Můžeme se změnit. V něčem. Které vlastnosti jsou skutečně vrozené a kdy jde hlavně o zvyk?
Přestože se známe od narození, neznáme se úplně. Hledáme se, potvrzujeme se a objevujeme se. Naše osobnost má skryté kouty a záhyby, vlastnosti, které objevujeme v populárních psychotestech. Osobnost je to, čím jsme. Ovlivňuje prakticky všechno v našem životě počínaje tím, co děláme, a konče tím, s kým se stýkáme. Jsme to my. Podívejme se proto na některé zajímavé souvislosti.
V Kafkově povídce Proměna se její hrdina Řehoř Samsa ráno probudí a zjistí, že je velkým broukem. Mně se to nestává. Ráno se probudím a vím, že jsem to já. Ale kdo jsem JÁ? Není to jednoduché.
Když tuhle otázku položím na terapeutické skupině, dostávám odpovědi, které se rozprostírají do mnoha vrstev. Jsem Josef Vomáčka, jsem pacientka, jsem kovář, jsem nešťastnej, jsem matka dvou dětí, jsem pitomec! K tomu všemu jsme něčí děti, sourozenci, rodiče, přátelé, občané ČR, vážení televizní diváci, řidiči a řidičky, plátci DPH…, tak sakra, kdo vlastně jsem?
Definice správně prohlašuje, že jsem jedinečná osobnost se svými vzpomínkami, se svou přítomností a se svými plány do budoucnosti. Jsem tím, kým jsem! Ale co to v sobě skrývá?
Něco o sobě víme, něco nevíme, něco na sobě máme rádi, občas až nekriticky, něco – stejně nekriticky – nesnášíme. Bylo by chybou se domnívat, že to, co nám vadí, nemůžeme odstranit. Chci připomenout základní pravdu: mnoho věcí změnit nelze, ale to, co člověk může bezpečně změnit, je on sám. Můžeme se změnit, měli bychom ale přesně vědět, v čem a jak.
Lidé mi často říkali, když narazili na svoje chyby a nedostatky, že už jsou takoví, že to mají vrozené, že už jiní nebudou… Vymyslel jsem proto fintu, past na tenhle očividný nesmysl. Řekl jsem, ať si dají hodinky na druhou ruku, nosí je tak nejméně týden a že se s nimi vsadím, že ve spěchu, zmatku nebo rozčilení pohlédnou automaticky na levou ruku, kde už týden žádné hodinky nejsou. A ať mi nevykládají, že to mají vrozené!
Plno věcí jsme se naučili tak, že nám doslova vrostly pod kůži. Některé jsou užitečné, jiné ne. Můžeme se je tedy naučit jinak. Můžeme se změnit, často však se nám do toho nechce, jednak protože jsme v zásadě konzervativní, jednak protože to je pracné a nepohodlné.
Ale jak již bylo řečeno, nejprve bych měl skutečně vědět, kdo jsem a jaká nebo jaký jsem. Mám k tomu plno pomůcek a některé, přestože jsou více než dva tisíce let staré, jsou dodnes dobré. Tu první, kterou zde nabízím, vymyslel řecký lékař Hippokrates, který k tomu dodával, že často je důležitější, než jakou nemoc léčím, vědět, jakou osobnost léčím.
Hippokrates hlásal, že v těle máme čtyři šťávy a každá z nich má svůj typický charakter. On nemyslel jenom šťávy, ale chápal je také jako určité principy, vlastnosti. Podle toho, která šťáva u člověka převažuje, projevuje se u něj určitý temperament, tedy jakési základní naladění.
Krev (sanguis) je červená, živá a rychle běhá po těle. Naproti tomu hlen (phlegma) se vleče, je líný a na nic nereaguje. Žluč (cholé) je prudká, vzteklá – ne nadarmo se říká o někom, že je žlučovitý. Nakonec je tu černá žluč (mélán cholé) a černá je barvou smutku, zmaru, tesknoty a chladu.
Odhadněte, který temperament je ten váš. Nemusí být úplně jednoznačný, ale některá charakteristika jednoznačně převládá. Každý má své výhody a své nevýhody a je dobré vědět, v jakém prostředí se cítím jako ryba ve vodě a v jakém se musím trochu zapřít a přizpůsobit se, protože nemohu chtít, aby se všichni okolo přizpůsobovali mně. Někdy to ale opravdu nejde a musím hledat jiné prostředí, jiné zaměstnání.
S tímto hodnocením a rozdělením na čtyři typy si lidstvo vystačilo dvě a půl tisíciletí, potom však se začali psychologové množit jak králíci a museli se něčím uživit, proto začali vymýšlet další osobnostní testy. Bylo jich mnoho. Jeden vědec například vzal tlustý anglický slovník a vypsal z něj všechny lidské i nelidské vlastnosti, které tam našel. Bylo jich dost, dokonce několik tisíc. S tím se sice nedalo v praxi nic rozumného udělat, ale teoretici byli pilní, mučili získaná slova statistickými metodami a nakonec z toho přece jen něco získali. O tom však později.
