Pokud chcete opravdu pomáhat druhým, běžte pomáhat. Nikoli ve snobských fantaziích o pozicích studovaných pánů doktorů u psychoanalytického kanape, ve kterých se budete cítit jako někdo, protože budete mít nad klientem navrch. Běžte pomáhat z té pozice, ve které právě jste. A z této pozice se pak znovu podívejte na svoji ambici studovat psychologii.
V souvislosti s mými současnými populárními přednáškami pro širokou veřejnost, které uskutečňuji na Facebooku, se na mě začíná obracet čím dál více studentů, kteří se chtějí dostat na studium psychologie a žádají mě o potvrzení, že zhlédli tyto mé přednášky. To jim má pomoci u přijímacích zkoušek.
Zpočátku jsem si myslel, že se jedná pouze o nápad jednotlivce, ale s přibývajícím počtem mi bylo čím dál jasnější, že se nejedná o nápad z hlavy těchto uchazečů, ale o rady přípravných kurzů pro studium psychologie. Tam uchazečům zřejmě doporučují, že mají „doložit svou motivaci“ právě podobnými razítky a certifikáty.
Abych nemusel každému takovému uchazeči odpovídat zvlášť, shrnul jsem svou odpověď pro vás do tohoto článku. Na začátek chci říci, že mě velmi těší, že máte zájem o tak hezký a naplňující obor, jako je psychologie. A v žádném případě nechci, aby následující řádky vyzněly tak, že vás chci demotivovat nebo shazovat vaše úsilí. Chci vám pomoci. Jinak bych do toho nevkládal tolik času a úsilí a odbyl vás jednou větou… A prosím, pokud vám přijde tento návod smysluplný, šiřte jej mezi své přátele (chcete přece pomáhat druhým), aby i oni měli možnost přečíst si tento můj názor a případně včas korigovat chyby, kterých se mohou dopouštět.
Vím, že nápad se sbíráním potvrzení a razítek není z vaší hlavy. Poradil vám to někdo, kdo to považuje za správné a žádoucí. Chci vám zde sdělit a ukázat svou odlišnou názorovou pozici, jak se dostat na psychologii. A jak bych se sám díval na člověka, který by k přijímacím zkouškám na obor vysokoškolské psychologie přinesl dlouhý seznam potvrzení o absolvování online přednášek praktické psychologie (ať už mých, nebo kohokoli jiného).
Ano, možná tušíte mou odpověď. Takový seznam by vám u mě nepomohl, ale naopak uškodil. Proč?
Víte, co jdete studovat?
Takový seznam totiž za prvé ukazuje, že vůbec nechápete, co je to vědecká psychologie a co přicházíte studovat. Vědecká psychologie (tedy psychologie založená na relevantních vědeckých a výzkumných poznatcích) je něco zcela jiného než online přednášky s radami, jak zlepšit vlastní život. Je určitě v pořádku, pokud se podíváte na mou přednášku, něco si z ní vezmete, možná vám dá pár podnětů, na co se ve vlastním studiu psychologie zaměřit, nebo vám předloží ukázku, jak vypadá každodenní práce psychologa.
Ale dosvědčovat svou motivaci nebo znalost potvrzením, že jste takovou přednášku viděli, je zhruba totéž jako dosvědčovat hluboký zájem o problematiku módy potvrzením, že jste si prošli obchod Marks & Spencer nebo jakýkoli jiný obchod s oděvy pro běžné koncové zákazníky.
Neznamená to, že je špatné si takový obchod projít. Ale pokud budete chtít někomu dosvědčit potvrzením, že se díky takové aktivitě najednou vyznáte v návrhářství, designu nebo dějinách módy, pak asi tento druhý člověk pozvedne obočí, že? Protože všichni jsme byli někdy v obchodě s oděvy a jen u málokoho z nás je to důkaz hluboké znalosti problematiky oděvního průmyslu.
Ať si rozumíme: pokud jste absolvovali relevantní obor na univerzitě, letní školu kognitivní psychologie, zajímavou psychologickou stáž nebo výcvik, potvrzení přineste. Takové potvrzení vám pomůže. Rozumíme si ale, že se jedná o jiný typ aktivity než si poslechnout dvouhodinové Špokovo povídání o tom, jak vést vlastní život v konkrétní oblasti psychologických témat?
Co říká potvrzení?
To, že vám dám „razítko“ za to, že si něco poslechnete, přece nepotvrzuje vůbec nic. Je to jen důkazem vašeho formalistického přístupu k životu. I kdybych si myslel, že taková přednáška je relevantní pro studium vědecké psychologie (jako že si to nemyslím), tak bych přece chtěl jako důkaz něco naprosto jiného, než že jste si mě vyslechli.
Zajímalo by mě: Co jste si zapamatovali? Kolik dalších věcí jste ke každému bodu nastudovali? S čím nesouhlasíte, proč a o jaké studie tyto své odlišné pozice opíráte? Jaké jsou odlišné přístupy? Co jsem opomněl?
Napsali jste svými slovy shrnutí mé přednášky na svůj blog? Natočili jste o hlavních bodech (svými slovy) shrnutí na youtube video, které šíříte ve své skupině vrstevníků? (Psychologii chcete přece studovat proto, že chcete pomáhat druhým!)
Pokud ano, pak máme oba důkaz, že jste něco skutečně udělali, že jste přednášku zpracovali, využili ji. Pak máme oba mnoho důkazů vaší motivace i znalosti psychologie. Paradoxně už nepotřebujete mé razítko: protože máte blog, článek, video, názor, který dokážete prezentovat daleko lépe než takové potvrzení.
Je vaším cílem dostat se na psychologii?
Pokud vám ale někdo poradí, že je především důležité získávat razítka, certifikáty a potvrzení, je jeho přístup ryze formalistický. Stejně jako kdyby si někdo stanovil za hlavní cíl dostat se na vysokou školu nebo aby ho vzali na psychologii nebo aby dostal papír, že se může živit psychologií.
Váš cíl by měl být naprosto jiný: Pokud vás zajímá psychologie, pak by cílem mělo být hluboce pochopit psychologii, přečíst si o ní co nejvíce knih a učebnic, naučit se z nich to podstatné. Ne ve smyslu to bylo fajn čtení, ale ve smyslu mám z této knihy vypsáno dvacet stránek, rozumím jim a umím je nazpaměť.
Takže pak při jakýchkoli přijímacích zkouškách (nebo obecně jakékoli diskuzi o psychologii) oslníte. Nikoli tím, kolik máte razítek. Ale jak dlouhý je seznam relevantní vědecké literatury o psychologii. A že víte, co se do takového seznamu hodí. Že dokážete odlišit, co je kniha vědecké psychologie. A co o vás naopak ukáže jen to, že o vědecké psychologii příliš nevíte, když takovou knihu zařadíte do seznamu studijních materiálů, jimiž se chcete chlubit.
A především – dojem uděláte, když o jakékoli knize, na kterou z tohoto seznamu ukážu, spustíte desetiminutovou přednášku – co vás zaujalo, s čím nesouhlasíte, co kniha především říká, a vysvětlíte hlavní teoretické koncepty a vědecká zjištění. A ideálně to porovnáte s dalšími pěti knihami, které problém vidí jinak.
Pak vás vezmou. Bez razítek. A pokud i přesto budou trvat na razítkách, pak vám dobře poradím – na takovou školu nechtějte jít.
Nechcete ztratit čas vysedáváním na přednáškách programu s podobně formalistickým přístupem, jako jsou požadavky, které má po svých uchazečích. Chcete si najít školu, která je špičková a která vás něco naučí. Taková škola se vyznačuje tím, že nejen ví, co a jak vás naučit, ale také jak si vybrat své uchazeče.
A pokud taková možnost nebude u nás? Pak raději běžte na pár let pracovat a naspořte si peníze na skutečné studium – na kvalitní zahraniční univerzitě, ať už fyzicky, nebo online. Ideálně opět takové, které vám nenabídne jen lepší razítko, ale lepší vzdělání. Pokud to myslíte s psychologií vážně, nikam vám těch pár let neuteče.
Nejde tedy o to najít školu, která vám dá další papír a další razítko, abyste se cítili oprávněni poskytovat psychologii. Takových kurzů a institutů je koneckonců hromada. Vůbec kvůli tomu nemusíte jít na univerzitu a obtížně studovat. Terapii dělá spousta lidí bez psychologického vzdělání. Lektoři těchto kurzů vám vysvětlí, že oni vám řeknou prostě to podstatné a přece jako skvělý terapeut (tak moc chcete pomáhat lidem!) nebudete potřebovat statistiku, neurovědy, biologii mozku a testovací teorii.
Kde je problém?
