Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Ilustrace: Silvia Brum, www.silviabrum.com.br

Psychologie mezi světy

Čas velkých teorií a autorit minul. Všechno si můžeme přečíst sami. A musíme si to nějak přebrat.

Ze seriálu: Jiné dějiny psychoterapie

Dalibor Špok

Dalibor Špok

12. 11. 2015

V minulých třech dílech našeho seriálu jsme se věnovali hlavním proudům, které ovlivnily dějiny psychologie. V tomto trendu bychom mohli pokračovat výčtem současných škol a teorií. Ale protože tyto přístupy nejsou zdaleka tak rozšířené, od této chvíle půjdeme trochu jinou cestou. Budeme se bavit o tom, jak současná doba umožňuje a posiluje nutnost „osobní psychologie“ každého z nás, co udělala s psychoterapií a co s naším prožíváním.

Vynálezy dneška jsou internet, chytrý telefon a počítač. Společně s ekonomickými a politickými změnami i s posunem lidského poznání přispěly k nástupu postmoderní éry. Její charakteristkou je globalizace, dostupnost a zmenšování vzdáleností.

I vy jste dnes možná poobědvali libanonský falafel u stolu vyrobeného v Rusku a nad šálkem čaje z Číny četli o zemi na druhém konci světa, kam se hodláte vydat v létě. Vítejte v postmoderním světě, ve světě, který je více „na dosah“.

Lokální různost v globální stejnosti

V době moderní jsme si mohli objednat v každé restauraci podobné jídlo. Mohli jsme mezi nimi srovnávat – zde vaří lepší svíčkovou než U Nováků. Díky této podobnosti jsme mohli oběd definovat: polévka, hlavní chod a zákusek. Všichni jsme měli podobnou zkušenost. Myslet si o obědě něco jiného nebylo normální.

Tuto normalitu (a tedy potažmo i svou normalitu) a předvídatelnost světa jsme si mohli vzájemně potvrzovat – také společným díváním se skrz prsty ty, kdo nevěřili tomu, že polévka je grunt.

Dnešní doba vyžaduje ochotu opustit známý svět, aniž by už byl k dispozici svět nový.

Postmoderní doba s sebou přinesla dva propojené fenomény: lokální diverzifikaci (rozrůznění) a globální unifikaci (podobnost).

  • Rozrůznění na lokální úrovni zažíváme každodenně. Zůstaneme-li u našeho kulinářského příkladu, pak v jedné ulici většího města potkáte restaurace mnoha národních kuchyní, přístupů a filozofií, které se odlišují nejen tím, že nevaří svíčkovou, ale vůbec pojetím toho, co je oběd, jak jej připravit a jaké suroviny má obsahovat.
  • Zdánlivě protikladný je pak fenomén větší podobnosti na globální úrovni. Velmi podobný zážitek s uličkou národních restaurací dnes totiž zažijete v každém velkém světovém městě. Dávno neplatí, že v Praze dostanete jen pražskou šunku a v Neapoli jen pizzu. V Kuala Lumpur i v Tokiu si můžete dát guláš, v Neapoli i Kapském městě sushi a všude hamburger od McDonalda.

Na globální úrovni se tak svět stává podobným… především v lokálním rozrůznění.

Záplava textů a dostupnost informací

Ke stejné situaci došlo v psychologii i obecně v lidském poznání. Jednotící teorie (oběd je polévka, hlavní jídlo a zákusek) se zhroutily pod nekonečnou záplavou textů, které už nejsou uměřeně k dispozici po malých, vzájemně izolovaných dávkách v nedostupném „tam někde“ (ve vědecké knihovně, v archivu muzea v Itálii, v paměti japonského zenového mistra), ale čekají ve vzájemném sousedství na internetu, tedy na dosah několika kliknutí myší nám všem.

Vědci, myslitelé a filozofové chrlí tisíce nových studií denně. Tisíce starých studií a artefaktů jsou přidávány z archívů, muzeí a kartoték. Není už možno přečíst všechno. A už vůbec není možno všechno propojit. Nemusíme čekat na autoritu, která nám něco řekne o textu, který si můžeme přečíst sami. Postmoderna je typická dostupností informací.

Ani v oblasti lidského poznání tak už nemůžeme vyžadovat jako jediné jídlo svíčkovou, byť by se to některým šéfkuchařům možná líbilo. Nikdo nám není schopen říci, zda je „lepší“ (tedy „více jídlo“) guláš, topinambury, nebo kung-pao. Naší snaze vydávat svíčkovou za nejlepší jídlo se bude Eskymák nebo Hanojec leda tak smát.

