K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Hledám svoje místo

Hledání životní cesty, naplnění a smysluplného povolání je proces plný chyb a těžkostí.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

15. 10. 2012

Ten vtip asi znáte: Ochotný policista uvidí v noci pod lampou pouličního osvětlení nešťastného občana hledat ztracené klíče. „Pomůžu mu,“ říká si policista. Hledají tedy společně, lezou po kolenou, ale nic. Nakonec se vyčerpaný muže zeptá: „A jste si opravdu jistý, že jste ty klíče ztratil tady?“ „Ne, tady to nebylo, ale říkal jsem si, že tady je lepší světlo na hledání…“

S hledáním toho, co by nás v životě naplňovalo, co by nám dodalo smysl a uspokojení, co by přineslo pocit užitečnosti a možnost rozvíjet to nejlepší, co v nás je, je to často podobné.

Snažíme se hledat nikoli tam, kde můžeme nejlépe nalézt odpovědi, ale tam, kde je nejlepší světlo. Co to v konkrétních případech znamená?

Hledáme tam, kde hledají všichni ostatní

Všichni kamarádi jdou na práva nebo ekonomku. Půjdu taky. Všichni kolegové jsou nadšeni do internetových technologií – jedině tam má asi šanci člověk úspěšně podnikat. Všichni bývalí spolužáci jsou dnes na podobných pozicích jako já. Nemám si tedy na co stěžovat, ale když mě to tak nebaví… Taky to znáte?

Často zapomínáme, že v případě seberealizace hledáme svou, nikoli společnou cestu. Chceme rozvinout svou jedinečnou osobnost, své talenty. A ty jsou vždycky jiné než talenty kamaráda nebo spolužáků. Je však pohodlné a bezpečné dělat to, co dělají ostatní. A opravdová seberealizace není nekonečná zábava, jak se nám někdy snaží namluvit knihy populární psychologie.

Vyžaduje odvahu být sám. Cítit se ztraceně. Odmítnout ostatní. Jít proti názorům druhých. Vydat se cestou, která je společensky a dokonce i v našich očích méně uznávaná, méně hodnotná…

Hledáme tam, kde ostatní říkají, že máme hledat

Maminka si o nás myslí…a manželka si o nás myslí…kamarád nám říká… a my si to postupně začneme myslet taky. Není třeba přednášky ze sociální psychologie, abychom si uvědomili, jak silný je vliv druhých lidí na naše názory. Samozřejmě, myslí to s námi dobře.

Nezapomínejme ovšem, že tito lidé jsou s námi v nějakém vztahu, a tento vztah předurčuje to, co nám radí: manželka, která nás chce mít doma, nás prostě nebude přesvědčovat, ať odjedeme na půl roku vyvětrat si hlavu ne lesní samotu, i kdyby to pro nás bylo objektivně to nejlepší.

Druzí lidé nám radí tak, jak by se oni sami zachovali v naší situaci. Problém je, že v této situaci stojíme my. A pokud vím, že budu šťastný jako sedlák a nešťastný jako lékař, už kvůli mamince nesmím splnit její sen o úspěšném vystudovaném synovi. Každá milující matka totiž odpoví na otázku, zda chce ze syna šťastného sedláka, nebo frustrovaného primáře, jednoznačně.

Hledáme tam, kde je to snadné

Nelze než znovu opakovat – hledání životní cesty, naplnění a smysluplného povolání je proces plný chyb, pochybností a těžkostí. Nalezneme správný směr, ale po určité době jej znovu ztratíme. Stojíme opět na rozcestí. Postupně začínáme chápat, že se podobným způsobem budeme tázat a odpovídat po celý svůj život. Pokud ale máme odvahu touto nesnadnou cestou jít, brzy uvidíme, že stojí za to.

Vykročit do světa plného nedokonalosti a začátečnických chyb je velmi těžké. Je pod naší úroveň vyřezat z kusu dřeva nedokonalého koníka – chceme hned tesat akademické sochy.

Jeden kamarád mi líčil, jak před lety absolvoval rituál u severoamerických Indiánů, který vyžadoval strávit týden bez jídla a vybavení o samotě v hlubokém lese. V původním americkém lese, tedy lese plném medvědů a opravdových nebezpečí, nikoli na české Vysočině. Vyprávěl o tomto týdnu s nadšením a dodával, jak důležitý zážitek to byl. Já jsem se ho trochu pochybovačně zeptal: „Počkej, a to ses vůbec nebál?“ A on na to: „Ale to víš že jo, a jak. A celou dobu.“

Žádná emoce – nechuť, strach, lenost, nevíra – by neměla být tak silná, aby nám stála v cestě, o které víme, že jí stojí za to jít.

Nehledáme, ale již brzy začneme. A to bude stát za to…

Tato varianta nehledání se takřka epidemickým tempem šíří u intelektuálů, lidí s bohatou fantazií a perfekcionistů. Nejprve je třeba sepsat si pro a proti, provést analýzu rizika a vypracovat všechna cvičení podle nejnovější knihy gurua osobnostní změny… pak důkladně promyslet všechny fáze… stanovit jednotlivé úkoly… Asi tušíte, kam směřuji.

