Člověk nedokáže předem ovlivnit, co mu přijde na mysl. Pokud se domníváme, že bychom to měli umět ovládat, pak nás nevyhnutelné selhání v této oblasti vede ke strachu, vzteku nebo úzkosti.
Jak jsme si ukázali v předchozím dílu, nemůžeme regulovat vědomí na úrovni vstupu. Nemůžeme se vědomě rozmýšlet (rozhodnout) o něčem, co momentálně není vědomé. Jakmile totiž takový proces započneme, stává se daný obsah vědomým. A naopak, teprve pokud něco vstoupí do našeho vědomí, teprve tehdy se to může stát objektem jakékoli operace – tedy i objektem našeho rozhodnutí, kterým tento obsah později zamítneme.
Zopakujme si ještě jednou klíčový závěr, protože je podstatný a stojí v základu celé řady úzkostných poruch a dalších psychických problémů: Nemáme přímou zodpovědnost za to, co do vědomí vstoupí.
Teprve až se vědomý obsah objeví, mohu se ohledně něho vědomě rozhodnout (opustit jej, zesílit jej nebo v něm pokračovat). Teprve v tomto rozhodnutí se realizuje má svobodná volba – a jen tehdy za toto rozhodnutí nesu i etickou odpovědnost. Nemá proto cenu si vyčítat, že něco vstoupilo do mého vědomí. Teprve v okamžiku tohoto vstupu začíná sféra mé kontroly.
Obviňování se za to, co vstoupí do mysli
Pokřivené sebepojetí ale trvá na tom, že nesu odpovědnost za každý jednotlivý vstup nevhodného obsahu do mysli. Takové přesvědčení nás postupně dovede k neurotické (protože neuskutečnitelné) snaze ovlivňovat, co do vědomí vstoupí. Obviňujeme se za něco, co přímou cestou nedokážeme ovlivnit. Chceme kontrolovat každou cihlu každého domu v každé ulici, kterou procházíme.
Protože se to nedaří, zažíváme neustálý strach, který postupem času kulminuje až do paniky, nebo se jen nenápadně rozlévá v pozadí. V obou případech ovlivňuje naše vnímání světa a spokojenost v něm.
Je to strach, kterým se bojíme dalšího okamžiku, jenž v našem vědomí přijde, ať je to strach přímý, nebo maskovaný třeba do konkrétní obavy z budoucnosti. Protože každý další budoucí okamžik může přinést obsahy, které nechceme. Přicházejí nepříjemné myšlenky, zúzkostňující představy budoucnosti, nežádoucí sexuální nebo agresivní fantazie, hloupé a nepatřičné emoce – vztek, naštvání, závist... doplňte sami.
Svou kvalitu nesmíme odvozovat od vstupu, ale od výstupu našeho vědomí
Pokud začne být uvedených emocí, fantazií a myšlenek příliš, začínají přerůstat v neurózu. Pokud totiž máme uvedené neurotické sebepojetí, kdy svou sebehodnotu odvozujeme od „kvality“, „čistoty“ vstupujících obsahů nebo od své schopnosti jejich vstupu do vědomí zabránit, a pokud začnou tyto obsahy do vědomí vstupovat, pochopitelně zjišťujeme, že tomu nedokážeme zabránit, a proto si vysvětlíme, že jsme slabí, špatní, porouchaní.
