Ilustrace: Kevin Foote
odemčené

Hranice pomáhání

Hledáte možnosti, snažíte se – víc než ten, komu pomáháte. Jak si takovou situaci srovnat v hlavě?

11:56
Pavlína Doležalová

Pavlína Doležalová
Psycholožka

4. 4. 2023

Zřejmě jste se již dostali do situace, kdy jste viděli, že se někdo blízký trápí. Nabídli jste mu pomoc (slovní, fyzickou nebo materiální) a tvrdě jste narazili. Zkrátka jste dotyčnému nedokázali, nemohli nebo neuměli pomoci. Řeč tu není o terminálním stadiu rakoviny, kdy se toho bohužel už moc dělat nedá. Tento článek se věnuje situacím, kdy si druhý, někdy i velmi blízký člověk, nechce nechat pomoci a naopak soustavně odmítá jakékoli smysluplné řešení například svých problémů se závislostí. Co v takové chvíli můžeme dělat, je naše snaha vůbec žádoucí a jak při tom ochránit a neztratit sami sebe?

Pomáhání druhým spadá pod takzvané prosociální chování, které je společností obvykle pozitivně hodnoceno a vlastně i očekáváno. Je v souladu s obecně přijímanými hodnotami – ne nadarmo si například manželé slibují, že při sobě budou stát „v dobrém i zlém“. Pomoc blízkým má však své limity. Život druhého se nesmí stát přednějším, než je ten náš.

Je velmi snadné sklouznout do role „záchranáře“. Takový člověk se snaží, obětuje, poskytuje někdy i nevyžádanou péči a vyvíjí extrémní úsilí k řešení problémů druhých. V tom všem je velice jednoduché zapomenout na sebe a propadnout se do zničujícího procesu přebírání zodpovědnosti za druhé, navíc bez efektivní změny. Role pomocníka nám totiž zároveň zvyšuje pocit moci a užitečnosti. To samozřejmě pro nikoho nemůže dopadnout dobře.

Proč pomáháme až příliš

To, co nás ve stavu slepé angažovanosti udržuje, bývá silný pocit závazku nebo jakéhosi dluhu. Jedná se do jisté míry o nevědomý mechanismus. Bohužel je to typický vzorec jednání, myšlení a cítění například nejbližších lidí kolem alkoholika nebo jinak závislého člověka, který vyžaduje neustálou podporu. Děti alkoholiků se musely naučit upřednostňovat potřeby a zájmy rodičů před svými vlastními. Tím vzniká nezdravý model pro budování všech jejich dalších vztahů – partnerských, přátelských i pracovních.

Říká se, že kdo chce, hledá způsoby, kdo ne, hledá důvody. Pro závislé je charakteristický „neprůstřelný“ alibismus a všemožné výmluvy, které vedou ke stagnaci, odevzdanosti a pasivitě. Strategie přemlouvání nebo vyhrožování většinou nepomáhá, naopak vede k tomu, že toho ten druhý využije nebo se uzavře, případně rovnou uteče. Pokud tlak pomáhajícího způsobí nějakou změnu, bývá pouze krátkodobá, brzy se vše vrátí do zaběhlých kolejí.

Chceme‑li v životě dosáhnout stabilních výsledků, zásadní je vnitřní motivace, abychom méně spoléhali na lidi okolo a více se zapojili sami. To se však neděje v případě lidí odmítajících práci na sobě nebo těch v roli oběti, kteří mají pocit, že je svět nespravedlivě nastavený, a proto čím více jim jdeme naproti, tím více před námi couvají a vzdalují se.

U pomáhajících, kteří dříve či později zjistí, že jdou hlavou proti zdi, se následně mohou objevit pocity viny, svázanosti, zahnání do kouta, nejistoty, výčitky svědomí, zoufalství, beznaděj či demotivace. Pomáhat někomu, kdo si pomoci neváží, je velmi frustrující a přináší to obrovský tlak spolu s pochybami, zda nápomocný člověk mohl udělat víc nebo jestli vyzkoušel opravdu vše.

„Když manžel pil, cítila jsem se jako hozená do vody,“ vyprávěla mi Irena. „Byl to pocit, že mám svázané ruce i nohy a přitom se za každou cenu snažím udržet hlavu nad vodou a ještě k tomu vytáhnout bezvládného partnera…“

Nezdravý vzájemný vztah

Pokud člověk opakovaně překračuje v péči o druhé vlastní meze a zapomene na sebe nebo se odmítá věnovat sobě, může to vést až ke stavu, kdy se sám dostává do závislosti na jiné osobě, která má závislost. Zároveň tuto závislost umožňuje tím, že nemocnému poskytuje zázemí a veškerý komfort, což ztěžuje jeho léčbu a zhoršuje celkovou prognózu.

Vzniká tak spoluzávislost neboli kodependence. Tato vzájemná závislost vychází z mylného (a pro obě strany destruktivního) přesvědčení, že jeden druhého potřebuje za každou cenu. To je samozřejmě obrovské břemeno a navíc předem prohraný boj, neboť pečující osoba se kvůli svému postoji stává součástí nepropustného systému a může vykazovat podobné rysy jako osoba trpící závislostí.

Je dobré znát svou motivaci, proč pomáhám. Má tato aktivita zaplnit vnitřní prázdnotu? Necítím se na řešení svých vlastních témat a je pro mě nyní jednodušší zabývat se druhým? Je také na místě položit si otázku, jak dlouho tuto situaci zvládneme vydržet a zda je pro nás ještě únosná, či nikoli.

