Celý život kličkujeme mezi určitými hranicemi. Vždy nás něco odděluje a něco spojuje s okolním světem, s přírodou, s lidmi. Jak moc jsme odlišní my? Jaký svět je ten náš? Před jednadvaceti lety se narodila dívka. Byla plachá a nejistá. Po dvaceti letech se začínám poznávat. Kličkuju mezi lidmi, mezi světy i mezi mnou a já.

Než jsem vyrostla, kličkovala jsem na pomezí dospělosti a dětství, na pomezí mezi lidmi, kteří se mi snažili pomoci a na pomezí mezi mnou a já. Nyní po dvou letech stojím před dalším poznáním, která mi už lezou krkem. Před poznáním, co mi vlastně je.

Sedím na židli, před sebou mám papír a tužku. „Nakreslete mi postavu ženy a muže,“ požádala mne klinická psycholožka. Ano, jsem na nějakých testech, které mi diagnostikují duši. Říkám si, proč až teď? Po dvou letech, po sedmi druzích antidepresiv jsem poslána na testy. Přijde mi, že je vlastně ani nepotřebuji. Jo, už jsem v pohodě.

Odcházím z psychologické ambulance s tím, že mi paní psycholožka řekla, jak se cítím.

Jsem v pohodě už delší dobu, ale stejně kreslím postavu ženy a muže a odpovídám na otázky typu:

Cítím pocity a) úzkosti, b) deprese, c) zmatenosti.

Má odpověď skoro vždy zněla „teď už nic, před dvěma lety všechno“. Chápu, že testy pomohou diagnostikovat tu naši poruchu, ale vybrat si z nabídky pocitů prostě nejde.

Jedno trápení, spousta odborníků

Poznala jsem úzkost, při které se mi zrychloval tep a špatně se mi dýchalo. Depresi, která mi říkala, že něco není v pořádku. Zmatenost z toho, co se vlastně děje a kdo jsem. A další, další pocity.

Nyní mám ale pocit, že kličkovat mezi psychiatrem, terapeuty a klinickým psychologem už víc nejde. Odcházím z psychologické ambulance s tím, že mi paní psycholožka řekla, jak se cítím. „Přikláněla bych se k OCD, občas panice, ale už je to zaléčené, už bude líp.“

Možná je pro nás určitý pád výhodou. Jsme uraženi, ublíženi, a proto také potřebujeme zvýšenou pozornost ostatních, možná nám dělá dobře, že padáme.

Je skvělý pocit slyšet, že už je to lepší. Vlastně, i když odmítám takovéto dotazníky, jsem ráda, že jsem tato slova slyšela od někoho, kdo má moc mi říct, co se mi děje. Ulevilo se mi. Není to nic horšího, říkám si. Nic se neděje, všechno už znám, teď už bude líp, bleskne mi hlavou. V sobě mám pocit euforie, radosti a toho, že jsem to dokázala! Opět stojím na vlastních nohách a jistěji, než kdy dřív.

Až mě dojímá, jak jsem bojovala a nyní už stavím svou horu. K tomu jsem ale potřebovala pomoc tří osob. Kamarádky, mé současné terapeutky a mé známé, taktéž terapeutky.

Kouzelná věta: „Chci změnu“

Nyní už vím, že každá propast má dno. Někdy se nám zdá propast bolesti a ztrát bezedná. Faktem je, že není. Je tak hluboká, jak si ji sami vykopeme. Ten, kdo nám bolest způsobil, nás postavil na okraj propasti, a my (podle toho, jak reagujeme) se vrháme dolů. Pokud nejsme stále s danou situací vyrovnáni, padáme znovu a znovu.

Záchranou větvičkou, o kterou se můžeme v propasti zachytit, je jedna prostá, ale obtížně vyslovitelná věta: „Chci změnu.“ Můžeme si to říct, jednou, desetkrát, stokrát, ale nikdy změny nedosáhneme, pokud to opravdu nebudeme sami chtít.

