Lidé jsou rozdílní. Odlišnost názorů a chování našich partnerů či kolegů nás občas přiměje podívat se na věci i z pohledu toho druhého a právě díky vhodnému využití odlišností jsme schopni vyrovnat ve vztazích i ve společnosti navzájem své slabé a silné stránky. To, že nejsme všichni stejnou měrou introvertní nebo extrovertní, má určitě také svůj důvod. Svět složený z čistě extrovertních nebo introvertních jedinců by možná vůbec nefungoval.

Jak píše Susan Cainová ve své knize Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit, už antický svět si cenil extroverze – příkladem budiž péče věnovaná rozvoji rétorických schopností. Za moderním nástupem ideálu extroverze ve Spojených státech pak stojí napohled nenápadný muž jménem Dale Carnegie. Ten má velký podíl na prosazení ideálu společenských a pohotových lidí s výraznými gesty, zářivým úsměvem a pevným stiskem, kteří umějí zaujmout energickým vystupováním a vhodně použitým mluveným slovem.

Nikdo neočekával, že Carnegieho večerní přednášky o mluvení na veřejnosti způsobí ze dne na den senzaci. Brzy nato vzniká institut Dalea Carnegieho, kde Carnegie pomáhá obchodníkům předvést svou osobnost v takovém světle, aby jejich obchody vzkvétaly. V roce 1913 pak publikuje svůj slavný manuál Public Speaking and Influencing Men of Business. Díky Carnegiemu se tak vytvořil nový kult chování a vystupování, který se postupně dostal do všech oblastí života.

Být připravený okamžitě, nenuceně, s úsměvem jen tak něco prohodit a zároveň cíleně a vhodně ovlivnit společenskou situaci se stalo upřednostňovanou normou. Tu se ve 20. století snažili prosazovat i mnozí pedagogové a psychologové při výchově dětí. Introvertní děti bývaly často považovány za pomalé, nekomunikativní a společensky zaostalé. Duševně zdravé a vyrovnané dítě se prakticky rovnalo dítěti extrovertnímu.

Amerika se tak podle kulturního historika Warena Susmana přesunula od kultury charakteru ke kultuře osobnosti. Ve velké části západního světa se pomalu, ale jistě změnila představa o tom, jak se máme chovat nejen ve společnosti, ale např. i ve škole, u pracovního pohovoru nebo v práci.

• Ve škole se upřednostňují týmové aktivity, děti sedí často v půlkruhu, aby byly navzájem stále v kontaktu.
  
• Typická nabídka pracovního místa dnes obsahuje slova jako týmový, dynamický, komunikativní, flexibilní, ze kterých se některým introvertům mohou ježit hrůzou vlasy na hlavě.
  
• Uzavřené kanceláře se proměnily v open space, kde máme všechny na dohled a můžeme s nimi okamžitě a bez bariér komunikovat.
  
• V práci využíváme brainstorming, kde se všichni společně podílejí na různých nápadech, a díky technice cítíme povinnost kdykoliv okamžitě reagovat na požadavky kohokoliv.
  

Energie pro komunikaci

Susan Cainová ve své knize uvádí, že velká část Američanů se pracovním podmínkám musí přizpůsobit, protože jim nic jiného nezbývá. Extroverti zároveň tvoří větší část populace, a proto jim toto přizpůsobení nečiní zvláštní problémy.

Introverti, kteří jsou vystaveni neustálým, občas i velmi rušivým kontaktům v otevřeném prostoru mnoha firem, ale přicházejí domů po dlouhé pracovní době často zcela vyčerpáni. Na rodinu nebo partnera jim pak často nezbývá tolik energie a jejich soukromý život může strádat. Neporozumění se pak může vyostřit v případě, že jsou jejich rodinní příslušníci extrovertně založení.

Pokud introvert umí svou energii správně vyvažovat a má‑li práci, která ho svým zaměřením baví, případně hodnotné vztahy na pracovišti, umí být i tak velmi výkonný a svůj „hendikep“ zvládá. Přesto může být tato jednostranně zaměřená pracovní kultura kontraproduktivní. Nevyužívá totiž správně nastavení introvertů, ze kterého by se dalo za jiných podmínek těžit.

Albert Einstein, Bill Gates, Mahátma Gándhí, Steve Wozniak, J.K. Rowlingová, Hillary Clintonová nebo Matka Tereza, to všechno byli a jsou introverti, kteří si své pracovní podmínky cíleně upravovali, aby se vyhnuli zbytečné ztrátě a rozptýlení energie. Jen tak se introverti mohou soustředit na důležité činnosti a sociální kontakty v pracovní oblasti a zároveň jim zůstane i dostatek energie do osobních vztahů.

