nové způsoby antikoncepce startují sexuální revoluci.

Mladá generace se vždy vyhraňovala vůči té starší, ale nyní je ve společnosti něco, co z běžného protestu umožní učinit velkou revoluci. Ekonomická úroveň je vysoká – mladí lidé nemusejí pracovat, a přesto neumřou hlady. Pojetí individuální svobody se posouvá. Vzniká a ideje propojuje nový fenomén masmédií, který je veden vynálezem doby: sdílením obrazů prostřednictvím televize. To vše spojuje, dává jistotu a umožňuje žít jinak.

V kotli studentských bouří a hnutí hippies 60. let se mísí levicová politická filozofie, zájem o východní spiritualitu, hořká zkušenost z konfliktů v Koreji a Vietnamu se sladkostí bezstarostného užívání si – rokenrolu, sexu i LSD tripů. Ve výsledné filozofii hippies komunity tyto výše uvedené faktory jasně rozpoznáme:

  • Společnost je špatná a omezuje nás: nevěřme establismentu!
  • Důležité je rychlé štěstí tady a teď, jak to učí rychle bohatnoucí indičtí guruové, kteří ochotně přispěchají podělit se o své učení s davem duchovně hladové, ale bohaté středostavovské mládeže.
  • Příslušníci hippies revolty se stejnou silou, s jakou pohrdají vlastními rodičovskými figurami, přijímají východní i západní guruy své doby a v infantilním nekritickém ztotožnění (ano, rozum nebo kritický odstup nebylo něco, co by bylo v té době hodnotou) jim věří každé slovo a každé motto.

A tito duchovní otcové neseni přízní milionů razí nová hesla: Tune in – turn on – drop out (nalaď se, zapni se, odpadni), deklamuje psycholog Timothy Leary. Já jsem já a ty jsi ty, volá psychiatr Fritz Perls.

Psychologové jako rockové hvězdy

Poprvé (a možná naposledy) v historii psychologie se děje nejen to, že společenská móda formuje psychologické přístupy, ale že psychologie je zásadní součástí této společenské změny. To je situace nesrovnatelná s pouhým dřívějším povídáním o Jungovi v kavárnách intelektuálů nebo inspirací psychoanalýzou u umělců. Psychologové jsou teď celebritami své doby. Nemají už vliv jen na intelektuální a uměleckou minoritu – nyní stojí uprostřed skandujícího davu.

Vyhrává ten, kdo více křičí, kdo více ukáže, že mu nevadí, co si o něm myslí ostatní.

Mladí lidé mezi koncertem Janis Joplin a marihuanovým večírkem navštěvují terapeutická sezení a čtou psychologické knihy. Jejich cíl je jasný: Tune in – turn on. Hledají cestu ke štěstí, k radostnému prožitku, k „užití si“, což ochotně podporují noví terapeuti, kteří místo dřívější účasti na vědeckých konferencích a vysedávání v psychoanalytických křeslech v konzervativním obleku nyní mávají v batikovaných tričkách na festivalech a v nově vznikajících institutech jsou adorováni po způsobu rockových hvězd.

Fritz Perls zakládá Gestalt terapii s (do té doby opomíjeným) důrazem na budování hranic, přítomnost, sebevyjádření, individualitu a uvědomění. Všechny tyto faktory nesmírně obohatily psychoterapeutickou tradici, nicméně v dobové atmosféře u něj nabírají problematickou podobu. Duchem dobu je totiž extrém: nestačí dát si dvě piva, naládujme se denně LSD. Nestačí trochu lásky, musím se vyspat se všemi v okolí.

Krátkozraké nafukování ega

(Nejen) Perlsovy skupinové terapie se tak mění daleko spíše v prostor šikovné manipulace ze strany terapeuta: za největší hodnotu se považuje křik, emoční výlev a následné uvolnění (které se nazývá „vhledem“). Ostatní účastníky skupinových terapií nezajímá jejich vlastní vnitřní reflexe zkušeností ostatních, ale považují za své svaté právo a povinnost oblažit všechny ostatní svými odlišnými individuálními názory, momentálními emocemi a hnutími mysli.

Vyhrává ten, kdo více křičí, kdo více ukáže, že mu nevadí, co si o něm myslí ostatní, kdo je co nejspontánnější (rozuměj: hysterický, nepatřičný, nepřiměřený, bezohledný nebo agresivní). Vrcholným argumentem se stává „Já to tak cítím“.

To je mantra, se kterou se pálí mosty, opouštějí vztahy, zrazuje důvěra okolí, vyhýbá každému závazku nebo vytrvalosti. Kritici tento přístup po právu nazvali bum-bum terapií, já bych jej nazval „Nafukujeme ega po způsobu pouťových balonků.“ Bohužel balónek z pouti, jak víme, dlouho nevydrží.

Zrod humanistické psychologie

Nicméně i přes tyto dobové extrémy je popsaná změna psychoterapeutického uvažování nesmírně důležitá a užitečná. Doslova totiž proměňuje psychologii a to, na co se má zaměřovat. Konkrétní hodnoty doby jsou v nově vznikající humanistické psychologii jasně patrné:

Účelem člověka je jeho sebe-realizace, tedy naplnění jeho individuálně specifických potřeb a život v souladu se sebou samým a individuálními specifiky. Každý jsme jiný, musíme se nejprve poznat a poté tuto odlišnost využít a rozvinout. Zásadní potřebou je také překročení každodennosti, hledání smyslu a rozvoj v oblasti spirituální dimenze. Důležitým nástrojem pro naši kultivaci je naše uvědomění: to, čeho si v něm všímáme, co prožíváme, co a jak v něm ovlivňujeme, jak v něm dokážeme setrvat v přítomnosti.

