Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Temná zákoutí panické poruchy

Před chvílí jsem vkročila do světa dospělých. Místo pocitu dospělosti se dostavila panická porucha.

Ze seriálu: Stavím svou horu

První záchvat paniky na mě přišel v 19 letech, kdy mě přepadla nesnesitelná úzkost z toho, že vlastní vinou nějak vážně onemocním, ostatní nakazím, tím všechny ztratím a zůstanu sama. Tato představa ve mně vyvolávala nesnesitelné pocity zoufalství. Napadaly mě představy, které samy sebe usvědčovaly o vlastní pravdě. Ataky přicházely i čtyřikrát týdně. Začalo mi být jasné, že tohle sama nezvládnu.

Můj svět je křehký. Stačí závan z vnějšího světa a vše se může sesypat. Buduju totiž svoje s diagnostikou panické poruchy.  Dva, tři prášky a pak šup na terapii. Obsesivní myšlenky typu Co se to sakra zase děje?! a úzkostné ataky jsou na denním pořádku. Pro člověka, který teprve rok slaví -cetiny a má vykročit do života, to není zrovna nejideálnější způsob žití.

Před dvěma lety mi byla diagnostikována panická porucha a obsedantně-kompulzivní porucha. Do cesty mi tak přišla psychická překážka, která se nedala překročit a táhla se se mnou na každém mém kroku. Často mi podkopávala nohy a dávala okusit dno mého bytí.

Ačkoliv jsem byla naprosto zoufalá, věděla jsem, že to není nemoc, nebo aspoň jsem to jako nemoc nebrala. Žila jsem dál svůj život s čím dál častějšími pády a temnými zákoutími, až mi došlo, že se nejedná o nemoc fyzického rázu, ale že onemocnět může i duše.

Když už duše nemůže

Slovo nemoc pochází ze dvou slov, a to „ne“ a „moci“, tím pádem něco „nemoci“. Tudíž i duše v nás někdy může ne-moci jít dál. A je to dokonce velmi obvyklé. Jen my se často snažíme přecházet různé výkřiky naše vnitřního života. A moje duše doslova řvala, naříkala, že takhle nechce a nemůže žít.

Před chvílí jsem vkročila do světa dospělých. Měla jsem si sebrat knížky, plyšáky a nasadit masku rozumné, dospělé ženy. Děsila mě představa o mně samé. Co o sobě mohu říct? Je mi 20 let. Studuji vysokou školu. Miluju umění a přírodu.

První záchvat paniky na mě přišel v 19 letech, kdy mě přepadla nesnesitelná úzkost z toho, že vlastní vinou nějak vážně onemocním, ostatní nakazím, tím všechny ztratím a zůstanu sama. Tato představa ve mně vyvolávala nesnesitelné pocity zoufalství a stále sama sebe usvědčovala, že se to zkrátka musí stát!

Hlavou se mi honilo tolik sebedestruktivních myšlenek a recept na troje antidepresiva mi nijak elánu nedodal.

Napadaly mě představy, které samy sebe usvědčovaly o vlastní pravdě. Myšlenky byly stále negativnější. Propadla jsem naprosté panice. Začala jsem se třást, v těle bylo neskutečné napětí, které mě nenechalo v klidu, zírala jsem do prázdna a nezastavitelně brečela. Takovéto podobné ataky mě začaly potkávat čím dál častěji (cca až 4× týdně). Prudký nával, šílená úzkost, zoufalost a bezmoc. Panický atak se převléká do mnoha tváří.

Jen být bylo nesnesitelné samo o sobě, natož žít. Mé úzkosti se prodraly až na povrch, a tak jsem skončila v čekárně psychiatrické ambulance.

  • „Vždyť jste tak mladinká!“ ozývalo se z jedné strany, proto jsem raději obrátila svůj pohled ke dveřím. Tam to nebylo o nic lepší.
  • „Co tady dělá?“ ukazovala na mě postarší paní, která si prsty přejížděla řeznou ránu. Další panika, záchvat.
  • “Co tady sakra dělám? Co se to zase děje? Chci pryč! Ať se na mě nikdo nedívá!"

Hlavou se mi honilo tolik sebedestruktivních myšlenek a recept na troje antidepresiva mi nijak elánu nedodal. Stále za mnou otravně dolézaly obsesivní myšlenky typu Co se to zase děje?! To nemůžu zvládnout! Všichni mě opustí! Zešílím! Už to nevydržím! Bojím se, že si ublížím. Nekontroluju se!

V kleci strachu

Tak fajn. Je mi dvacet, před sebou mám první zkouškové na vejšce a do toho nasazené prášky. „Bezva, to půjde hladce,“ říkala jsem si s patřičnou ironií a polykala první prášek. První dva týdny nic. Žádná změna, žádná euforie, žádné zlepšení. Zkrátka nic.

To, že bych se měla někomu svěřit a otevřít svou duši, pro mě bylo nejdříve naprosto nepřijatelné, považovala jsem to za vlastní selhání.

Změna přišla po měsíci v podobě sebedestruktivních myšlenek, které se zhmotnily na mém těle. Čtu příbalový leták – bezva, lidi do pětadvaceti let k tomu mají více sklonů. Svůj pobyt tři sta kilometrů od domova a zkouškové jsem zvládla „jenom“ s ubližováním si. Antidepresiva nesedly, mé myšlenky byly nezkrotné, panické ataky nastávaly čím dál častěji a přede mnou první terapie.

Můj svět se otočil vzhůru nohama a já si šlapala po štěstí. Vlastně jsem tou dobou ani žádné pod nohama neměla. Strádala jsem. Toužila jsem žít normálně a ne v kleci strachu, bezmoci a zoufalství. Myšlenky na terapii mi ubližovaly. To, že bych se měla někomu svěřit a otevřít svou duši, pro mě bylo nejdříve naprosto nepřijatelné, považovala jsem to za vlastní selhání.

A tak jsem se s pomocí nejlepší kamarádky, které bych tímto ráda poděkovala z celého srdce, vydala na dlouhou cestu terapií. Po roce jsem se rozhodla postavit svou vlastní horu – můj svět je nyní jiný. Barevný, plný vůní, chutí, pestrý, bohatší a šťastný. Ale vylézt aspoň do půli hory dalo neskutečnou práci, která přinášela utrpení.

Dnes už vím, že psychoterapeuti nekoušou, to jen má duše kouše mě, a jsem nesmírně ráda, že jsem již na počátku všeho našla výbornou psychoterapeutku, a především úžasného člověka, kterého si moc vážím.

Věnováno člověku, který mě vytáhl z bláta, Veronice S.

Využívejte celý web.

Předplatné

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo zkušenosti formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0
Stavím svou horu
Seriál

Naučit se žít s panickou poruchou bylo to nejtěžší, co jsem zatím v životě zvládla.

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Zdraví