K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Terapie skončila, co dál?

Z nejhoršího jsem venku, zbývá maličkost: najít v životě svou vlastní jistotu.

Ze seriálu: Stavím svou horu

Tak, a je to tady. Po roce a půl jsem opustila terapeutické křeslo. Teď už nemám čtyři stěny a člověka, kterému se můžu vypovídat. A ano, docela mi to chybí. Chybí mi ten pocit jistoty, který mi terapie poskytovala. Ale cítím, že právě teď je ta chvíle! Právě teď se musím osamostatnit a nevázat jistotu na terapeuta! Jak na to? Mám odvahu, abych svoji jistotu našla.

Ve chvíli, kdy terapeutka pronesla větu, že už se cítí zbytečná a já se můžu osamostatnit, blesklo mi hlavou: Cože? Jak to? To už je jako konec? Věděla jsem, že má pravdu. Nechtěla jsem to „jen tak“ skončit po tom všem, ale je to tady. Nyní mám možnost vybrat si svou reakci na konec a fakt, že mi moje terapeutka bude chybět. Co teď s tím uděláš? ptám se sama sebe.

Můžu smutnit nad tím, že už nebudu týdně potkávat člověka, který mě zachránil, nebo můžu konečně objevit svou jistotu mimo terapeutický prostor a radovat ze z kroku vpřed.

Samozřejmě jsem si vybrala druhou možnost. Ihned mi totiž naskočil tolik známý psychologický pojem začarovaný kruh. Co by se stalo, kdybych si vybrala možnost první? Potřebovala bych znovu terapii, poté bychom s psycholožkou řešily, jak ji ukončit a jak to udělat tak, aby to pro mě nebyla ztráta. Znovu bych se tedy točila v kruhu jako už několikrát. Nyní už vím, že to nic dobrého nepřinese, a světe div se, vycházím z kruhu.

Jen já sama

Odcházím z konzultovny. Cítím se osamělá, mám potřebu podělit se o pocity, a zároveň mi to dochází. Dochází mi fakt, že stojím na svých nohách, a tak s tím doprčic mohu něco udělat! Nebudu fňukat! Holka, jdi do toho, říkám si, hledej, hledej všude. V každé radosti najdi, co tě naplňuje, a tím si vytvářej svůj „chráněný prostor“, který ti nikdo nemůže narušit!

Vždy jsem čekala, až uplyne doba, než půjdu na terapii a tam budu vše řešit. Wrong!

Pár dní po skončení terapií jsem se vlekla v nostalgických náladách s trochou smutku. Namíchala jsem si koktejl z emocí, které za moc nestály. A protože ze zkušenosti vím, že když se budu snažit nemyslet na to, že již nemám tuto jistotu, dostane mě to do depresí. Když se budu pokoušet myslet na něco jiného, nepomůže to. Proto začínám pozorovat věci, situace, události, své radosti a řešit jen „teď a tady“.

Vždy máme možnost volby, skáče mi do hlavy myšlenka mé terapeutky. Proto se hledám ve věcech, které mě naplňují, a faktem je, že mé sledování situací je čistější než kdy jindy. Vždy jsem čekala, až uplyne doba, než půjdu na terapii a tam budu vše řešit. Wrong! Pro člověka, který je v těžkých depresích nebo úzkostech je terapie východiskem. Pro mě nyní je spíše jen sdílením radosti.

Díky tomu, že jsem se vzdala konzultací, prožívám věci více naplno, protože už vím, že je mohu vyřešit jen já, a také mám větší motivaci užívat si toho dobrého, protože vedle mě není nikdo, kdo mě vytáhne z bláta.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Vlastní chráněný prostor

Hledejte si jistoty. Jsou všude. Říkáte, že se mýlím? Začněte u naprostých drobností. Možná mé nadcházející poznámky budou znít jako z nějakého rádoby časopisu, ale dovolím si podotknout, že nejsem odborník. Jsem jen jednadvacetiletá holka, která má potřebu podělit se.

Toto je můj svět. Mé jistoty. Nejedná se jen o papíry, o knihy, o plakáty. Jedná se o jejich symboliku.

Je 18:12. Právě teď sedím u psacího stolu (kde ostatně trávím hodně času), vedle sebe mám knihy, šálek své oblíbené kávy, za mnou na oranžové zdi visí divadelní plakáty, na stole se mi válí spousta popsaných papírů, dále má perokresba pana Havla, a do uší mi zpívá Norah Jones.

Proč to říkám vám, cizím čtenářům? Toto je můj svět. Mé jistoty. Nejedná se jen o papíry, o knihy, o plakáty. Jedná se o jejich symboliku. Co prozrazují mé texty? Ukazují mi můj vnitřní prostor. Plakáty mluví o směru mého života, knihy mluví o literární mysli a krásách českého jazyka. Tak to jsem já. Začala jsem hledat radosti v naprosto drobných věcech, které se mi ukázaly velkými, když jsem jim dala prostor.

Nyní vím, že svůj svět formuju především já. Do jaké formy jej chci dostat? Především do té, kde budu mít pevný základ. Na tom pak můžeme stavět každý svou horu. Mým základem jsou mé zájmy, přátelé a spousta maličkostí od dobré kávy po hudební zážitek.

Na závěr trochu odbočím a povím vám podobenství o vztahu, jelikož to jde aplikovat i na náš svět, náš život. Vztah je jako dům. Každý v něm můžete mít své prostory, pokoje se budou lišit podle tebe a partnera, to je v pořádku. O tom vztah je. Nikdo není stejný, ani dokonalý. Ale nemůžeš stavět vztah na rozdílných základech. Pokud oba máte rozdílné cíle a představy, může se stát, že ty stavíš na skále a on/ona na písku. Na tom dům nepostavíš.

Pokud si zvolíte váš základ, naleznete vaše jistoty a nebudete bloudit mezi pískem (nejistotou, bezmocí) a skálou (jistotou), můžete začít stavět vaši horu. Rozumím, že se mé řeči mohou zdát s prominutím jako žvásty. Když mi má terapeutka řekla, když se mi točila hlava a lehla jsem si na zem: „Cítíte tu jistotu? Země vám je oporou,“ aby mě uklidnila, v duchu jsem se musela zasmát. Jakou sakra jistotu?

Pokud se vám nyní stejná myšlenka vkradla do hlavy, pak ji nechte. Vraťte se k tomuto textu za měsíc, dva, za půl roku, rok. Třeba vám bude umět něco říct.

Věnováno mým nejdražším kamarádkám, že mi jsou oporou. Ronnie, čtenářka Psychologie.cz

Celý seriál: Stavím svou horu

Stavím svou horu
Seriál

Naučit se žít s panickou poruchou bylo to nejtěžší, co jsem zatím v životě zvládla.

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Zdraví