I ty nejlaskavější skutky mohou končit naučenou bezmocí, kdy má člověk pocit, že nemá absolutně žádnou kontrolu nad svým životem. Jedná potom v rámci schématu bezradnosti, bezvýchodnosti a depresivního stylu uvažování. To vše vede k paralýze a může být spouštěčem dalších duševních problémů. Jedním z faktorů jejího rozvoje bývá i série neúspěšných pokusů vyřešit cizí problémy.

Komu není rady…

Dělat dokola totéž a čekat, že se něco najednou samo od sebe změní – a ještě k lepšímu – je iracionální. Zároveň je ale nesmírně těžké přihlížet tomu, jak se někdo, na kom nám záleží, ničí. A čím bližší člověk to je, tím je taková situace emočně náročnější.

Jana vypráví: „Moji rodiče jsou alkoholici. Vždycky mi říkali, že pokud odejdu z domova, budu zrádce a zbabělec. To mě neustále nutilo pochybovat o tom, jestli jsem vůbec dobrý člověk, když už jim pomáhat dále nedokážu.“

Výsledkem snahy pomoci někomu, kdo se řítí do propasti, ale z různých důvodů o pomoc nestojí, je to, že nás strhne s sebou. Je to jako nechat se vtáhnout do tekutého písku – čím více se snažíme bojovat, tím níže klesáme.

Jak tedy poznat, kdy je čas odejít? Varovným signálem může být uvědomění, že náš cíl „spasit“ druhého je nereálný, a tudíž veškeré úsilí bude jen ztrátou času. Další daní, kterou v případě sebeobětování zaplatíme, může být vyčerpání až vyhoření, snížená sebedůvěra, celkově horší zdravotní stav, narušení funkčních vztahů, ústup od vlastních zájmů i potřeb a nakonec ztráta identity.

Jak říká Karel: „Často mě napadlo, jak by se mi asi ulevilo, kdybych svou přítelkyni, alkoholičku odmítající léčbu, opustil. Že bych měl aspoň šanci se já sám nějak zmátořit.“

Sobectví versus sebezáchova

Nejsme povinni žít za někoho jeho život nebo hasit jeho požáry. Druhé změnit nemůžeme, zvláště pak proti jejich vůli. Pomoc nelze (vy)nutit a nevyplácí se ani myslet za druhé a předpokládat, co by asi od nás chtěli. Spíše je vhodné nabídnout oporu a dát najevo zájem.

Je dobré se dotyčného zeptat, co pro něj můžeme udělat, co potřebuje, zda o pomoc vůbec stojí a jaká forma by ho podpořila nejlépe. Můžeme mu také doporučit návštěvu nezaujatého odborníka (psychologa, terapeuta, adiktologa, psychiatra) a předat na něj kontakt či odkaz. Konečné rozhodnutí je už ale na druhém. Někdy je součástí důležité zkušenosti i to, že se člověk rozbije o zrcadla, která mu okolí nastavuje a která sám vidět odmítá…

Důležitý je pocit, že jsme udělali maximum. V situaci, kdy nás druhý dlouhodobě využívá, neusiluje o změnu a nespolupracuje, je zvolení sebe sama a ukončení role záchranáře spíše pudem sebezáchovy, nikoli aktem sobectví. Toto rozhodnutí není snadné také proto, že bývá provázeno strachem z hodnocení a odsouzení. Mohou se objevit myšlenky, co si o nás okolí pomyslí nebo jak budeme vypadat. Někdy je to však jediná možnost.

Bětka líčí: „Dlouho jsem se bála, aby mi lidi nevyčítali, že jsem se na přítele vykašlala. Ve finále bych byla za tu zlou já. Už mě ale nebavilo se dívat, jak každou výplatu utrácí za chlast. Řekla jsem si, že do toho nakonec nikomu nic není, protože oni tu s námi nežijí…“

Je důležité si uvědomit, že ostatní vidí jen pomyslnou špičku ledovce – neznají celý kontext a nežijí váš život. Mějte tedy na paměti, že není nic špatného na tom chtít se o sebe starat a mít sebe na prvním místě. Pojmenujte svá očekávání při pomáhání druhým. Zaměřte se na budování a hájení svých hranic, které vnímáme každý trochu jinde, aby podpora druhých nebyla na úkor vašich možností a sil.

V tom velmi pomáhá, když známe sami sebe a také si uvědomujeme a naplňujeme vlastní potřeby. Stejně důležité jako pomáhat druhým je umět si říct o pomoc také pro sebe a sdílet s okolím, co prožíváme. Svěřit se někomu, komu věříme, a naučit se, že nemusíme být na vše sami. To nám pomůže ohlídat míru naší životní energie a předcházet tak totálnímu rozkladu naší osobnosti.

Je těžké nebrat si osobně, že i když se snažíme sebevíc, nemusí se naše úmysly setkat s pozitivní odezvou. Někdy je proto potřeba pracovat na přijetí skutečnosti, že naše pole působnosti není neomezené. Je v pořádku (ba dokonce žádoucí a nutné) znát své kompetence a nepřekračovat je. Nejedná se o zbytečnost, luxus ani přežitek. Je to spíše základ, protože nejdříve musíme mít sami pevnou půdu pod nohama, abychom tu pro druhé vůbec mohli být.

A i když cesta k uzdravení může být dlouhá, s trpělivostí a laskavým přístupem k sobě můžete vy (i kdokoli jiný) začít naplno přijímat zodpovědnost za svůj život, budovat stabilní hodnotu sebe sama a naučit se zdravým způsobům řešení problémů.

Články k poslechu

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

4. 4. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.