Bez statistiky, neurověd a testovací teorie propadnete první kognitivní iluzi, první falešné domněnce. Poškodíte klienta závěrem prvního špatně zkonstruovaného testu, nerozpoznáte důležité symptomy neurologické poruchy, které vůbec nejsou vytěsněním hrůzného zážitku z dětství, jak se jej snažíte přesvědčit. Bez znalosti toho všeho nebudete nikdy schopni poskytovat kvalitně psychoterapii ani psychologické poradenství.
Co tedy budete v tom případě – bez hlubokého vzdělání – poskytovat? Budete možná umět empaticky mlčet a zajímavě se ptát. Ale to umí i dobrá kamarádka. To dělají koučové. Kvůli tomu nepotřebujete studovat psychologii. A tyto vlastnosti vás zdaleka nedělají psychologem. Ostatně, potřebují je úplně stejně dobrý lékař, manažer, prodavač, obchodní zástupce, sekretářka.
Pokud tedy chcete být jednou dobří psychologové, potřebujete vzdělání. A vzdělání se získává vzděláváním. Nejde o razítko. Nejde o to dostat se na univerzitu, kde do vás to vzdělání „nalejí“. Musíte se umět vy sami vzdělávat. Ne jednou, až vás vezmou, ale teď.
Protože nejlepší důkaz pro jakoukoli přijímací komisi, která má posoudit vaše znalosti a motivaci, je ten, že určité dobré vzdělání již máte. Tím jim dokážete, že ho zvládnete vybudovat. A že v tom budete úspěšně pokračovat i v daném univerzitním programu. A to nedokážete desítkami potvrzení, ale ukázkou tohoto vzdělání.
Hluboké vzdělání tedy neznamená sledovat zábavná videa a populární přednášky pro obecnou veřejnost. To znamená sedět s tlustou bichlí, snažit se ji pochopit, dohledávat si, čemu nerozumím, vypisovat si, učit se to nazpaměť. A znova a znova. Znamená to umět si pročíst vědecké psychologické časopisy a postupně chápat, o čem pojednávají. Studovat relevantní kurzy vysokoškolské psychologie (coursera.org, edx.org atd.) a přednášky z předních západních univerzit, které jsou dnes online k dispozici všem. Děláte to?
Dokážete je zpracovat, naučit se podstatné, přeříkat to, hovořit o tom, napsat o těchto znalostech článek, blog, video, status na sociální síť? Pokud ano, opět nepotřebujete razítko.
Chcete pomáhat druhým. Pomáháte jim?
Možná nechcete být klinickým psychologem nebo dělat hloubkovou psychoterapii. Chcete jen vykonávat psychologickou podporu určité skupiny lidí nebo obecně pomáhat druhým. To je samozřejmě také krásná práce. Ale v tom případě ji prostě běžte někam dělat. Vykonávejte tuto podporu.
Buďte dobrovolník, hovořte se seniory, propojte se s dětmi z dětských domovů, choďte do nemocnic povídat si s osamělými pacienty. Najděte si tuto činnost. Nehledejte nutně instituce, které vám takové aktivity naservírují jako na podnose. Sami je najděte, vymyslete, dejte se dohromady s podobně smýšlejícími kamarády, vytvořte něco, nabídněte svou pomoc, oslovte instituce, mějte odvahu, nechte se odmítnout, zkuste to znova jinde.
Ano, psychologická podpora ne vždy musí znamenat moudré rady. Může to naopak znamenat, že si poslechnete někoho, kdo je sám a potřebuje se prostě vypovídat. Že někomu jen dáte svůj čas a možná pro něj postupně budete určitým příkladem či oporou. Že mu pomůžete s praktickými věcmi (nakoupíte, vyřídíte pochůzku). Tím pomáháte lidem. A to je to, co chcete, že? To je myslím dobrý začátek. A až zjistíte, že chcete postoupit dále, postoupíte dále a naučíte se něco více. Bez razítka.
Pokud tedy opravdu chcete pomáhat, běžte pomáhat. Ne ve snobských fantaziích, běžte pomáhat z té pozice, ve které právě jste. Tedy často z pozice malého vzdělání, nízkého věku, nízkého sociálně‑ekonomického statusu, životní nezkušenosti. Jedině tím odhalíte, zda je vaší motivací skutečně podporovat druhé. Jestli máte jednou být poctiví a autentičtí v pozici psychologa, buďte už teď poctiví sami k sobě. Vystupte z fantazijních představ o studiu psychologie, opusťte iluzi, jaké to bude super, až budete psychologem.
