Konverzace je pro většinu z nás přirozenou součástí každého dne. Po telefonu, e‑mailu, přes Skype, tváří v tvář. Některá má naprosto jasný účel (výměna informací), některá má záměr skrytý (třeba navození dobré atmosféry), jiná poněkud nejasný (jen tak si pokecat).

Většinou jsme zvyklí o konverzaci uvažovat jako o něčem nezávažném, o výplni volného času. Pokud k ní dochází v práci, pak jenom jako o předehře nebo doplňku k něčemu důležitějšímu.

Někdy ale konverzace doslova mění lidské životy. A často dramaticky. Vezměte si třeba rozhovor šéfa s pracovníkem, ve kterém hodnotí jeho pracovní výkon. Anebo rozhovor lékaře s příbuznými, kdy mluví o zdravotním stavu pacienta.

Představme si konverzace politiků při mezinárodních jednáních, z nichž vzejdou úmluvy o zastavení zbrojení, o vzájemném obchodu nebo o ukončení spolupráce. Anebo stačí podívat se na každodenní rozhovory psychoterapeuta s klientem, kouče s manažerem, učitele s žáky nebo obhájce s odsouzeným.

Kdyby…

V těchto případech se nabízí otázka, zda by účinky – výsledky konverzací – mohly být jiné, kdyby byly vedeny jiným způsobem, kdyby například:

• v určité chvíli byla položena jiná otázka
• vyřčen jiný komentář
• někdo neudělal určité gesto.

Takto položenou otázku sice nikdy nemůžeme zodpovědět, protože každá konverzace je ve své podstatě jedinečná, ale přesto se lidé už odedávna snaží přijít na to, jak konverzaci vést tak, aby měla žádoucí účinek.

Jedním ze současných významných „teoretiků konverzace“ je psycholožka Harlene Andersonová, která už před třiceti lety označila svůj hlavní obor, psychoterapii, jednoduše za konverzaci. Byla to rozhodně průkopnická, ale i poněkud kacířská myšlenka.

Život je dialog

Léčba psychologickými prostředky. Tak zněla oficiální definice psychoterapie. Především u medicínsky orientovaných psychoterapeutů vyvolával pokus o nové vymezení odpor: nás, lékaře lidských duší, bude někdo označovat za pouhé konverzační partnery?

Ale Harlene Andersonová, společně se svým dlouholetým kolegou Harry Goolishianem, byli neoblomní a získávali si na svou stranu stále více příznivců.
Především měli v zádech dlouhou řadu filozofů a teoretiků píšících o dialogu – od Platóna a Sókrata, přes Martina Bubera až po Michaila Bachtina.

Ruský literární teoretik Bachtin byl pro dvojici amerických psychologů a terapeutů velkou inspirací. Dialog pro něj byl něčím naprosto základním: „Žít znamená účastnit se dialogu,“ napsal v jedné ze svých knih.

Harlene Andersonová si od něj koncept dialogu vypůjčila a doplnila jím svou definici psychoterapie. A nezůstala jen u terapie. To, co se naučila od klientů a kolegů v psychoterapii, začala přinášet do dalších oborů: do vzdělávání, koučování, managementu, výzkumu. Zde všude nacházela spoustu lidí s podobným smýšlením.

Konverzace jako spolupráce

Podstatu svého přístupu označuje Harlene Anderson slovem, které pro evropské ucho nezní zrovna přitažlivě: kolaborace (collaboration). Kromě „spolupráce s nepřítelem“ má ale toto slovo i jiný význam: v podání Harlene Andersonové jde o úzký vztah s druhým člověkem, který je rovnocenný, partnerský, upřímný, respektující. Je v něm prostor pro změnu a vytváření nových možností.

K tomu, aby se dialogická konverzace mohla rozvíjet, ať už v jakémkoliv kontextu, nabízí Andersonová celou řadu tipů a doporučení. Možná zní některé tyto tipy až moc jednoduše, ale pokud jsou brány vážně a doslova, pokud vycházejí ze základního přesvědčení o jejich smysluplnosti, které jejich autorka nazývá filozofickým postojem, může taková konverzace přinášet výrazně pozitivní účinky. Zde je několik příkladů:

• Vytvářejte prostor pro druhého člověka a dejte mu možnost, aby vyprávěl svůj příběh svým vlastním způsobem a svým vlastním tempem.
• Naslouchejte pozorně, pečlivě a upřímně.
• Když nasloucháte, pokoušejte se porozumět situaci druhého z jeho vlastní perspektivy (spíše než ze své vlastní).
• Předtím, než budete pokračovat v hovoru, všimněte si, jak druhá osoba reaguje.
• Buďte pozorní ke slovům druhého a nevytvářejte si předpoklady o tom, co nezazní.
• Ověřujte si prostřednictvím komentářů, otázek a alternativních slov, jestli jste slyšeli, co druzí chtějí, abyste slyšeli (spíše než abyste je potichu interpretovali a dezinterpretovali).
• Dělejte přestávky a nechávejte chvíle ticha pro naslouchání, vydechnutí a reflexi.
• Umožněte každé osobě, aby si vybrala, na co bude reagovat – co zaujalo její pozornost – a nechte ji reagovat svým vlastním způsobem.

Pojďte si povídat

Harlene Anderson má ve zvyku při svých workshopech a seminářích po celém světě vést tyto konverzace s účastníky, kdy se často jedná téměř o uměleckou práci se sociálním prostorem. Takový workshop budou moci zažít i čeští zájemci: Harlene Anderson vystoupí ve dnech 23.‑24. září 2011 na Masarykově univerzitě v Brně.

Akce je určena všem, které dialogická konverzace zajímá, a především těm, kteří ji mohou uplatnit ve svých profesích. Tématem, kterému bude lektorka věnovat specifickou pozornost, bude etika. Bližší informace najdete na webu pořádající skupiny Narativ. Přijďte si popovídat…