Domácí násilí, jehož oficiální mezinárodní zkratka je IPV (Intimate Partner Violence – Násilí mezi intimními partnery), je značný sociální a ve svých důsledcích také zdravotní problém. Současně je úspěšně utajovanou skutečností prosakující všemi vrstvami společnosti.
Mýlil by se ten, kdo by se domníval, že se to týká jen subkultury sociálně či mentálně slabých jedinců; domácí násilí najdeme stejně často mezi společenskou smetánkou.
Zásluhu na utajení mají hlavně oběti, které se bojí, stydí, a někdy se dokonce v intencích stockholmského syndromu ztotožní s myšlenkou, že jim to patřilo. To, co se dostane ven, je s bídou desetina – a z toho je s bídou desetina opravdu nějak řešena. Takže jedno procento.
Na vině je především nezvládnutá impulzivní agresivita.
Vzteklíci mají větší reakci na bolest, což je potvrzeno nejen jejich chováním ve srovnání s námi, laskavými, mírnými a trpělivými osobami, pro které je prvním argumentem rána pěstí do stolu a rána pěstí mezi oči přichází až na místě druhém, ale také zobrazovacími metodami.
Vysvětluje se to horší funkcí opioidního systému, který v jejich případě nedokáže plně tlumit bolest ani impulzivitu. Tento nedostatek je možné částečně zvládat tréninkem. Autogenní trénink je docela dobře dostupný i přes internet – osobní setkání je pochopitelně lepší, ale návod na portálu dobré psychiatrie je kvalitní a srozumitelný. Opioidy ale nejsou tím jediným, co se na vzteklictví podílí.
Mám hlad, že bych řval
Nové výzkumy potvrzují starou pravdu, že hlad – kromě toho, že je nejlepší kuchař – je dalším faktorem, který zvyšuje agresivní dráždivost. Ani ne tak hlad jako nižší koncentrace cukru.
V jedné starší učebnici diabetologie byl uveden příklad vysokoškolského profesora, kterého kolegové peskovali, že je u zkoušek moc hodný a benevolentní. Pan profesor jako zkušený diabetik proto před zkoušením trochu hladověl, dostal se do mírné hypoglykemie a byl strašlivý jako zuřící býk. Jestli na to studenti přišli a sypali mu cukr do kafe, už učebnice nezmiňovala.
Že nižší koncentrace glukózy v séru mají za následek větší agresivitu, to by samo o sobě nebylo nic zajímavého (koneckonců to má logiku: žene to na lov), kdyby vědci z Ohia a z Amsterodamu, kteří to prokazovali, nepoužili zcela nové způsoby, jak si tuhle staronovou hypotézu znovu ověřit.
Rozdali totiž oběma partnerům z celkem 107 manželských párů, u nichž sledovali závislost míry agresivity na stavu glykemie, voodoo panenky, k nim špendlíky a ještě jakési nahrávací zařízení. Jednou denně, vždy večer, byla kontrolována glykemie.
Účastnice a účastníci výzkumu měli podle míry vzteku na svoji lepší či horší polovičku každý večer po dobu tří týdnů napíchat do panenky od žádného do 51 špendlíků a do nahrávacího zařízení vyslat „trestný řev“, jehož intenzitu a trvání přístroj vyhodnotil. Jak se dalo bezpečně čekat, výsledky potvrdily výchozí hypotézu.
Autoři vyvodili z experimentu logické doporučení: když máte nějaký partnerský problém, který chcete řešit, napřed se pořádně najezte a pak se teprve pusťte do debat. Sebekontrola vyžaduje energii. A já k tomu přidávám starou moudrost, kterou Kohn sdělil svému synovi při jeho svatbě: Vždy si pořádně rozmysli, jestli chceš mít pravdu, nebo klid!
Literatura:
Bruehl S, et al.: Pain‑related effects of trait anger expression: Neural substrates and the role of endogenous opioid mechanisms. Neurosci Biobehav Rev, 2009;33:475–491
Bushman BJ, et al.: Low glucose relates to greater aggression in married couples. PNAS, 2014;111(17): 6254–6257