A i zde nalezneme aspekt globální stejnosti: podobnou zkušenost jako český čtenář Psychologie.cz (co si vybrat, čemu věřit, která teorie je mi bližší?) zažívá Japonec, Brazilec nebo Samoan – se svými weby. Každý z nich může číst podobné texty a sledovat stejné filmy.

Když už máme pocit, že jsme pochopili, otevřeme další článek, který vše postaví na hlavu. Potkáme nový názor, zažijeme odlišnou zkušenost…

Čech studuje zenové knihy a Japonec čte Freuda. Z jakéhokoli místa na této planetě máte velmi podobný (nepřeberný) globální výběr textů, z kterého si můžete (lokálně a individuálně) jakkoli vybrat. A to je, panečku, jiná nabídka než mezi svíčkovou U Nováků a Na Růžku.

Ocitli jsme se v situaci, kterou krásně popisuje filozof Václav Bělohradský: Na svých cestách mezi rozmanitými myšlenkovými vesmíry se zahříváme při vzájemných setkáních u pomyslných intergalaktických ohňů, kdy vzájemně sdílíme útržky kdysi konzistentních textů, jak jsme je kdo v jednotlivých světech zachytili, které však už dávno rozptýlil vichr globalizace, komerčního zjednodušení, našich individualit a internetu. Jejich původní kontext (a význam) je nám většinou neznámý. Potud Bělohradský, my však můžeme tuto naši zkušenost analyzovat dále:

Když už máme pocit, že jsme pochopili, otevřeme další článek, který vše postaví na hlavu. Potkáme nový názor, zažijeme odlišnou zkušenost, setkáme se s jiným vyprávěním – které je stejně pozoruhodné, avšak totálně odlišné od předcházejícího. A zdá se, že tato zkušenost věčného opouštění nás nikdy neopustí – ba co více, že se stává vlastní podstatou našeho poznání.

Žijeme tak zároveň v mnoha světech, a proto i mezi světy. Patříme mnoha místům, a tedy nikam. Každý si z toho, co pochytíme, vytváříme „svou“ psychologii, svou sbírku vyprávění o sobě samých. Při vzájemných setkáních se už nepřeme, „co je jedině správně“, ale povídáme si, čemu (dnes) „věřím já“ a čemu zase ty.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Mezi světy psychologie(.cz)

I na stránkách Psychologie.cz se tato charakteristika postmoderní doby odráží. Nevidíme zde „jednotný styl“ a „jediný možný jazyk“. Najdeme zde vše: psychologické rady, sdílení vlastních zkušeností, subjektivní teorie, intelektuální eseje i vtipná vyprávění. Jejich autoři mají různé světonázorové pozice, vzdělání i zkušenosti. Hodnotíme je nikoli podle titulu, ale podle jediného kritéria: Jak se nám líbí „jejich vyprávění“ – příběh, kterým nám k našemu ohni dneska přinášejí.

Stav světa poznání (i poznání psychologického) je tedy dnes možno nejlépe popsat paralelní existencí různých teorií a zjištění, které (na rozdíl od minulé doby a pokusů například osvícenských encyklopedistů 18. století) dnes nikdo nemá ambici jednotit a sestavovat v jeden „Velký příběh“, v jednu psychologickou teorii všeho.

Audio kniha ke stažení

Pusť to z hlavy!

Výběr článků z Psychologie.cz v podobě mluveného slova. K poslechu jsme připravili články Radky Loja, Dalibora Špoka, Ivety Hrotkové, Jakuba Nemčeka, Andrey Novotné a Vojtěcha Pišla.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Pusť to z hlavy!

Výběr článků z Psychologie.cz v podobě mluveného slova. K poslechu jsme připravili články Radky Loja, Dalibora Špoka, Ivety Hrotkové, Jakuba Nemčeka, Andrey Novotné a Vojtěcha Pišla.

A pokud tuto ambici má, pak se stává směšným, nebo jej jeho snaha opouští s úrovní vzdělání a životních zkušeností. Takový cíl je už z principu marný. Neexistuje jednotící jmenovatel, pomocí kterého bychom globalizací rozmetaný nesourodý proud textů sestavovali, kategorizovali, hodnotili jeho „správnost“, „pravdivost“ nebo „platnost“.

Z vlastní historie jsme se navíc poměrně nedávno poučili, že jakákoli snaha takový absolutní hodnotící jmenovatel definovat (a odejmout tak z běžného člověka těžké břemeno přemýšlení a pochybování o složitosti světa) je pokrytecká a nebezpečná. Vysvítají za ní prověrkové komise, koncentráky totalitních režimů, cenzura a kádrováci. Čouhá z ní jednoduchá snaha ovládat druhé a mít moc, jak bystře upozorňoval významný filozof postmodernismu Michel Foucault.

