Podcasty: V sobě
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Jedno je málo, tři moc

Kolik dětí by rodina měla mít? Česká společnost v tom má jasno.

8:32
Kamila Ryšánková

Kamila Ryšánková
Psycholožka

27. 7. 2022

Jedno, dvě nebo tři a víc? Názor společnosti a blízkého okolí se může od vašich vlastních představ dost lišit. Jsou rodiče, které to nechává chladnými – rozhodli jsme se pro jedno dítě a tak to je. Existují ale i takoví, kteří jsou kvůli tlaku okolí dost na vážkách, zda dělají správné rozhodnutí.

„Bojím se, že nám jednou vyčte, že je jedináček,“ svěřuje se Jan. „Dvě děti jsme nikdy nechtěli. Oba jsme od začátku mluvili o jednom. Bydlíme v malém bytě, který je náš, a nechceme se kvůli bydlení zadlužovat. Pro syna chceme, aby mohl dělat, co bude chtít, a měl pro to dostatečné finanční zázemí. Stejně tak chceme pro nás, abychom si života mohli trochu užít. Oba se ženou máme spoustu vlastních zájmů, ze kterých nechceme upustit.

Zároveň jsme ale začali nedávno dost váhat, jestli jsme se rozhodli správně. Už od narození syna posloucháme, kdy si pořídíme druhé, a s jeho nástupem do školky to teď dost zintenzivnilo. Byli jsme na rodinné oslavě, kde se nás pořád někdo vyptával, kdy bude to druhé. A minulý týden nás naši blízcí kamarádi upozornili, jestli jsme si tím opravdu jistí, abychom jednoho dne nelitovali, že máme jen jedno – co kdyby se mu něco stalo. Manželku to dost vzalo. Pořád o tom teď mluví a já nad tím taky přemýšlím.“

Kvůli nadměrnému tlaku začíná Jan se svou ženou pociťovat strach, že si jednou budou něco vyčítat. Opakovaně zpochybňují své rozhodnutí. Bojí se nejen toho, že více dětí nedokážou řádně uživit, ale taky výčitek ze strany dítěte, že zůstalo samo. Přemýšlí i nad dopady vlastního rozhodnutí do budoucna a ve stáří. Stejně tak se ale bojí rozhodnutí druhé dítě mít, protože se v rodině s jedním dítětem cítí dostatečně naplnění.

„Nedokážu si představit se znovu starat o mimino. Nevyspání, pláč, nejde se s ním domluvit. Říkali jsme si, že jsme všechna ta období nějak dobře ustáli, náš vztah to zvládl a máme to zdárně za sebou. Představa, že se do toho řítíme znovu, je strašná.“

Malá a velká rodina

Podle Zprávy o rodině je i nadále v České republice ideální představa rodiny, kde jsou děti dvě. Za nimi jsou české rodiny nakloněny rodinám s třemi potomky a teprve potom rodinám s jedním dítětem a čtyřmi a více dětmi. Naproti tomu australský výzkum doktorky Bronwyn Harman ukazuje, že nejšťastnější jsou rodiče čtyř a více dětí: i když zažívají vyšší stres i finanční problémy, je to vyváženo uspokojením, které jim velká rodina přináší.

Mimo jiné existuje taky spousta mýtů o jedináčcích jako takových. Jejich počátky sahají do 19. století, kdy psycholog Granville Stanley Hall popsal jedináčky jako rozmazlené a sobecké a celkově děti bez sourozenců označil za nemoc. Naštěstí se od těchto názorů postupně upouští, ale někteří lidé se jimi i nadále řídí.

„Máme obavy i z toho, abychom synovi nějak neublížili tím, že bude jedináček. Pořád slyšíme, že se vztekl, když mu bratranec vzal hračku, protože neumí vyjít s dětmi, není zvyklý dělit se. Nebo že se nebude umět začlenit do kolektivu. Kdykoli se za námi přijde pomazlit nebo odmítne něčí požadavek, slyšíme, že bude rozmazlený nebo že je na nás závislý.“

Úplně jinou situaci řeší rodiče tří a více dětí, kteří jsou často vystaveni posměšným narážkám. Například matka tří dětí, která by si přála ještě čtvrté. „Vždycky jsme chtěli velkou rodinu. Nejdřív jsme se domluvili na dvou dětech, potom nějak přirozeně přišlo třetí a chtěli bychom ještě klidně dvě. Ale co se rozpoutalo po příchodu na svět toho třetího… Tři a už by stačilo, ne? Ty jsou všechny vaše? Plánujete vlastní fotbalový tým? No, docela nás to zaskočilo.“

Zapomíná se na to, že kromě osobní volby má svůj vliv i náhoda nebo další okolnosti. Někdy velmi výraznou roli sehraje třeba selhání antikoncepce nebo naopak sekundární neplodnost – to, že partneři jedno dítě mají, ještě neznamená, že to musí vyjít podruhé. O to více zraňující mohou otázky okolí být. Dalšími faktory mohou být i neshody mezi partnery v této otázce nebo jejich věk.

