Situace, kdy nás zaplaví intenzivní a v tu chvíli ne zrovna žádoucí pocity, známe snad všichni. Zvlášť pokud zažíváme něco ohrožujícího, frustrujícího, znejisťujícího. V těchto chvílích se může objevit zdánlivě nezvladatelný vztek, zaplavující úzkost nebo trýznivý smutek.

V posledních měsících mohly být tyto emoce silnější, protože se i celá společnost kvůli pandemii ocitla ve zcela nové a nepředvídatelné situaci. Museli jsme si zvykat na nový životní styl, řadu omezení, omezit kontakt se svými blízkými.

I po odeznění nouzového stavu se objevují strachy spojené s nejistou budoucností, existenčními obavami, média nás zahlcují mnoha protichůdnými informacemi. Přitom bezmoc a nejistota jsou vůbec nejtěžšími pocity, které lze zažít. To vše může vytvářet chronické napětí. Potom přijde třeba jen drobný spouštěč a dostaví se prudký výbuch emocí.

Je těžké s takovými pocity zůstat o samotě, ale i v okruhu blízkých. Někdy se schýlí k bouřlivým hádkám, ze kterých není snadné odejít, jindy si lidé ve snaze si rychle ulevit otevřou lahev alkoholu. V hodně složitých momentech může dojít i na sebepoškození nebo fyzickou agresi vůči nejbližším.

Takové důsledky nezvládnutých emocí jistě nechceme zažívat. Jak s nimi naložit, abychom si zbytečně neubližovali a abychom neublížili jiným?

Zastavit, prozkoumat

Mnoho vnějších stresorů úplně odstranit nemůžeme, stejně tak se těžko zbavíme svých vrozených dispozic. Oproti tomu ve vztahu k emocím bezmocní nejsme. Naše aktuální emoce vznikají i na základě toho, jak jsme podobné situace zažívali v minulosti, jsou proměnlivé vlivem zkušenosti. Nejsme tedy jen loutkami našeho mozku – svoji zkušenost si tvoříme sami.

Pokud tedy začneme nad sebou ztrácet kontrolu, zkusme ty prudké pocity zastavit ještě včas a pořádně je prozkoumat. Každý člověk je ve svém prožívání jedinečný a i jeho emoční prožitky jsou velmi pestré. Jejich pojmenování je důležité. Vytváříme si tím v sobě mapu a postupně se v ní učíme lépe a lépe orientovat, i když to zabere určitý čas.

• V jakých situacích cítím vztek?
• Jaký ten pocit je? Co právě cítím v těle a kde?
• Co ve mně vyvolává za vzpomínky?
• V jakých situacích jsem se cítil(a) podobně?
• Podařilo se mi tehdy tu prudkou zlost zvládnout? Co mi při tom pomáhalo?

Podobně můžeme pokračovat s pocity smutku, strachu, viny, ale i s těmi příjemnými. Dobře se osvědčuje si své poznatky z pozorování zapsat a časem se k nim vrátit.

Zevnitř ven

Emoce není dobré potlačovat – jde o to projevovat je přijatelným způsobem, který není destruktivní. Někdy přívaly neregulovaných emocí přichází právě proto, že jsme je dříve neprojevovali, nedovolili jsme si je přiměřeně uvolnit. Teď jsou v nás natlakované a už nevíme, čemu vlastně původně patřily. Přestali jsme jim rozumět. Proto je dobré s nimi stále zacházet vědomě.

Třeba se cítím osaměle ve společnosti dobře se bavících lidí, nedokážu se zapojit. Začnu mít vztek buď na sebe, jak jsem neschopný, nebo na ostatní. Mám dojem, že mi dostatečně nerozumí, že mě ignorují. V obou případech se pravděpodobně příště společnosti vyhnu a frustrace začne pomalu narůstat a vyjde později na povrch v jiné situaci.

Když budeme své pocity průběžně monitorovat, lépe si uvědomíme, co se za nimi skrývá a jak s tím pracovat. Zároveň se postupně naučíme lépe vnímat emoce i u druhých. Mnoho hádek vzniká proto, že o svých pocitech vzájemně nemluvíme a ani je nedokážeme rozpoznat. Na základě toho potom vznikají různé mylné domněnky.

Není nakonec vůbec špatně, když hádka proběhne, ale měla by být uzavřena přijatelně. Právě emoční krize mohou být příležitostí ke komunikaci o emocích. K rozhovoru o tom, jaké emoce u druhého vidíme a jaké prožitky to vyvolává zase v nás. Dostaneme se tak k větší blízkosti a autentičnosti, plnějšímu a smysluplnějšímu prožívání.