Introvert v týmu

Sám Einstein prohlásil, že nebyl nikdy týmovým hráčem, stejně jako méně známý spoluzakladatel dnes světově proslulé firmy Steve Wozniak. Susan Cainová ve své knize mimo jiné popisuje vztah mezi nápady, soustředěním a týmovou prací, který může být v rozporu.

Introvert se v rámci týmové práce může cítit neustále rozptylován (pro něj zbytečnými) poznámkami, ale stejně tak i interakcí s lidmi samotnými. Takto rozptýlená energie mu může bránit v soustředěném dokončení úkolu nebo v tvorbě dalších nápadů. Introverti nebývají často příliš slyšet ani na pracovním meetingu. Pokud totiž mají nějaké podněty a nápady, nejsou z různých důvodů natolik průbojní, aby je prosadili.

Promluvit před mnoha lidmi je stojí soustředění a energii, a tak si dobře rozmyslí, zda je chtějí obětovat. Aby se svým názorem veřejně vystoupili, musí jim problém opravdu ležet v hlavě. Když už se k tomu odhodlají, není jejich výsledný projev ve většině případů natolik výrazný jako projevy extrovertů.

Důrazněji vyjádřené myšlenky přitom bývají lidmi často považovány za lepší. Na meetingu nebo během brainstormigu proto vítězí většinou myšlenky extrovertů zaznívající pevným a jistým hlasem. I obsahově propracovanější nebo důvtipnější nápady introvertů mohou zůstat zcela stranou.

Soustředění a kreativita

K tématu kreativity a vhledů si představme typickou scénku ze seriálu Dr. House, kdy vedoucí týmu stojí před tabulí a provádí se svými podřízenými brainstorming. Na jeho základě se chce díky podnětům ostatních dopátrat správné diagnózy.

Řešení se ale House nakonec dobere díky náhodnému impulzu, v naprosto jiném prostředí, někdy i zcela sám. Jeho „aha moment“ přijde ve chvíli, kdy je týmu vzdálen. Inovativní vhledy a řešení totiž nepřicházejí v době, kdy jsou naplánovány, a nepojí se nutně s momentální týmovou prací.

K většině tvůrčích prací, ale také prací vyžadujících vysoké soustředění a přesnost, je potřeba se oddělit od davu a zalézt si do svého soukromého prostoru. Ať už jsou jimi útulná kavárna, uzavřená pracovna, dílna, ateliér nebo třeba lesní cesta.

Velká část introvertů si zakládá právě na tvůrčí, soustředěné a hloubkové práci, ať už v jakémkoliv poměru. Ta je ale často s prostředím velkých firem v rozporu. Proto některé nadnárodní korporace přehodnocují práci v otevřených kancelářích, přehrazují otevřené prostory a vytvářejí útulnější zóny klidu bez vyrušování a šumu z okolí. Některé společnosti mají k dispozici i venkovní plochy, kde je možné se nerušeně procházet.

V době, kdy nám práce zabírá celý den, není možné ignorovat odlišné potřeby introvertů. Může na nich totiž výrazně záviset jejich pracovní výkon.

Introvert a lidé

Introverti nejsou asociálové a mnoho z nich si vybírá cíleně povolání, kde jsou s lidmi v kontaktu, nejlépe s jednotlivci. Svou energii ale druhým nevěnují jen tak. Vydávají ji většinou na základě hlubšího významu, který pro ně jejich práce nese.

Mezi introverty proto najdeme psychology, poradce, kouče, učitele, pracovníky v sociálních službách, fyzioterapeuty, humanitární pracovníky a mnoho dalších. Introverti pracující s lidmi věří, že samotná pomoc lidem jako určité dobro samo o sobě, stojí za vydávání své energie.

Introverti, kteří nejsou pracovně zaměřeni na službu lidem, zase potřebují druhé ke smysluplné konverzaci o svých projektech. Díky konverzaci třeba jen s jedním rozumově blízkým spolupracovníkem si mohou ověřit fakta nebo získat nové nápady. Je jedno, zda jde o matematické výpočty, technická provedení, designová řešení, intelektuální debaty nebo oblast umění.

I racionálně zaměřený introvert potřebuje lidi a potřebuje je i během pracovního procesu. Těší jej, když může se svými projekty a závěry vyjít na světlo, konfrontovat je, upravovat a vést pro něj smysluplnou debatu. Naopak jej nebaví pracovní diskuse, které se mu zdají zbytečné a od věci a kdy má dojem, že pouze narušují jeho práci a výkon.

Zapsáno v mozku

Introverti mohou pracovat na svém sebevědomí a poznávat hranice a míru své introverze. Je určitě důležité odlišit nedostatek sebevědomí a jiné zábrany od opravdové potřeby stáhnout se do sebe a nabít si energii v soukromí. Proto by měli introverti zrevidovat, jaké kontakty a zážitky jsou pro ně významné a co jim může bránit v jejich naplnění.

