Smysluplný život melancholika

Narodí‑li se dítě, zpravidla už velmi záhy je patrné, je‑li to rozený společenský smíšek, nebo spíš uzavřený introvert. S tímto nastavením dítěte bychom se měli smířit a nesnažit se je měnit, což se nám stejně nepodaří. Zvlášť rodiče extroverti často doufají, že naplánují‑li svému malému introvertovi co nejvíce společenských aktivit, nakonec se mu v kolektivu zalíbí.

Touto cestou se mu ale většinou nezalíbí. Spíš se posílí pocit jeho vlastní nedostatečnosti. Vždyť ostatní se tak dobře baví, a já si zoufám, stýská se mi. Tím nechci říct, že introverti do kolektivu nepatří, ale je třeba je zapojovat opatrně a pomoci jim s hledáním pozitiv. Nejlépe prostřednictvím nějaké blízké osoby (kamaráda, učitelky), která jim pomůže překlenout pocit osamělosti.

Zachránit nejprve sám sebe

Že někteří z nás přicházejí na svět s určitou dávkou negativních emocí a s negativními osobnostními rysy, které nastavují velmi silné biologické limity, dokládá na základě rozsáhlých výzkumů i otec konceptu naučeného optimismu Martin Seligman.

Pokud víte, že takové nastavení vy nebo někdo vám blízký má, přijměte to. Neklaďte si nerealistické cíle, že se stanete člověkem, který se budí s širokým úsměvem na tváři a se stejným úsměvem uléhá, těšíce se na další den. Bylo by to jen popírání sebe sama.

Lidé postrádající zjevnou veselost a dobrou náladu mohou ve svém životě prožívat větší smysluplnost než veselí lidé. Smysluplnost by se ale neměla změnit v touhu zachránit svět.

Nakonec ani každý rozjásaný optimista nemusí být člověkem, v jehož společnosti byste chtěli pobývat. Třeba proto, že to může být zcela povrchní člověk, že mu chybí empatie nebo vám prostě jeho pohled na svět nesedí. Naopak váš život hloubavého pesimisty může být mnohem bohatší a pro druhé obohacující.

Martin Seligman říká, že lidé postrádající zjevnou veselost a dobrou náladu mohou ve svém životě prožívat větší smysluplnost než veselí lidé. Smysluplnost by se ale neměla změnit v touhu zachránit svět, což se takovým lidem často stává. Někteří i zachraňují, ale vlastně se jim to zdá pořád málo, takže nakonec zase nejsou spokojení, zato velmi vyčerpaní. Pak je na místě zachránit nejdříve sám sebe. Jak?

• Přijmout své životní nastavení: každé ráno je pro mě tak trochu neradostné, ale už vím, že za chvíli se to většinou změní
• Najít své pozitivní stránky a hodnoty, které ze mě dělají cenného člověka: jsem empatický, zodpovědný, umím to s dětmi, lidé se mi svěřují a důvěřují mi
• Nenechat se strhnout k negativismu: vyslechnu si stěžování sousedky na všechno a ponechám je bez komentáře, případně jenom v klidu konstatuji, že já si myslím něco jiného
• Hledat techniky, které mi pomohou k radostnějšímu vnímání světa: cvičení všímavosti, vedení deníku radosti
• Přijmout, že svět nezachráním, ale mohu zpříjemnit život sobě a určitě i někomu ve svém okolí: věnuji se nějaké tvořivé činnosti, snažím se o fungující vztahy s nejbližšími a nezapomínám ani na drobné radosti

Ke každému z těchto bodů lze najít spoustu inspirace. Někdy jde ale spíše o to se ve všech doporučeních neztratit, najít si pro sebe, co mi nejlépe funguje, je mi nejbližší, a hlavně snažit se toho držet. A když se občas pustím, propadnu smutku a třeba i beznaději, věřit, že se zase najdu, vrátím se k sobě. Tak jako už mnohokrát.

Potkat se s moudrým optimistou, který kolem sebe šíří vnitřní radost a laskavost, je určitě setkání, které potěší duši každého z nás. Ale upřímně, kolik takových lidí potkáváme? Nepropadejte tedy smutku, že takoví pořád ještě nejste, nesnažte se o křečovitý úsměv za každou cenu a raději se smiřte se svými pocity melancholie.

Pak i s nimi můžete žít život smysluplný, bez zbytečného negativismus, s dostatkem odpovědnosti, empatie a laskavosti k druhým i sobě. A také s jistotou, že i vy zažijete okamžiky skutečné vnitřní radosti.

Více k tématu:
Seligman Martin: Vzkvétání. Jan Melvil Publishing, 2014