Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Zrození psychoanalýzy z ducha páry

Lidská mysl se na sebe neumí podívat jiným než metaforickým způsobem. Obraz ale není realita.

Ze seriálu: Jiné dějiny psychoterapie

Dalibor Špok

Dalibor Špok

21. 8. 2015

Často si neuvědomujeme, jak silně ovlivňuje naši představu fungování vlastní mysli to, s čím se setkáváme ve svém okolí. Nadcházející články se vám pokusí přiblížit dějiny psychoterapie z trochu jiného pohledu a ukážou, jak „dobová móda“ určovala a určuje naše smýšlení o nás samých. Tyto představy totiž ovlivňují nejen chápání sebe sama, ale také to, co od sebe a svých bližních očekáváme i jak se chováme. Včetně toho, co od nás očekávají naši psychologové a co my jako klienti očekáváme od nich.

Dnes si už jen stěží dokážeme představit, jakou revoluci v chápání lidských možností znamenal parní stroj. My jej vnímáme jako špinavou kouřící nestvůru, byl to však vynález, který převrátil lidské dějiny. Poprvé se v masovém měřítku mohla využívat nesrovnatelně větší síla než zvířecí nebo lidská. Parní stroj mohl být k dispozici všude – nejen tam, kde vál příznivý vítr nebo teklo dost vody.

Proto nemůžeme ani plně pochopit míru, s níž byl člověk 19. století technikou fascinován. Technika se stala novým náboženstvím. Továrny se stavěly na způsob zámků, dokonce včetně „kostelní“ věže s hodinami (podívejte se pořádně na továrnu nebo nádraží z této doby). Byly to paláce oslavující pokrok… a parní stroj.

Tři zdroje psychoanalýzy

Záhy však tento supervynález vstoupil do našich myslí i jinak. Začal bezprostředně určovat způsob, jakým sami sebe popisujeme. Ano, jistý Sigmund Freud nám totiž představuje model struktury lidské psychiky, jehož fungování se podivuhodně podobá mechanice parního stroje.

1. Píst parního válce se stává energií libida

Možná si z hodin fyziky ještě vzpomenete na princip parního válce: pára tlačí na plochu pístu tak dlouho, dokud jej neposune vpřed, tento posun se přes kolo vrací setrvačností zpět a tlačí píst opačným směrem, dojde k úniku páry výpustným ventilem, poklesu tlaku… a čerstvá silná pára následně může tlačit na plochu pístu v původním směru.

Přesně ve stejném duchu funguje dle psychoanalýzy lidská duše:

  • Mohutná energie libida z id tlačí na naše ego, což pociťujeme jako nejrůznější potřeby, napětí a pohnutky.
  • Část této energie se přes „kolo“ superega vrací k egu z druhé strany, čímž se tlak ještě stupňuje.
  • Následně některý z mechanismů ega způsobí vyprázdnění libidinózní energie nebo jiné „naložení s ní“.
  • Energie dosáhla výpustného ventilu. Čerstvá pára z id může znovu začít stoupat směrem vzhůru…

2. Romantismus a návrat k přírodě

Parní stroj však nebyl jediným trendem doby, který psychoanalýzu ovlivnil. Tím druhým byl velký návrat k přírodě, který byl pro kulturu 19. století typický. Můžeme jej vidět nejen v umění 19. století (vzpomeňme na Máchův Máj nebo Smetanovu Vltavu), ale i ve filozofii, pedagogice a dalších intelektuálních plodech této doby.

Tento návrat k přírodě byl nejen pochopitelnou reakcí na sílící technologizaci světa a přesun lidí do měst, ale také na předcházející „věk lidského rozumu“, tedy osvícenství. Podle ducha doby osvícenství (18. století) měl získat lidský rozum absolutní nadvládu, vše mělo být vysvětlitelné, předvídatelné a analyzovatelné. Člověk se měl stát neomezeným pánem světa.

Přirozená protireakce na tento extrém v podobě nového uměleckého směru i životního stylu – romantismu – na sebe nenechá dlouho čekat. Romantismus vyzdvihuje všechno, co osvícenství potlačovalo: návrat k přírodě, iracionalitu, důraz na prožívání a emoce a oblibu temných zákoutí (světa i duše).

