Partnerství jsou spojené nádoby, stejně jako vědomí a nevědomí. Kdo to pochopí, naučí se být vstřícný nejen k druhému, ale i sám k sobě.

Než jsem se začal zabývat praktickým pozorováním lidské psyché, tedy i dvou základních fenoménů extro/introverze, pracoval jsem s těmito pojmy s lehkostí filosofa. Praxe však přinesla poznání, že u introverze a extroverze nejde jen o prosté pojmenování typů osobností. Jsou to především principy, které determinují nejen naše vědomí, ale i nevědomí.

Tyto principy – už jen tím, jaké sami o sobě jsou a jak s nimi vědomě nakládáme  – určují to, jak se vztahujeme k sobě samým a k druhým lidem, či jak se adaptujeme na životní podmínky.

V konečném důsledku jejich rovnováha neovlivňuje jen kvalitu každodenního života, ale jejich postupným rozvíjením získáváme vhled do nevědomí. Vhled je sice základní metoda poznání, avšak teprve postupnou kultivací se stává nástrojem probuzení.

Extroverze a introverze jako princip

Všichni na vlastní kůži každý den poznáváme, jaké to je žít s druhými, být součástí tohoto světa. Řešíme, jak se máme chovat a co máme říkat. Hlídáme si myšlenky, usměrňujeme prožitky, přemýšlíme , co je vhodné, co nikoliv, o čem a jak s druhými hovořit.

Jedni žijí ve stínu strachu z vlastní nedokonalosti, protože se jí v sobě dotýkají, zatímco ti ostatní ji vidí na druhých. Proto je pro ty první svět příliš velký a zdánlivě nedůležitý a pro ty druhé zase příliš malý a zbytečně důležitý. Pojďme si posvítit na oba principy, abychom pochopili, proč je tomu tak.

Jak už jsem uvedl, většinou nám jsou tato dvě slova servírována pod hlavičkou osobnostních typů. My se na ně nejprve podíváme poněkud neosobně – jako na dva principy, které definují dynamiku i charakter lidského vědomí, potažmo nevědomí.

Introverze je přímým mostem k vnitřnímu světu a ke všemu subjektivnímu a nevědomému.

Oba principy by zůstaly jen relativními pojmy,  pokud  bychom je posuzovali  bez vztažnosti k objektu (směrem z vnějšího světa) a k subjektu (směrem z nitra člověka). Jedině ve vztahu k objektu (k druhému tam venku) či k subjektu (k sobě samému) jsme schopni pochopit charakter principu či vědomého zaměření a na základě toho usoudit na povahu vlastního nevědomí. O důsledcích, které to má pro každodenní život, budeme hovořit níže. Ještě chvilku zůstaneme u jazyka psychologie.

Pojďme tedy z pohledu výše uvedeného postavit základní kritéria pro analýzu charakteru obou principů. Abychom si sebepoznání poněkud zjednodušili, vybereme jen ty nejzákladnější a nejzajímavější ukazatele:

• pohyb psychické energie
• postoje a vztah k vnějšímu světu, postoje a vztah ke světu vnitřnímu
• přizpůsobení a orientace principu
• nadřazení objektu nad subjektem a obráceně.

Princip extroverze: mělo by se

Tento princip ve společnosti převažuje a je naší kulturou značně nadužíván, protože preferován a učen. Proto mu snáze porozumíme. Středem jeho zájmu, vše, kolem čeho se točí, je objektivní svět. Svět kolem nás se svými parametry, měřítky, institucemi, objektivními hledisky, hodnotami, pravidly a normami.

Extroverze jako princip šíří psychickou energii ven, do vnějšího světa. Navazuje s ním živý kontakt. Zaměřuje se na vnější objekty, ať už to jsou lidé, situace, či objektivní okolnosti našeho společného života, vztahuje se ven a rozlišuje skrze druhé a na druhých.

Myšlení, jež pracuje ve jménu extroverze, se orientuje podle objektivně daného. Posuzuje a porovnává podle druhých, řídí se známými daty, snaží se vše vysvětlit na základě objektivních údajů. Zkrátka a dobře princip extroverze nám dává poznat svět objektů kolem nás, vztáhnout se k němu a pomáhá nám s ním souznít.

Extroverze jako habitus

Vztáhneme‑li princip extroverze do vědomí člověka a učiníme‑li ho převažujícím principem, mluvíme pak o extrovertovi. Ptáme se tedy, odkud extrovert přijímá korektiv a determinanty pro své chování, jednání, myšlení cítění a vnímání? (Ne vždy ve všech funkcích!) Jednoznačně z vnějšího světa.

Pod tíhou nevědomí vyžaduje to, o co sám sebe ve prospěch druhých dlouho okrádal. V takových chvílích se stává vyčítavým egoistou a sobcem.

Splynout s objektivně danými podmínkami je jeho cíl. Vnější objektivní společenské poměry jsou pro něj měřítkem všech věcí. Nikdy je nezpochybňuje, ba naopak, snaží se je co nejvěrněji dodržovat.

• Subjektivní dojem pro něj neznamená nic nebo velmi málo.
• Dělá tu správnou práci, působí správným dojmem, venku nachází dostatečný prostor pro seberealizaci, nikdy nepřekračuje hranice.
• Potřeby a přání společnosti a druhých jsou mu nade vše.

To však neznamená, že by subjektivními dojmy nedisponoval. Má je, ale nejsou pro něho korektivem jeho jednání. Naopak, spíše na něj působí rušivým dojmem.Všichni známe takové ty obětavé osoby, které by položily život za blaho firmy, společnosti, rodiny. Obecně jim nelze vůbec nic vytknout, šíří vlastní energii všude, kde si myslí, že je jí třeba.

Jsou jako lampy, které dávají své světlo do všeho a všem kolem sebe. Když to ale přešvihnou, nevšimnou si, že světlo už dávno zhaslo a že to, co dávají, je olej jejich vlastní lampy. V tu chvíli se začnou hroutit pod tíhou nevědomí.

Z výše uvedeného je tedy patrné, že to, co vytěsňuje pro nedostatek objektivity, jsou jeho ryze osobní potřeby a přání, ba dokonce i tělesné. Extrovert se zkrátka zbavuje sám sebe ve prospěch druhých. To určuje charakter jeho nevědomí. Jeho nevědomí je napěchováno osobními nároky (myšlenky, přání, afekty, city) a má proto silně egocentrické zaměření.

Když extrovert překročí mez ve jménu potřeb okolního světa, vyhoří. Nejdříve začíná somatizovat. Jeho nevědomí vyvolává funkční orgánové poruchy a posléze i dramaticky narůstající náladovost, jež může vyústit až v prudké hysterické reakce, které se spouští v momentě, kdy své já ztratí naprosto ze zřetele.

Tam tam je potom jeho objektivita. Pod tíhou nevědomí vyžaduje to, o co sám sebe ve prospěch druhých dlouho okrádal. V takových chvílích se stává vyčítavým egoistou a sobcem. Pak snadno obviní druhé, že mu nedávali nic z toho, co mu po právu patří, když se o ně tak dobře a obětavě stará.

Princip introverze: dojem

O co víc se snažíme žít to, co je tam venku, o to hůře vidíme všechno to, co je v nás. Nedostatek sebepoznání je pak i příčinou toho, že je princip introverze pro naše vědomí těžko přístupný a tudíž méně srozumitelný.

Když se introvert hroutí, tak před míněním druhých, na kterém mu přece vůbec nezáleželo.

Princip introverze je kulturně podceňován, ba potlačován. Středem zájmu introverze je subjektivní svět. Jsou to všechny naše individuální náležitosti, fantazie, představy, vlastní přání a potřeby. Naše subjektivné pocity a myšlenky. Je to ono individuální a osobní já, které se mnohdy tolik liší od toho, co je objektivně schvalováno a přijímáno. Tedy všechno to, co extroverze považuje za rušivé.

Introverze je princip uvědomění, který přichází skrze subjektivní vjemy, které můžeme souhrnně a zjednodušeně pojmenovat jako osobní dojem. Introverze jako princip se zabývá výlučně niternými pochody, většinou úplně bez vztahu k objektivním okolnostem. Pokud je však bere do úvahy, nepracuje s nimi jako s platnými normami a koncepty, tedy korektivy pro uvažování, myšlení a cítění, jako je tomu u extroverta, ale spíše je považuje za omezující faktory.

Introverze je přímým mostem k vnitřnímu světu a ke všemu subjektivnímu a nevědomému. Princip introverze nám dává poznat vlastní individualitu ukrytou za společenskou maskou a vztáhnout se k sobě samému. Pochopitelně, že postupnou kultivací může vědomá introverze zajistit i vhled až k objektivním realitám kolektivního nevědomí, ale o tom až jindy a jinde.

Introverze jako habitus

Propojíme‑li vědomí člověka s introvertním principem a učiníme‑li ho převažujícím, mluvíme pak o introvertovi. Ptáme se tedy, odkud přijímá introvert korektiv a determinanty pro své chování, jednání, myšlení cítění a vnímání. Jednoznačně ze svého nitra.

Tím korektivem je mu jeho vnitřní dojem, ať už vychází z myšlení, cítění, vnímání či intuice.  Splynout se sebou samým, nebýt sám sobě překážkou je jeho cíl. Měřítkem věcí je jeho subjektivní vjem, který staví mezi sebe a vnější svět. Své dojmy nezpochybňuje, ba naopak, snaží se je co nejvěrněji respektovat.

Introvert chce druhým imponovat, je veden touhou prosadit se. Potom na nás může působit jako namyšlenec, egoista nebo přímo jako fanatik.