Možná je pro nás určitý pád výhodou. Jsme uraženi, ublíženi, a proto také potřebujeme zvýšenou pozornost ostatních, možná nám dělá dobře, že padáme. Pokud si ale opravdu řekneme dost! a budeme to pokládat za fakt, věřit tomu, teprve tehdy jsme opravdu na začátku nové cesty k seberozvoji a odpuštění.

Za tím kopcem vychází slunce. Pokud jsme odhodláni jej vidět a cítit jeho sílu, sílu, která nás rovnoměrně naplňuje a vyrovnává misky vah v naší duši, pak budeme skutečně vyrovnáni.

Toto rozhodnutí může trvat dny, měsíce, roky, ale jednou k tomu dospějeme. V jednom teď pocítíme sílu vylézt na povrch. Toto šplhání z propasti se nám najednou bude zdát tak lehké: vždyť stačilo si říct jen jednu větu! K ní je ale dlouhá cesta, na které hledáme to, co jsme ztratili, pocity, které nám chybí, a až se toho všeho nabažíme, je čas šplhat výš.

Nebude to ani tak šplhání, jako příjemná cesta na horu. Tou horou nemám na mysli něco, co musíme překonat, ale „jen“ pouť ke svému vyššímu já – osobnímu růstu. Za tím kopcem vychází slunce. Pokud jsme odhodláni jej vidět a cítit jeho sílu, sílu, která nás rovnoměrně naplňuje a vyrovnává misky vah v naší duši, pak budeme skutečně vyrovnáni.

Najdou se tací, kteří nás budou chtít postavit na okraj propasti, nebo alespoň budeme mít pocit, že nás tam stavějí. Skutečnost je ovšem taková, že se tam stavíme sami svou reakcí. Někdy je přirozená, někdy přehnaná. Tak nebo tak, máme možnost padat – nebo se vydat na pouť.

Máme v sobě sílu

Zkuste si představit následující obrazy:

Sedíte na kopci na místě, které je pohlceno sluncem, ne žhavým, ale příjemně teplým, a omývá vás chladný vánek. Omývá vaše tělo, ruce, nohy. Srze ústa do vás proudí a kolébá vaše srdce a duši.

Vy hledíte dolů do údolí. Nijak zvlášť se vám nelíbí. Jsou tam lidé, kteří počítají vteřiny a neustále pobíhají. Vy jejich pobíhání nechápete. Proč nejdou sem nahoru, když je tu tak krásně? Možná proto, že nechtějí, ale vám je dobře a víte, že tuto sílu, kterou jste načerpali, můžete rozdat i dole v údolí.

Ti lidé každý den, každou minutu, ba i vteřinu chodí okolo kopce zalitého sluncem. Ale nenapadlo je se tam někdy podívat.

A nyní si představme zmiňované údolí. Je plné lidí. Předpokládali bychom tedy, že je plné života. Ale ti lidé se příliš nesmějí. Často hledí na hodiny a také často je vidět někoho, jak spadne do propasti. Ti lidé každý den, každou minutu, ba i vteřinu chodí okolo kopce zalitého sluncem. Ale nenapadlo je se tam někdy podívat.

Možná snad proto, že je to trochu namáhavé a jen spadnout do propasti je jednodušší cesta života. Tito lidé se tak rozhodli, je to jejich volba, proto ji respektujme. Ale jsou i tací, kteří šplhají. Bohužel jich není moc. Ale je jisté, že i kdyby znovu padali, jednou si cestu na kopec vybojují a budou obohaceni. Pokud by je někdo chtěl shodit dolů, už se nebudou bát a ví, že nepadají oni sami, ale jen jejich emoce, které nejsou jimi, ale jen jejich stínem.

Co z toho plyne? Nic víc než věřit v horu, neboť je stále v našem nitru. Kdybych si tato slova přečetla před dvěma roky, patrně bych je označila za rádoby rady či nějaké bláboly, nyní ale už vím, že ty, vy, oni, my, já v sobě máme sílu, která se objeví, až přijde čas.

Děkuji Hance, která mi pomohla nasměrovat se na správnou cestu.

Ronnie, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky či příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz