Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Psychologové nekoušou

Antidepresiva mi se stavy paniky nepomohla, a tak mi nezbylo než se vypravit k psycholožce.

Ze seriálu: Stavím svou horu

Čtyři stěny, dvě křesla, dva lidé. Vcházím do místnosti krizového centra. Hlavou se mi honí desítky otázek. V těle cítím divné napětí a pocity studu. Můj svět mi na životní cestu do batohu přibalil panické ataky a další problémy. Nechci je. Proto jsem tady. V oranžové místnosti, kde se věci mění.

„Dobrý den, já jsem tady objednaná…“ vykoktávám ze sebe do zvonku krizového centra Spondea. Milý hlas mě zve dál. Vstupuji a kráčím do schodů. Vypadá to tu jako všude jinde. Co jsem vlastně čekala? Že tu na mě budou číhat s lupou?

Jsem tady. Druhé patro. Tělo se zmítá nervozitou, ač se pokouším působit sebejistě. S obavami klepu na dveře čekárny. „Dobrý den, udělejte si pohodlí a počkejte. Zavolám terapeutce, že už jste tady,“ oznámí mi sociální pracovnice. Vykoktám ze sebe souhlasnou odpověď a usedám do pohodlného křesla. Dobře. Není to tak strašný. Je to tu vlastně i hezký. Honí se mi hlavou myšlenky a čekám na člověka, který mi má pomoct jít mou cestu.

Ve dveřích se po chvilce objevila osobnost, díky které nyní žiju. To jsem ale tenkrát ještě netušila, jak dlouhou cestu spolu půjdeme a stále jdeme. Přátelé mě utěšovali, že to nic není, jít k psychologovi, v Americe ho má každej – a kdybychom si náhodou nesedli, můžu jít k jinému. „No, dobře. Jdeme na to,“ povzdychla jsem si, neustále si hrála s prsty a následovala svoji terapeutku do dalších schodů.

Já a moje terapeutka

„Jmenuji se Jana Š.“ Potřeseme si rukama a také se představuji. Terapeutka se chopí slova. „Řeknu vám něco o krizovém centru Spondea. Tady platí, že si můžete zachovat anonymitu, pokud chcete a mít jistotu, že vše, co tu probereme, zůstane mezi těmito stěnami.“ A sakra! Proč jsem se představila? bleskne mi hlavou.

Tahám ze sebe slova a přitom mám pocit, že se mi v ústech mění na nějaké bláboly a já nemluvím z plna, o čem chci.

Usedám do křesla a zkouším se rozpovídat o svých problémech. Při tom mě napadá, že jsem vlastně docela klidnější, navíc mi sympatická terapeutka, sedící proti mně, připomíná kamarádku. To snad půjde, říkám si.

Tahám ze sebe slova a přitom mám pocit, že se mi v ústech mění na nějaké bláboly a já nemluvím z plna, o čem chci. Zpětně mi dochází, že jsem nebyla připravená se plně odkrýt člověku, kterého neznám. Tento problém mi nějakých pár sezení vydržel. Neustále jsem chodila okolo horké kaše. Někomu to trvá dýl, říkám si. Naštěstí je má terapeutka tím nejtrpělivějším člověkem, kterého znám… ale zpět mezi čtyři stěny.

„Asi před dvěma měsíci jsem začala brát antidepresiva. Seropram a ještě nějaký, který nevím, jak se jmenujou. Nejdřív jsem necítila nic. Žádný zlepšení, prostě nic, což mě dost děsilo,“ vypravím terapeutce, „naštěstí se to ale na moje první zkouškový zlepšilo a já mohla zvládnout aspoň ty zkoušky, když už nic.“ Terapeutka mě pozorně a chápavě sleduje.

Dobrý, tak pokračuju. Je to skvělý pocit, když mě někdo poslouchá. „No, a teď je teda beru, ale moc se mi nechce. Mám najednou takový divný pocity.“ Co se ale skutečně děje, jsem neřekla. Bála jsem se, že si psycholožka řekne, že jsem divná. A tak jsem zatajila, že si ubližuju. Asi jsem si chtěla zachovat tvář.

Když odcházím z krizového centra, přemýšlím, čeho jsem se vlastně bála. Vlastně ani nevím, jaké mám teď mít pocity.

„Chcete o těch pocitech mluvit?“ dostávám otázku, na kterou nevím odpověď. „Já vlastně nevím, asi jo… Někdy jsou to takové pocity jakoby nereálné, jako bych si nebyla jistá, jestli tu skutečně jsem – takové neskutečno. Nevím, o čem dřív mluvit. Hlavně mi dělají starosti rozepře s rodičema.“

Terapeutka stále pozorně naslouchá a já mluvím ze široka o všem. Najednou ale uběhla hodinka našeho sezení a je čas jít. Tak rychle? pomyslím si. Domlouváme termín dalšího setkání. Když odcházím z krizového centra, přemýšlím, čeho jsem se vlastně bála. Pořád se mi ale nechce chodit na terapie, snad to nějak zvládnu. Vlastně ani nevím, jaké mám teď mít pocity. S terapeutkou jsme si objasnily, co očekávám a co je můj problém.

Mít někoho, kdo vám nabídne kapesník

Touto hodinkou tedy začala má zotavovací a seberozvojová pouť. Dnes už vím, že jsem jednou potkala člověka, který mi svými slovy dokázal utřít slzy. Nesmírnou pravdou je, že mě tato cesta neskutečně obohatila. Ač jsem se bála sebevíc, nelituju toho, že jsem tenkrát napsala mail do Spondey. A jako by osud chtěl, abych poznala právě terapeutku, která mi byla přidělena. Naše první konzultace padla z důvodu nemoci mé psycholožky a byl mi nabízen někdo jiný v jiný čas. Bohužel jsem ale v tomto termínu nemohla já, a tak jsem počkala.

Kdyby tenkrát nebylo jednoho mailu a poznání úžasného člověka, patrně bych zůstala zaseknutá v jednom bodě, či hůře.

Za měsíc tomu bude rok a půl, co chodím na terapie, a s jistotou mohu říct, že se můj život stal lepším, bohatším a pestřejším. Pokud čtete tento článek a váháte, zda se odvážit jít na terapii, prosím, udělejte to! Nic neztratíte, jednou hodinkou můžete jen získat.

Kdyby tenkrát nebylo jednoho mailu a poznání úžasného člověka, patrně bych zůstala zaseknutá v jednom bodě, či hůře. Mít oporu, když to chcete vzdát, je velmi cenné. Proto tímto děkuji Janě za záchranu života a za to, že je mi nejen blízkým člověkem dvě hodiny v měsíci, ale i neustálou psychickou podporou. A teď už končím, neboť tento člověk ví, jak moc si ho vážím, protože mi ukázal, že každý můžeme „začít stavět svou horu“.

Tak se můj život začal měnit a nyní už je v určitém pevném bodě. Myslím, že je důležité, abychom měli u sebe někoho, kdo má v zásobě dva kapesníky, když už dál nemůžeme. Jeden pro sebe a druhý pro nás. Přesně takového člověka jsem našla. Ale byla to a stále je dlouhá cesta, o tom, ale příště. Obrovské díky!

Věnováno člověku, který mi nabídl kapesník, Janě Š.

Využívejte celý web.

Předplatné

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo zkušenosti formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0
Stavím svou horu
Seriál

Naučit se žít s panickou poruchou bylo to nejtěžší, co jsem zatím v životě zvládla.

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Zdraví