O tomto typů lidí kdosi krásně poznamenal, že život nežijí, ale neustále se na něj připravují. Je jasné, že v krásném fantazijním světě lze zažít dokonalou, stopadesátiprocentní verzi reality, kterou nikdy nezažijeme ve skutečnosti. Je pravda, že vykročit do světa plného nedokonalosti a začátečnických chyb je velmi těžké. Je pod naší úroveň vyřezat z kusu dřeva nedokonalého koníka – chceme hned tesat akademické sochy. Přece nebudeme publikovat povídku plnou chyb na internetu – chceme hned vydat román v prestižním nakladatelství.

Chcete rozesmát Boha? Řekněte mu o svých plánech, říkal prý Woody Allen. Pokud něco opravdu nelze naplánovat, pak je to vlastní seberealizace a nalezení vhodného povolání. Zakladatelé jedné z největších počítačových firem dneška – pan Hewlett a pan Packard – začali jako kutilové v garáži a jejich první výrobek byl audio oscilátor (věc, která opravdu nijak nesouvisí s počítači).

Jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů, Zbyněk Frolík, začínal pouličním prodejem květin – to je dost daleko od jeho dnešního miliardového byznysu s nemocničními lůžky. Kdyby vám někdo řekl před pěti či deseti lety, že dnes budete dělat, co děláte, asi byste pochybovačně kroutili hlavou stejně, jako kdybychom předpověděli budoucnost pánům Frolíkovi nebo Hewlettovi.

Nehledáme, protože si nejsme 100% jisti, kde hledat

Má cenu vůbec začínat, když si nejsem jistý, zda je daná cesta pro mě ta pravá? Možná bych se měl vydat jinou cestou, tou si ale také nejsem jist. Bojíme se investic: obětovaných peněz, času, reputace, energie…aby nebyly zbytečné. A tak volíme nejhorší variantu – stojíme na místě.

Nikdy nebudeme mít stoprocentní jistotu pro svá rozhodnutí. Ale pokud nezískáme zkušenosti, byť minimální, nedokonalé, omezené, pak nemáme jak se dozvědět, co nás bude naplňovat. Nebudeme vědět, jakou cestou se dát a jaká důležitá rozhodnutí učinit.

Když zkoušíme, když děláme, když experimentujeme, jsme vystaveni svým úspěchům, svým nezdarům a všemu ostatnímu, s čím se setkáváme.

Nemusím hned studovat psychologii, abych si vyzkoušel, zda je pro mě zajímavá práce s dětmi. Ovšem z křesla to rozhodně nevymedituji. Nemusím vlastnit polnosti, abych zjistil, zda mě bude naplňovat pěstování rostlin. Ale sebelepší psychotest mi to neřekne s větší jistotou, než když se zvednu a zasadím pár fazolí.

Když zkoušíme, když děláme, když experimentujeme, jsme vystaveni svým úspěchům, svým nezdarům a všemu ostatnímu, s čím se setkáváme. Korigujeme, měníme názory, posouváme se směrem, který jsme nikdy nepředpokládali. Přicházejí šance a nabídky, o které budeme připraveni, pokud budeme čekat na stoprocentní jistotu v teple domácí pohody. Závistivci tomu budou říkat „náhoda“. Ale my víme, že přeje připraveným.

Nehledáme, protože koneckonců nehledat je taky fajn

Hledat naplňující aktivity, vstupovat do nových a nejistých oblastí, chybovat, mít ze sebe pocit amatéra, to není nic příjemného. Je jednodušší dělat to, co všichni ostatní nebo co je nejjednodušší…a otázky o hledání a individuálním naplnění zasunout někam do hloubi duše.

Když se autem vydáme na výlet, užíváme si nejen krajinu kolem, ale nenápadně se stáváme také lepšími řidiči.

Možná se ozvou někdy v dlouhém nedělním podvečeru, kdy je však umně zaplašíme podporováni přátelsky blikajícím okem nerozlučného kamaráda televizní obrazovky. Této alternativě zde příliš prostoru dávat nebudeme, protože nevěřím, že by zrovna tento typ lidí měl zájem číst články o psychologii a seberozvoji.

Kde tedy hledat?

Vyjmenovali jsme si hlavní oblasti, které dávají takřka zaručený návod, jak být při hledání svého povolání a osobního smyslu neúspěšný. Jak tedy hledat? Jednoduše, dělat to přesně naopak. Nerad bych, aby závěrečná rada zněla jako recyklované moudro zenového mistra, ale pravdou je, že cesta samotná, pokud po ní kráčíme pozorně a s otevřenou myslí, nám skutečně nejlépe ukáže další směr.

Bude-li naše hledání upřímné a trpělivé a vyhne-li se všem pastem uvedeným výše, pak nejen nalezneme směr, kterým máme jít, ale i způsob, jakým se dále tázat. Podobně jako když se autem vydáme na výlet, užíváme si nejen krajinu kolem, ale nenápadně se stáváme také lepšími řidiči.

Využívejte celý web.

Předplatné

Je tedy třeba hledat tam, kde je největší šance, že nalezneme. Bez ohledu na to, zda zde svítí lampy a zda okolo chodí ochotní policisté. Většina z nás totiž velmi dobře ví nebo alespoň tuší, kde je to místo.

Diskuse 0