To jsou zásadní teze humanistické psychologie. V tom všem při dobrém poslechu (a s trochou nadhledu) rozpoznáme atmosféru Woodstocku, vůni kolujících jointů i poezii Allena Ginsberga.

Samozřejmě ve svém dobovém pojetí má humanistická psychologie také spoustu nedostatků a chyb: v duchu doby extremizuje své nově objevené hodnoty, které jsou v jádru důležité a rozumné, chápeme-li je ovšem s přiměřeností, která prvním aplikacím nové psychoterapie chybí. Je jí možno vytknout především:

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

1. Přílišný individualismus, který vidíme už v ústředním důrazu na „svůj prožitek“ a nezájem o to, jak tento prožitek ovlivní toho druhého; Perlsovo já jsem já a ty jsi ty se – poněkud hrůzně – dokonce označuje za „modlitbu“ Gestalt terapie.

2. Příliš negativní postoj ke společnosti. Společnost je něco, co nás omezuje, co nám neumožňuje vyvinout se tak, jak je pro nás nejlepší, co zabraňuje našemu plnému životu. Původní zaměření humanistické psychologie přehlíží zásadní důležitost lidského společenství, socializace, vztahů s druhými.

Když se podíváme na nekonečnou nabídku mnoha dnešních sebepoznávacích psychologických a spirituálních „zážitkových kurzů“, můžeme zažít silný pocit cestování časem.

3. Omezené chápání vlastního štěstí, které hledáme jen jako bezprostřední pozitivní prožitek. Ten je modlou a idolem. Proto se nabízejí „duchovní zážitky“ nebo „zážitkové kurzy“. Spirituální cesta má smysl, pokud „u toho něco zažijeme“. Hodnota vztahu je určována „pokud (a dokud) je mi v něm co nejlépe“.

Prvním revolucionářům humanistické psychologie zcela uchází paradoxní charakter lidského štěstí a předpokladů spokojenosti, ke kterým patří vlastnosti jako trpělivost, schopnost vydržet nepříjemné (nudné, fádní), přiměřenost, vytrvalost, hledání optima, sebeomezení nebo dobrovolná skromnost.

Hodnoty revoluce 60. let s transparentem tune in – turn on – drop out jsou v přímém rozporu s těmito důležitými protiklady bezprostředního potěšení.

4. Příliš naivní chápání člověka, jeho změny a řešení jeho problémů. „Lidé nemají negativní stránky. Pokud je mají, může za to společnost, která je takto ovlivnila.“ To je hloupý a nebezpečný předpoklad, a také alibistické zbavení se zodpovědnosti sama za sebe. Přitom právě individuální zodpovědnost paradoxně humanistická psychologie tak ráda zdůrazňovala.

Další příliš jednoduchou zkratkou bylo pojetí: „Máš-li problém, běž na víkendový workshop, všechno se vyřeší.“ To je dobová terapeutická verze běžnějšího „Zakuřme si jointa, a bude všude mír.“ Toto omezené chápání lidského rozvoje i řešení společenských problémů bagatelizuje dlouhodobost, postupnost, zkoušení a chybování, toleranci nedokonalosti, pomalou adaptaci.

Celoživotní kultivace a nesnadná práce s vlastním uvědoměním a na úpravě chování není v módě. Heslem dne je rychle si zakřičet, dostat se do kontaktu se svou emocí… to vyřeší vše. O zbytek se postará tajemný „proces“. (Koneckonců když se podíváme na nekonečnou nabídku mnoha dnešních sebepoznávacích psychologických a spirituálních „zážitkových kurzů“, můžeme zažít silný pocit cestování časem).

Otisk doby

Všechnu tuto kritiku si mnozí psychologové, ovlivnění humanistickou psychologií, uvědomovali a reagovali na ni. Moderní Gestalt terapie dokázala zpomalit, přestala mít podobu řízené hysterie a uvědomila si, že nejen smysly, emoce a pocity mají svůj terapeutický význam.

Humanističtí psychologové brzy objevili význam vztahů, nutnosti vzájemného přizpůsobení a setkávání (tak krásně popsané v díle filozofa Martina Bubera, kterým se rádi inspirovali). Spirituální psychologové začali upozorňovat na důležitější a hlubší aspekty duchovní cesty a osobnostní kultivace, než je „duchovní zážitek“.

Využívejte celý web.

Předplatné

Opět upozorňuji na to, že zde popisuji především dobový obraz jednotlivých směrů, nikoli jejich obraz současný, který se pochopitelně s mnohými popisovanými extrémy vypořádal.

Avšak i přesto jsem pevně přesvědčen, že uvedené atributy jsou v daných přístupech stále dominantní a snadno vysledovatelné.

  • Je velmi pravděpodobné, že humanistický psychoterapeut bude během setkání podporovat váš individuální způsob vyjádření, bude do terapie zavádět méně pravidel a inklinovat spíše k hovoru o uvědomění či k prožívání přítomnosti.
  • Tradiční KBT terapeut bude daleko častěji směřovat k tématu učení, vašemu přemýšlení a myšlenkovým vzorcům.
  • I moderní psychoanalytik vás bude orientovat k hovorům o vaší minulosti, načež vám bude mít tendenci sdělit, co tento příběh znamená.

Jednotlivé školy psychoterapie na svá omezení a kritiku samozřejmě reagovaly, to však rozhodně neznamená, že by díky tomu ztratily svůj určující charakter, který jim byl vtisknut právě v dobách jejich založení.

V příštím dílu si ukážeme, jaký je vztah mezi naším dnešním chápáním psychologie a duchem doby současnosti, tedy postmoderní kultury.

Diskuse 0
Jiné dějiny psychoterapie
Seriál

Vývoj psychoterapie vždy zásadně ovlivňovala „dobová móda“.

Dalibor Špok

  • Věda a společnost