A hle, návrat k přírodě i akcentace iracionálního je přesně to, co prosakuje do uvažování rodící se psychoanalýzy:

  • člověk je zvíře (má podstatnou živočišnou část)
  • má spoustu temných, iracionálních stránek
  • jeho rozum je velice omezenou instancí.

Psychoanalýza staví do popředí tatáž zákoutí fantazií, pudů a emocí, o kterých fascinovaně hovořili intelektuálové v dobových diskuzích a ze kterých vyrostl Goethův Faust nebo Utrpení mladého Werthera.

3. Hledání kořenů

Třetím důležitým zdrojem inspirace byl pro psychoanalýzu historismus. V 19. století se historie sama o sobě stává hodnotou, z níž čerpá i národní obrození. Nikdy předtím si lidé vlastní minulosti nevážili tolik jako od 19. století. Ne náhodou vzniká v této době mnoho historizujících slohů jako je novoromantismus nebo novobaroko.

Psychoanalýza začala považovat historii jedince za zcela klíčovou pro jeho porozumění svým současným problémům a odlišnostem.

Ne náhodou začíná skutečná ochrana historických památek. Ne náhodou vznikají ve stejném čase mnohé historické fámy, zkreslení a podvrhy (my v Česku si jistě vzpomeneme na falešné Rukopisy nebo na uvolněnou interpretaci husitských dějin a baroka Aloisem Jiráskem). To vše je právě důkazem toho, jak se historie stává důležitou.

Psychoanalýza přebírá tento módní dobový důraz. Dějiny se pro ni stávají stejnou hodnotou a inspirací, jakou byly pro dobové skladatele nebo básníky. Nacionalističtí intelektuálové 19. století chápali historii (a jazyk) jako zcela zásadní pro definování národa (a pro jeho následné sebe-porozumění).

Přesně stejným způsobem začala psychoanalýza považovat historii jedince za zcela klíčovou pro jeho porozumění svým současným problémům a odlišnostem, o kterých musí povídat psychoanalytikovi. Dobový důraz na důležitost (vlastního) jazyka je tak posledním inspiračním zdrojem psychoanalýzy, o kterém se zde zmíníme.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Obrazy a skutečnost

Ano, člověk je do značné míry živočich. Emoce a pudové energie, romantismu tak vlastní, na něj tlačí silou ničím si nezadávající s razancí rozpáleného parního kotle. Pro porozumění sama sobě potřebuje především poznat svou vlastní historii, respektive způsob, jakým mu tuto historii vyloží jeho psychoanalytik – podobně jako národu předestíral dobovou interpretaci historie slovutný spisovatel nebo nacionalistický buditel. To je (s trochou pochopitelného nadhledu) základ psychoanalýzy.

Přiblížením této paralely vůbec nechci zesměšňovat Sigmunda Freuda a jeho dílo, které mělo pro rozvoj psychologie stejně velký význam jako pára pro rozvoj techniky. Chci zde upozornit právě na metaforickou povahu (tedy přenesený, obrazný způsob) našeho uvažování o sobě samých, kterou – jak ukáže závěrečný díl tohoto seriálu – používáme stále. Jinak to totiž nejde. Jiným způsobem se lidská mysl podívat sama na sebe neumí.

Paradoxní přitom je, že si toto zásadní ovlivnění duchem doby ani metaforickou podstatu svých pojmů a teorií často právě psychologové (a nejen ti, kteří vyznávají psychoanalytickou tradici) neuvědomují a velmi neochotně ji připouštějí. Možná ze strachu z toho, že by jejich přístup byl vnímán jako něco „relativního“, nikoli ultimativně pravdivého a vždy a všude platného. Že bychom zde byli svědky čítankového případu psychoanalytické „obrany“ či „vytěsnění“?

Neuropsychoanalytici v Londýně prý už hledají, kde přesně v mozku „se nachází“ ono psychoanalytické id a superego. Tak právě v takovou chvíli se můžeme začít beze studu smát.