O něco dříve totiž Carl Gustav Jung zjistil, že někteří lidé všemožně vyhledávají společnost ostatních, že ji potřebují jako prase drbání, že bez ní chřadnou a jsou nešťastní. Věnoval se tomu víc a dokázal, že tito lidé potřebují především podněty zvenčí, aby se dobře orientovali v sobě i ve světě. Že jsou orientováni navenek, ven, tedy mimo (extra) sebe, a nazval je extroverty. Proti nim si jejich pravý opak vystačí zcela s vnitřními zdroji podnětů, není odvislý od zevních vlivů, a to jsou introverti.
Extroverti jsou proto společenští, ukecaní, živí, působí odhodlaně, někdy až přidrzle. Introverti jsou více samotářští, ostatní je někdy vidí až jako studené čumáky nebo plaché jedince. Extrovert by se asi zbláznil z práce, v níž by musel sedět sám a něco řešit, zatímco introvert by nevydržel déle než několik hodin fungovat třeba v informačním středisku. Nutno říci, že čisté vyhraněné typy nenacházíme zase tak často, každý a každá z nás je směsí obou vlastností, ve které jedna či druhá převažuje, tedy přesněji více extrovert nebo spíše introvert.
Čeho máte víc? Extroverze, nebo introverze?
Konceptu introverze a extroverze se zmocnil slavný britský psycholog Hans J. Eysenck a přidal k těmto dvěma základním charakteristikám druhou osu s dimenzí lability a stability, což je v podstatě přítomnost či míra vlastností, které můžeme považovat za úzkostné nebo neurotické. Úzkost není ničím špatným, patří k naší standardní emoční výbavě a v podstatě nás chrání před nebezpečím. Jenže každý ji máme jinou. Někdo se nebojí ani o půlnoci v pustém lese, někdo se trápí předtuchami rizik, která se nemohou přihodit ani ve sci-fi.
Jste stabilní, nebo spíš labilní? Kterých vlastností jste našli víc?
Samotný Eysenckův dotazník je sice mnohem podrobnější než Hippokratovy čtyři temperamentové typy, ale v zásadě si můžeme obě metody položit na sebe a porovnat a zjistíme, že stabilní extrovert je vlastně sangvinik a stabilní introvert flegmatik, labilní extrovert cholerik a labilní introvert melancholik. Graficky to vypadá takto:
Můžete si tedy zjistit, máte-li více extroverze nebo introverze, stability nebo lability, a zařadit se do příslušného kvadrantu s tím, že to je přibližný popis vaší osobnosti.
Psychologové se ale s tímto nespokojili a pokračovali dál. Vzpomeneme-li na oněch několik tisíců vlastností, ty se během let stálým zpřesňováním scvrkávaly, až jich zbylo pár desítek, nakonec roztříděných do pěti samostatných kategorií nazývaných faktory a vznikl osobnostní test zvaný Velká pětka, často i v české literatuře citovaný s anglickým názvem Big Five.
Faktory, na nichž je test založený, jsou extroverze, přívětivost, spolehlivost, emoční stabilita a kultura spolu s otevřeností vůči zkušenosti.
Jaký význam mají tyhle testy a jejich výsledky? Odjakživa až do dneška poskytují pravděpodobnou předpověď chování. Aktuálně a také do budoucnosti.
Můžete namítnout, že zkušený člověk předpověď udělá bez příslušného testu, což je pravda. Zkušenost však často platíme velmi draze, a proto není marné poučit se z poučení druhých.
Kde jsou psychotesty dnes velice užitečné, je volba konkrétního zaměstnání. Na mnoha pracovištích jimi dokonce musíme projít, pokud zde chceme pracovat. Je to především Velká pětka, která se těší nesmírné oblibě zaměstnavatelů již dvě desetiletí. Na druhé straně také my – při znalosti svých osobnostních kvalit – můžeme vybírat pro sebe nejlepší místa nebo odmítat ta, která nám nesednou.
Které každodenní rituály jsou projevem duševní poruchy? Videozáznam přednášky Radkina Honzáka na Festivalu Psychologie.cz: Když už je to na psychiatra?
Osoba postrádající přívětivost a vstřícnost by vůbec neměla chodit do pomáhajících profesí a měla by rovnou zamířit do politiky nebo na celnici, kde se jistě nejen realizuje, ale také zcela ztratí mezi stejnými. Práce v týmu vyžaduje svědomitost, spolehlivost a skromné až žádné prosazování tvůrčích schopností. Ty se naopak velice hodí na manažerských místech. Tam by se naopak neměl hlásit do konkurzu melancholik, protože kdyby se tam náhodou přece jen dostal, vyhoří do půl roku.
...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.
Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.
Změňte svůj pohled na závislost: není to vaše slabost, ale přirozenost. Začněte být závislí vědoměji.
12 min
V terapii hledáme autentickou osobnost. Tu, kterou se někdejší dítě marně chtělo stát.
34 min
Co nám brání jít do konfliktu? Nevěříme vzájemnému vztahu, nevěříme ani sami sobě.
9 min
Psycholog Dalibor Špok představuje svoji oblíbenou relaxační techniku.
32 min