„Jsi blbec!“ Variaci takového tvrzení slýcháme všichni, ať už od ostatních nebo (asi častěji) sami od sebe. Když ztratíme klíče, zapomeneme koupit po cestě z práce mléko nebo ve stresu při zkoušce zažíváme „okno“.

V životě se takové věci občas dějí. Jsme koneckonců lidé a lidé chybují. Naší naučenou (nebo přirozenou?) reakcí je v takové chvíli spílání. A někteří si nadáváme ještě dlouho potom. Jsme přece inteligentní lidé, Homo sapiens má být konec konců člověk rozumný. Když něco udělá špatně nebo dokonce hloupě, musí jít o defektního jedince!

Vysvětlení je tady více:

• Je snadné si vyčítat, co mohl člověk udělat jinak, když už ví, jak se věci vyvinuly. Lidová moudrost tento princip shrnuje slovy „po bitvě je každý generál“. Psychologie používá termín hindsight bias, klam zpětného hodnocení.
  
• Je snadné na něco zapomenout, když současně myslíte na deset dalších věcí (výzkumy ukazují, že v jednu chvíli můžeme myslet maximálně na 4 věci, a to mezi nimi ještě musíme bleskově „přepínat“).
  

Jeden z důvodů, proč lidé chybují, je ten, že velká část lidského myšlení byla uzpůsobena pro úplně jinou dobu, než ve které žijeme.

Velmi zjednodušeně: vývoj mozku probíhal miliony let – a společně se složitějším, racionálním myšlením v nás zůstává myšlení a chování z mnohem starší doby. Dává tedy smysl, že dnešnímu modernímu prostředí (které tu je z evolučního pohledu teprve krátce) se lidský mozek a některé principy chování nestačily zcela přizpůsobit.

Mozek a jeho tlupa

Předtím, než jsme na pár stovek let začali žít v civilizaci, strávili jsme dlouhé stovky tisíc let životem ve smečkách a kmenech o několika desítkách členů a prací na jednoduchých činnostech zajišťujících bezprostřední přežití.

To je prostředí, ve kterém se velká část mozku vyvinula. Dnes ale od téměř stejného mozku vyžadujeme, aby řešil komplexní úkoly, pamatoval si data a zadání, řešil interakce početných lidských společenství.

Řadu problémů tak způsobuje jen nastavení mozku, uzpůsobeného primárně pro jinou dobu a jiný cíl:

• Reakce bojuj, nebo uteč pomáhala přežít při napadení predátorem. Při obtížném testu nebo pohovoru nás spíše rozhodí.
  
• Dobrý pocit z tučného a sladkého jídla člověka motivoval k získávání obživy v dobách, kdy to bylo obtížné a znamenalo to přežití. Dnes ale některé lidi vede ke zbytečnému přejídání se.
  
• Tendence k soudržnosti byla kritická pro přežití v malé skupině, které hrozilo nebezpečí. Dnes může vést až k davovému chování.
  

Toto vědomí nám může pomoci, abychom se za občasné chyby zbytečně neplísnili, ale současně to neznamená, že se tím máme donekonečna omlouvat.

V tomto kontextu se mi moc líbí citát od Roryho Vadena: „Evoluce nás vybavila k přežití, ne k úspěchu.“ Přirozené vzorce chování pro nás měly přínos a řada z nich stále má. Ovšem to, že je nám něco přirozené, nemusí nutně znamenat, že je to pro nás v danou chvíli to správné.

Oproti zvířatům, která se chovají instinktivně, máme navíc rozum. Nemusíme tedy automatické chování přijmout jako fakt, ale můžeme s ním i něco dělat. Řešit věci vědomě je sice podstatně únavnější, neintuitivní a do určité míry i „nepřirozené“ v porovnání s instinktivním rozhodováním (které ovšem nese riziko chyb), nicméně v oblastech, ve kterých na rozhodnutí skutečně záleží, je to podle mě jediné řešení.

Vzhledem k tomu, že v dnešní „moderní době“ žijeme relativně krátce, nemá cenu doufat, že se lidské chybování vyřeší přirozenou evolucí. Člověk koneckonců není dokonalý (a z pohledu dalších lidí ani být nemůže).

Proto je dobré nebrat některé věci zbytečně moc vážně. Poučovat se z chyb a snažit se je neopakovat, ale také znát své limity – co umíme dobře, a kde si neúspěch nemá cenu vyčítat. Vědět, co je pro nás důležité a čemu chceme věnovat svůj čas – a kde nám stačí, že výsledek nebude „perfektní“.