Co se zraňujícími výroky okolí?

Nejdůležitější je rozebrat si tato témata sami v sobě i s partnerem; někdy je přínosné přinést je do psychoterapie. Podstatné je zvyšovat porozumění sobě samému a všímat si, co se se mnou u takto citlivých otázek děje. Můžu si všímat své vlastní nepohody, myšlenek, které v tu chvíli přichází:

  • Nad čím přemýšlím, když na téma počtu dětí přijde řeč?
  • Čeho se bojím? Odkud mé strachy pramení?
  • Z jakého důvodu jsem se takto rozhodl/a?
  • Je to moje rozhodnutí? Jde o naše společné rozhodnutí s partnerem?
  • Jsem pod tlakem ze strany partnera?
  • Jakých bolavých míst se tyto rozhovory dotýkají?
  • Týká se to opravdu mě, nebo jde spíš o mou potřebu zavděčit se ostatním?

Jde o náročnou a dlouhodobou práci se sebou samým a svým nitrem. Taky si ale zcela jednoduše můžete s partnerem sepsat vaše důvody, proč jste se pro jedno dítě nebo naopak více dětí rozhodli, na papír. Klidně si k tomu napsat i výhody a nevýhody, které z vašeho rozhodnutí pramení.

Co dělat, pokud přímo čelím dotěrné otázce nebo nepříjemným poznámkám? Nejlepší cestou je vymezit se. Nejde vždy o cestu jednoduchou. Pokud nevím, co v takovou chvíli dělat, podobnou poznámku můžu přejít bez jakéhokoli pozastavení a téma změnit.

Můžete toto téma přímo odmítnout: „Nechci o tom mluvit.“ Nebo taky odpovědět zcela upřímně, co se mnou tyto dotazy dělají a co při nich prožívám: „Nevím, je mi smutno, cítím tlak, když o tom musím mluvit.“ Člověk nic nepokazí ani asertivní komunikací – to znamená, že si vážím své osoby a svých práv, potřeb i přání a zároveň umím použít ne a respektuji názor druhého.

Někdy rodiče cítí tlak se za své rozhodnutí omlouvat, nebo ho dokonce vysvětlovat a obhajovat. Nic z toho dělat nemusí. Objevuje se pocit, že nejsem dost dobrý rodič, protože dítě o něco ochuzuji – jedináčka o sourozenecké vztahy a parťáka do života, v případě početnějších rodin můžou mít zase rodiče pocit, že nemají tolik času na všechny členy, že děti nemusí mít tolik příležitostí kvůli finanční situaci rodiny a tak dále.

Jedno je ale jisté. Neexistuje nic jako dokonalý rodič. Důležité je oprostit se od představy, jaký rodič bych měl být, a místo toho se zaměřit na to, jaký rodič jsem JÁ a co ze mě dělá dost dobrého rodiče. Poznámky okolí navíc mnohdy nevychází z potřeby ublížit, ale spíš z netaktnosti nebo nedostatečné informovanosti. Dobré je si taky připustit, že chování a činy druhých osob nemůžu kontrolovat.

Kdo tedy nakonec rozhodne o správném počtu dětí? Jen partneři sami – a někdy shoda okolností. Důležité je, že při rozhodování o rodinném životě nezáleží na okolí a tlaku, ale na partnerech, kteří děti budou vychovávat. Konečný počet dětí, který pár má, není měřítkem spokojené rodiny.

Články k poslechu

Síla přijetí

Nebojujte s emocemi. Vezměte je na vědomí a držte si dál svůj směr.

15 min

Prázdno v duši

Naše ego je hladový duch. Chce víc. Víc uznání, víc lásky. Nikdy nemá dost.

20 min

Bójka v moři nejistot

Zvládneme víc, když cítíme v zádech podporu. Jak vypadá ta vaše?

8 min

Nulová naděje

Dokud jsme naživu, máme naději. Odkud se ale bere?

11 min

Falešná svoboda

Některé věci v životě jsou dané. Odmítat je můžeme jen za cenu osamění v paralelní …

10 min

27. 7. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.