Jedna z největších chyb, kterou činíme ve svých každodenních volbách, je ta, že se rozhodujeme na základě svých aktuálních pocitů. Pouštíme se, do čeho se nám chce (i když to není dobré), a vyhýbáme se tomu, do čeho se nám nechce (i když by to dobré bylo).
Aktuální pocit, který máme před vstupem do nějaké aktivity, nesprávně nazýváme motivací. Ale motivace není jen chtění nebo nechtění. Motivace je soubor důvodů, proč něco chceme nebo nechceme.
Pokud jsme rozhodnuti denně běhat, abychom byli fit, ale nepřekonáme své nechtění obléci se a vyrazit, neznamená to nutně, že nejsme dostatečně motivovaní. Víme, jaký má pro nás běh užitek. Spoléháme však na falešné pomocníky.
Falešný pomocník
Aktuální pocit je rozmarný. Je důsledkem událostí, z nichž většina nesouvisí s nastávající činností: něco se zrovna děje v našem mozku, jsme unaveni, některého mozkového přenašeče se nedostává a jiného nadbývá, špatně jsme se vyspali, na něco před chvílí mysleli, něco se nám právě nepodařilo. Náš aktuální pocit je výslednicí toho všeho.
Nic z toho nesouvisí s naší motivací denně běhat. Přesto svou nastalou náladu vnímáme jako signál, který máme poslechnout. Abychom si to zkomplikovali, tak tento pocit promítneme do fantazie blízké budoucnosti, kterou rychle vytvoříme: že se oblékáme a vybíháme a u toho se cítíme – právě tímto aktuálním pocitem.
A řekneme si: „Aha, že jsem byl tuto fantazii schopen stvořit, je důkaz, že doprovodný pocit signalizuje něco pravdivého o nadcházejícímu běhu…“ V tomto falešném kruhu fantazie, emoce a vnitřní řeči (vůbec se mi nechce) pak zůstaneme.
A aby se necítili provinile, mnozí si řeknou: „Musím přece poslouchat své tělo, intuici, nesmím být v rozporu s vnitřní moudrostí.“ A tak zůstanou ležet na gauči. Ale být intuitivní nebo moudrý neznamená následovat každý impulz a každou náladu, které se ve mně náhodně či nenáhodně objeví. To bychom se v ničem nelišili od našich zvířecích kamarádů.
A přitom dobře víme, že stačí jen vyběhnout, a náš skutečný pocit se od toho představovaného na míle liší…
Jak se budu cítit potom?
Jak tedy postupovat lépe? Využít svých pocitů, ale jinak. Nenaslouchat pocitu, který máme před aktivitou, ale zapamatovat si a řídit se pocitem a stavem, který tato aktivita vyvolá. Neřídit se aktuálním pocitem, ale budoucím pocitem.
Když činnost dokončíte, máte radost? Jste snad dokonce na sebe pyšní, šťastní, cítíte se dobře? Anebo máte výčitky svědomí, kroutíte nad sebou hlavou, litujete svého rozhodnutí? Kvalitu stromu poznáme po ovoci.
Osvědčenou cestou k životní spokojenosti je všechno hodnotit tímto zpětným pohledem. Práci, zájmy, setkání s lidmi, naši participaci ve světě…
- Jak se cítím poté, co jsem doběhl, dopracoval, dokončil tento projekt, setkal se s tímto člověkem?
- Bylo to k něčemu?
Rozhodujme se nikoli na základě toho, jak se cítíme před tím, ale jak se pravděpodobně budeme cítit po tom. A na základě toho, jak se obvykle cítíme poté, upravujme své volby a své aktivity.
Pokud si skoro po každém běhu řeknu „bylo to super, že jsem vyběhl, i když se mi nechtělo“, pak žádnou další drobnou nechuť poslouchat nebudu. Přijde‑li, rozhodně v ní neuvidím důvod, proč bych měl takový náhodný stav vědomí následovat jako něco, co by mělo určovat mé volby, a tedy také mé aktivity, výsledky, zájmy, vztahy, zdraví, mou radost ze života – a v dlouhodobé perspektivě vlastně můj osud.
A můžeme jít hlouběji: seriál Dalibora Špoka Kontrola mysli…