Mezi světy vlastního poznání

Dejte mi pevný bod a pohnu celou Zemí, volal Archimédes. V postmoderní filozofii jsme dospěli k přesvědčení, že takový pevný bod v našem poznání nemáme. A co více, že přílišná snaha hledat jej a spoléhat se na ochotně nabízené „neotřesitelné sloupy pravdy“ s sebou nese riziko, že naše příliš rychlotuhnoucí pravda zkamení a rozpadne se v prach.

Díky postmoderní záplavě neutříděných textů začínáme chápat, že v oblasti intelektuálního poznání vnějšího i vnitřního světa dnes platí totéž, co vždy platilo v oblasti hlubšího duchovního poznání a na co nás upozorňovali filozofové či teologové napříč tradicemi i historií:

Aby bylo poznání užitečné a pravdivé (tedy v souladu s tím, co poznáváme a jak to zrovna poznáváme), musí jeho samotná podstata zůstat vždy proměnlivá, dynamická, vyvíjející se. Skutečné poznání musí zůstat vždy otevřené. Pravda (ať ji chápeme jakkoli) je vždycky daleko více, než co za ni v jakémkoli momentě svého poznání považujeme a jak o ní uvažujeme. A to platí pro venkovskou babičku i pro univerzitního filozofa.

To, co poznáváme, nás mění. To, jak poznáváme, je ovlivněno tím, jací jsme.

Poznání je vždy přesažné, vždy nám bude vyklouzávat z ruky, vždy bude něco zbývat, vždy bude nějaké „jinak“, „lépe“ nebo „více“. To není naše nedostatečnost. To je definující charakteristika poznání i člověka (což v tomto významu splývá), má-li obojí zůstat pravdivé a životné. Není to důvod na poznání abdikovat, ale o to věrněji hledat dále. Protože podél tohoto poznání se něco důležitého děje:

Uvědomujeme si, že důležitý není jen výsledek poznávání. Stejně významný je proces samotného poznávání a změna, která se s námi stane během tohoto poznávání. Poznávám… a něco se ve mně mění. Já se měním. Uprostřed proměnlivého poznání stojí mé vyvíjející se já.

Ten, kdo poznává, je ten, který se mění

Kvantoví fyzici přišli ve 20. století na to, že naše měření může ovlivnit samotný měřený jev, tedy že poznávající subjekt ovlivňuje poznávaný objekt, který opět zpětně mění poznávajícího. To je v souladu s tím, co dávno tvrdili mystikové ve všech duchovních tradicích. Nyní vidíme, že ani v psychologii neplatí nic jiného: To, co poznáváme, nás mění, ale to, jak poznáváme, je ovlivněno tím, jací jsme.

Musíme být proto připraveni opouštět staré nikoli kvůli lákavým trendům a lesklým bestsellerům pravdy, ale pouze na základě zjištění, že funkce starého již pominula. To zahrnuje nejen ochotu opustit známý svět a vstoupit do nového (nebo do několika najednou), ale také jej opustit, aniž by nový svět byl již k dispozici. Mít odvahu vstoupit do prázdna. Mít trpělivost setrvávat mezi světy. Umět vydržet tam, kde jistota není a „kde to studeně fouká“, jak dodává Bělohradský.

Své vnitřní hledání – a šířeji svou životní pouť – musíme přestat chápat jako sekvenci omylů směřující „od úplně naivního k postupně lepšímu a lepšímu“ poznání, a tedy nakonec opět k dokonalé zkamenělé pravdě, která začne trouchnivět.

Ano, blížíme se. Ale součástí hlubšího poznání je právě pochopení, že toto blížení je věčné. Je podstatou naší existenciální situace, je lidským (částečným, nedokonalým) prožitkem transcendence, tedy účasti na tom, co nás vždy přesahuje a s každým dalším přiblížením – zůstane přesahovat.

Využívejte celý web.

Předplatné

To není zpráva pesimistická. Neboť zážitek tohoto věčného blížení je důkazem, že to, co nás absolutně (tedy vždy) přesahuje, je v nás absolutně (tedy vždy) přítomno. Že to můžeme na jedné straně prožívat, poznávat, participovat na tom. Na druhé straně však nikdy vlastnit nebo pevně držet v rukou. Neznám větší důvod k naději, než oba právě popsané póly této zkušenosti.

Diskuse 0
Jiné dějiny psychoterapie
Seriál

Vývoj psychoterapie vždy zásadně ovlivňovala „dobová móda“.

Dalibor Špok

  • Věda a společnost