Na naši psychiku si nemůžeme sáhnout, nemůžeme ji rozdělit na elementy, jako to dokážeme s vnějšími předměty, buňkami nebo chemickými prvky, které seskupíme do nediskutabilních množin a snadno popíšeme pojmy. Lidské mysli se proto můžeme přiblížit pouze prostřednictvím přirovnání, obrazů a metafor. Činíme tak od starověku – vzpomeňme třeba na Platónův obraz jeskyně.

Mnozí z nás však propadají omylu: modely lidské mysli, které vznikly v moderní době, přestávají vnímat jako obrazy, ale začínají je považovat za zákony po vzoru přírodních věd. Ano, Platón, to bylo jasné přirovnání, ale Freud – to je přece něco jiného!

Situace, kdy se můžeme začít usmívat, nastává právě ve chvíli, ve které podobnou mapu přestáváme považovat jen za užitečnou pomůcku, ale začínáme ji vnímat jako „skutečný terén“, jako fakt po vzoru Newtonových zákonů či jako jedině platný popis fungování naší mysli.

Kde děláme chybu?

Bohužel mnozí následovníci Freuda této představě propadli. U dobových nadšenců psychoanalýzy to lze pochopit, protože lidé počátku 20. století neuměli příliš myslet v kategoriích rozdílných paralelních pravd, které si vzájemně odporují, ale kde každá vhodně vystihuje část skutečnosti.

Byla jim vzdálená představa obrazů, z nichž každý má svůj omezený rozsah, ve kterém dobře funguje. Věřili tomu, že jejich nová metafora, kterou popisují psychiku, je vědeckým zákonem. Že tomu tak není, nás naučilo až 20. století a jeho posun v oblasti filozofie poznání a filozofie vědy.

Přesto se však i dnes najdou tací, kteří Freudovu (či jakoukoli jinou) psychologickou teorii chápou nikoli jako jeden z (bezpočtu) „modelů jeskyní“. Často vidím tento nedostatek nadhledu například u milovníků díla C. G. Junga, slavného Freudova žáka. Někteří z nich se domnívají se, že obrazy jejich slovníku – komplexy, kolektivní nevědomí, archetyp starce a anima – skutečně „někde jsou“.

Berou své příměry stejně vážně jako lékař ampuli morfia. Nechápou je jako pomůcku, fantazijní obraz, jako radu „představte si lidskou mysl třeba takto“, ale jako „skutečný“ popis toho, co se děje v naší mysli; jako systém, který definitivně popisuje vnitřní svět po vzoru Mendělejevovy tabulky prvků.

Využívejte celý web.

Předplatné

Filozofie poznání tento omyl nazývá chybou reifikace, zvěcnění (tedy považování za věc něčeho, co věcí není). Snad nikde jinde jsem se s ní nesetkal tak často a tak opakovaně jako v psychologii a psychoterapii – a to nikoli jen mezi laiky, ale i mezi svými kolegy.

Jedna dívka mě dokonce přesvědčovala, že neuropsychoanalytici v Londýně už hledají, kde přesně v mozku „se nachází“ ono psychoanalytické id a superego. Tak právě v takovou chvíli se můžeme začít beze studu smát. Je to myšlenka stejně směšná jako snaha hledat v mozku „vozku“ a „koně“ z jiného Platónova přirovnání mysli ke koňskému spřežení nebo v něm pátrat po přesném místě, kde „sídlí“ zrak, inteligence, radostná nálada či naše postoje.

Jak se vývoj těchto psychologických metafor a historického myšlení, které určovalo způsob, jakým jsme se popisovali, proměňoval dále? Dozvíte se v příštím díle, kde se podíváme, jak na mnohé problémy psychoanalýzy reagoval behaviorismus, ovlivněný nejobdivovanějším trendem doby – „vědeckým poznáním“.

Diskuse 0
Jiné dějiny psychoterapie
Seriál

Vývoj psychoterapie vždy zásadně ovlivňovala „dobová móda“.

Dalibor Špok

  • Věda a společnost