Pokud pak (klidně za několik let) přijdete k přijímacím zkouškám z psychologie
- bez padesáti razítek potvrzujících účast na populárních přednáškách, majících z hlediska vědecké psychologie nulovou hodnotu,
- pokud místo toho přinesete ukázku jednoho nebo tří nebo pěti takových dobrovolnických, pomáhajících projektů, které jste rozjeli, realizovali, někde nabídli,
- a ukážete mi web nebo facebookovou stránku, kde svou podporu dokumentujete, kde uvidím příběhy druhých a jak s nimi skutečně pracujete nebo v čem je podporujete,
potom vám dám přednost (z hlediska posouzení vaší motivace) před všemi absolventy přípravných kurzů s certifikáty zvládnutí všech rafinovaných taktik, jak se dostat na vysokou školu.
Protože zde uvidím důkaz, že svůj zájem skutečně chcete a dokážete realizovat. A takové studenty bych jako vyučující ve svém oboru chtěl. Nikoli razítkáře.
Shrnutí
Cílem budoucího dobrého psychologa není dostat se na libovolnou školu (která vás otráví nebo demotivuje, nebo v nejhorším dokonce zanechá zcela falešný obraz o tom, co je psychologie). Cílem je dostat se na dobrou školu. A pro to nepotřebuji žádné strategie. Pro to potřebuji být vzdělaný, o psychologii hodně vědět a něco v ní opravdu realizovat (ne sbírat razítka za přednášky na Facebooku nebo YouTube).
Ve studování psychologie vám nic nebrání. Nemusíte čekat, až vás někam vezmou. To je myslím to nejdůležitější. Na internetu a v knihovnách je tolik kvalitních knih a přednášek, o kterých se ještě naší generaci ani nesnilo. A když bude jakýkoli uchazeč tak připraven, že bude skvěle znát dvacet, třicet nebo padesát odborných vysokoškolských učebnic, pak ho vezmou. Určitě. Možná nejen u nás, ale třeba v Gratzu, Tübingenu nebo v Berkeley. A tam se jedná o neskonale vyšší ligu psychologie.
Pokud ve vás představa hlubokého ponoru do studia psychologie ještě před přijetím na vysokou školu nevyvolává zájem a odhodlání, ale spíš vás napadají důvody, proč to nejde, pak prosím přijměte moji dobře míněnou psychologickou radu: zvažte, jestli je psychologie právě pro vás správnou volbou.
Držím všem zájemcům palce!
Co číst pro „vstup do psychologie“
1. Přečíst, pochopit a nastudovat:
- Atkinsonová: Psychologie
- Hunt: Dějiny psychologie
- Drapela: Přehled teorií osobnosti
- Norcross/Prochaska: Psychoterapeutické systémy
Raději zpočátku překlady amerických a britských učebnic než evropských – u evropských je kvalita proměnlivější.
2. Dohledávat si teorie, výzkumy a osobnosti, které vás zaujaly v těchto čtyřech knihách. Nejlépe na dobrých webech v angličtině – dobrá je i Wikipedie, ale anglická, nikoli česká verze.
3. Začít studovat ty psychology/autory, o kterých tyto učebnice pojednávají a kteří vás zaujali (Freud, Maslow, Rogers, Frankl…). Čtěte i ty, kteří vás nezaujali. Často zjistíte, že jsou velmi zajímaví, mnohem více, než se zdá z přehledových učebnic. Existuje už dost dobrých českých překladů, pochopitelně obrovskou výhodu má ten, kdo umí anglicky či německy.
4. To vše doplnit postupně studiem konkrétní psychologické oblasti, která vás zajímá. Pro české překlady – pokud ještě nerozpoznáte kvalitu knihy, doporučuji volit jako orientační měřítko vydavatelství – například nakladatelství Portál či Grada většinou vydávají dobré psychologické knihy.
Než získáte dobrý přehled, který vám umožní rozlišit kvalitu, doporučuji vyhnout se všem psychologickým učebnicím českých autorů, především „starých bardů psychologie“. Těm knihám, které vycházejí v 5. či 10. vydání. To není kvůli tomu, že by byly skvělé, ale kvůli tomu, že jsou na seznamu povinné literatury některých studijních oborů. Většinou bohužel neodrážejí současný stav světové psychologie a jedná se o díla nesrovnatelná svou kvalitou s výše zmíněnými překlady. Kvalitní původní české učebnice existují, ale ztrácejí se v lavině těch nekvalitních.