Schovávat se jen za maskou introverze může v některých případech vést k nadměrné izolaci a frustraci. Tak jako všichni lidé, nesou i introverti společenské vyčlenění a nenaplněnost vztahy těžce. Někdy snad o to hůř, že z podstaty svého založení svou situaci hůře mění. I vyrovnaný a zdravě sebevědomý introvert bude mít ale vždy opačně nastavenou energii a nikdy se extrovertem nestane.

Susan Cainová uvádí výzkum, podle kterého lze už u velmi malých dětí rozlišit ty introvertní od extrovertních. Extrovertní děti nejsou natolik citlivé na podněty a snesou jich více, proto bývají i v rušném prostředí klidnější. Introvertní nemluvňata bývají v podobných situacích naopak vzrušivější, podrážděnější a častěji pláčou.

Výzkum s dětmi, stejně jako zmíněné potřeby introvertů může dobře vysvětlit i teorie, kterou uvádí Marti Olsen Laneyová. Ta rozlišuje extroverty a introverty na základě odlišné potřeby neurotransmiterů dopaminu a acetylcholinu.

• Dopamin nám umožňuje zažívat okamžitý pocit štěstí a vzrušení, díky němu riskujeme a zažíváme nové věci.
  
• Acetylcholin naopak přináší relaxaci, pozornost a pocit klidu.
  

Extroverti jsou vůči dopaminu méně senzitivní, a proto vyhledávají jeho vyšší dávky prostřednictvím akce, nových zážitků nebo poznáváním nových lidí. Introverti sice dopamin také potřebují, ale pociťují jeho příliv silněji a jsou jím daleko dříve zahlceni. Přesycení dopaminem pak může vzbuzovat nervozitu až úzkost.

Pokud čteme, relaxujeme nebo se na cokoliv plně soustředíme, přináší nám pocit štěstí naopak acetylcholin, ze kterého profitují introverti. Acetylcholin vrací introverta do pohody po náročném večírku a přináší mu pocit harmonie. Extroverti naopak registrují přínos acetylcholinu velmi nepatrně, a proto jim může činit větší problémy naučit se relaxovat, meditovat, být v klidu.

Podle Laneyové se introverti a extroverti liší mimo jiné i ve zpracování informací. To může vysvětlovat, proč se extroverti s větší lehkostí vyjadřují mluveným slovem, zatímco introverti informaci déle zpracovávají a tíhnou více k psaní.

Extrovertní mozek totiž používá kratší dopaminovou dráhu procházející mozkovými centry zaměřenými na smyslové vjemy chuti, hmatu, zraku a sluchu. Introvert používá v mozku acetylcholinovou dráhu, která je o něco delší. Tato dráha prochází několika různými centry a ovlivňuje délku odpovědi a případné prostoje.

Introvert do své odpovědi může zapojit různou mírou např. sebereflexi, celkový emoční význam nebo komplexní plán proslovu. Zároveň provádí zběžné vyhodnocení a organizuje a porovnává své závěry s osobními dlouhodobými zkušenostmi a vzpomínkami.

Jak se navzájem doplňujeme

Až tedy uvidíte svůj introvertní protějšek nebo svého kolegu, jak se nemůže „vykoktat“, představte si, že jeho myšlenky cestují přes několik center, zatímco vaše si cestu trochu zkrátily. To samozřejmě neznamená, že introvertní nápady a myšlenky jsou lepší. Znamená to jen, že věci vyhodnocujeme a vnímáme různě a záleží na okolnostech, kdy je který výsledek přínosnější.

I když introverti touží často po smysluplné konverzaci zahrnující faktické debaty i hloubání všeho druhu, jsou často osloveni lehkostí, s jakou umí komunikovat extrovert. I introvert dokáže být vtipný a nenucený, pokud je pro něj prostředí dostatečně příjemné a stimulující.

Vnímavý extrovert může být pro introverta osvěžením, stejně jako extrovert ocení hlubší a detailnější pohled. Susan Cainová ve své knize uvádí experiment s konverzací smíšených extrovertních a introvertních párů. Obě strany odcházely většinou s velmi dobrým dojmem a těšil je výsledný styl komunikace.

A tak bych se ve svých úvahách vrátila zase na začátek. Pokud se naučíme navzájem respektovat ve svých odlišnostech a nebudeme druhého nutit do pro něj nepřirozených věcí, můžeme spolu nejen dobře vycházet, ale také se navzájem obohatíme.

Více k tématu:
Marti Olsen Laneyová – The Introvert Advantage: How to Thrive in an Extrovert World
Susan Cainová – Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit

Ludmila Cyblová, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? napište nám na mail redakce@psychologie.cz