Při velké neuvědomělosti, pokud neví nic o tom, jak vytváří své úsudky, má tendenci své ryze osobní závěry příliš zobecňovat, takže to potom vypadá, že si myslí, že jeho názor a postoj je ten jediný správný. Tak se však dostává do zvláštní izolace. Měřítka a hranice vnějšího objektivního světa jsou pro něj příliš těsné, protože do nich nemůže vtěsnat svůj soukromý svět.

Přílišná subjektivita nutí introverta ke snaze přizpůsobit si svět kolem sebe pouze své vlastní povaze. Tak, aby ho vnější okolnosti netísnily, nerušily a ničím neohrožovaly. Chce totiž druhým imponovat, je veden touhou prosadit se. Potom na nás může působit jako namyšlenec, egoista nebo přímo jako fanatik.

Všichni známe chladné, nevztažené introverty, kteří hledí na svět trochu úzkostně a vypadají neovlivnitelně. Ať už je atmosféra tam venku jakkoliv příznivá, na čistého introverta to stejně nemá žádný vliv.

Fantazie jako ochrana

Znehodnocující postoje, které chová introvert vůči vnějšímu světu, a vůči objektivním faktorům života, jsou dlouhodobě neudržitelné. Pokud si nedokáže připustit, že vnější svět je skutečně mocný a že z něj má strach, dostává se do krize, kterou kompenzuje mocenskými pozicemi.

Když žijí principy odděleny jeden od druhého, nemůže člověk člověku porozumět, protože mu chybí patřičný nástroj.

Přestože má své vlastní názory, nedokáže je uplatnit ve vnějším světě, protože se ho bojí. Proto si myslí, že musí o ně bojovat. Čím více chce být svobodný, nadřazený a nezávislý na vnějším světě, tím více se stává otrokem okolností, které ho pak donutí jednat – nebo se zhroutit. A pokud se před něčím skutečně hroutí, tak před míněním druhých, na kterém mu přece vůbec nezáleželo. Také před tlakem morálních povinností k druhým a pod tíhou jeho nenaplněné touhy být milován.

Nevědomí se snaží krizi kompenzovat produkcí mocenských fantazií, které mu mají zaručit jeho moc, a tudíž i ochranu. Mají mu pomoci snížit úzkost, kterou ve vztahu k vnějšímu světu prožívá. Většinou je tento žalostný vnitřní boj spojen s chronickou únavou. Když je jeho izolace dokonána, končí výlevem silných afektů směrem ven.

Jak je vidno, když žijí principy odděleny jeden od druhého a nesdílejí navzájem prostor jednoho vědomí, jak se nám tak často stává, nemůže člověk člověku porozumět, protože mu chybí patřičný nástroj. Když má vědomí jen jednu nohu, druhého nechápe. Nepoznává samo sebe, protože nevidí svůj nevědomý obraz.

Extroverze a introverze ve vztahu

Pokud existuje nějaká skutečná rovnováha, lze ji začít budovat tímto způsobem. Začínáme od toho, co nám chybí, a umenšujeme to, čeho máme nadbytek. To, co platí pro nás samotné, platí hlavně pro naše vztahy.

Měnit vědomé zaměření by byl nesmysl. Patří k nám stejně jako velikost nohy.

Zatímco v náruči extroverta se budete cítit přijímání a žádoucí, v náruči introverta se budeme cítit tak trochu navíc, v nejhorším případě přímo odmítáni. Mnoho extroverze však napáchá stejné zlo jako mnoho introverze. To první vede k egocentrismu, to druhé k touze po moci. Jeden druhého však může pochopit, když pochopí své vlastní zaměření a naučí se jej vědomě kompenzovat.

Partnerství jsou spojené nádoby, stejně jako vědomí a nevědomí. Kdo to pochopí, naučí se být vstřícný nejen k druhému, ale i sám k sobě. Introverzi i extroverzi se lze vyučit, ale měnit vědomé zaměření by byl nesmysl. Patří k nám stejně jako velikost nohy.

Do neosobních hloubek, až ke kořenům kolektivního nevědomí, jsem záměrně v tomto článku nešel. Nakonec bychom stejně skončili u toho, že extroverze je jen převrácená introverze, že vnější svět je zrcadlem vnitřního a že oba pohledy dohromady dávají objektivní vhled jenom tehdy, když se propojí – a to, jak víme, není až tak častý spontánní jev.

Kultivace vhledu je královská cesta vypořádání se s nevědomou realitou. Vhled je vidění věcí takových, jaké jsou. Vidění oproštěné od iluzí, sebeklamu a chtění. Pokud o něco v terapiích usiluji, tak o to, aby byl každý na základě kultivace vlastních schopností takového vidění schopen. Protože konečným smyslem duševní činnosti není jen o jevech přemýšlet, ale vědomě je prožívat a nahlížet na ně.