Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Magnet na pocity

Dva roky pro mě byl život utrpením. Pak mi došlo, že to můžu změnit. Můžu přestat trpět.

Ze seriálu: Stavím svou horu

V našich životech je spousta temných zákoutí, křižovatek, strastí, utrpení, které nás svazují a odebírají nám pocity svobody. Mou zkušeností je, že můžeme být svobodní do takové míry, do jaké si to sami dovolíme. Osvoboďme se a nalezněme svůj malý kousek jistoty. Kde? V nás!

V těchto podzimních měsících se událo tolik věcí, že kdyby je člověk všechny zaznamenal, vnímal a prožíval, nepřineslo by mu to nic dobrého. Denně slyšíme o nepokojích, o krádežích, o vraždách, o divných situacích v politice, z nejmenovaných televizí se na nás valí reportáže o namazané straně chleba a reality show u nás i ve světě ukazují, co všechno jsme schopní udělat pro peníze.

Celé mi to přijde jako snová, dekadentní realita nepovedeného románu. Vnější okolí na nás nepůsobí příliš blahodárně. Ale co my a naše životy? Neděláme jim to samé?

Nikdo nemůže žít náš život! Jen my! Možná je to trochu smutné až děsivé – žádné jiné tělo k dispozici nemáme, proč si tedy tak ubližujeme? Budeme-li se obklopovat jen špatnými zprávami, zabývat se jen svými špatnými situacemi, nemůžeme čekat, že nás navštíví něco dobrého.

Člověče, osvoboď se

S jistotou mohu říci, že jsem tak žila dva roky. Dva roky, kdy pro mě svět byl utrpením a život náročným. V podstatě jsem byla magnetem pro negativní pocity. Vše okolo ve mně vzbuzovalo nechuť, podrážděnost, vztek, úzkost. Samozřejmě jsem si touto fází, kdy mě znechucovalo vlastní tělo a má duše, musela projít, bez toho bych nepoznala, co je dobré.

Poté, co jsem si prošla několika fázemi (zas a znovu), které nazývám zoufalství, bezradnost, pokus o smíření, vyrovnání a přijetí, jsem si mohla uvědomit, jak svobodní skutečně můžeme být. Nepamatuji si hodinu ani den, kdy jsem změnila svůj náhled na svět. Takhle to totiž nefunguje.

Pokud se smíříme s vlastní situací, s vlastní osobou, s vlastním životem, poznáme pocit svobody. Zní to jednodušeji, než jaké to ve skutečnosti je.

Objevování nových náhledů je dlouhý proces, neustálé vracení se k problému, snaha o vyřešení, poté dojde ke stagnaci a člověka pomalu unavuje zabývat se tím, co ho zabíjí. Jak jsem již dříve psala, možná je pád pro nás určitou výhodou. Máme potřebu být chráněni, toužíme po tom, aby se o nás někdo staral. Tento proces je tak dlouhý, jak jej sami potřebujeme. Až získáme pocit uvědomění si, že se můžeme starat o sebe i sami, nastává jiný náhled na svět. Nastává svoboda.

Pokud se smíříme s vlastní situací, s vlastní osobou, s vlastním životem, poznáme pocit svobody. Zní to jednodušeji, než jaké to ve skutečnosti je. Smiřování se s vlastní osobností je životní proces, při kterém bychom si ale měli uvědomovat, že pokud cítíme pocity (i když negativní) vůči své osobě, něco se mění, něco přichází.

Budoucnost přichází právě teď

V mé situaci přicházejí události, které jsem si vysnila a upnula k nim jistotu, že třeba jednou…, až bude líp… Přesně si pamatuji, jak jsem seděla v terapeutickém křesle, klepala se nervozitou a říkala terapeutce: „Já se z toho nikdy nedostanu. Co když ne? Co když se mi to (panické ataky, atd.) v budoucnu vrátí a zase si budu ubližovat? Bojím se!“ Těmto větám jsem bezmezně věřila, díky terapii pak na ně postupně zapomněla a nyní jsou pro mě jen něčím, co se mě nyní nedotýká. Vím, že se problémy mohou kdykoli vrátit, ale nyní žiju svůj sen.

Snažím se být otevřená a přijímat to, co je, nehodnotit a nevytvářet si domněnky. Zdá se mi, že mé pozitivnější smýšlení o světě k sobě přitahuje pozitivní pocity a události.

Žiju teď a tady, osvobozuji se! Osvobozuji se od negativních představ a přesvědčení, od názorů druhých (které si samozřejmě beru k srdci, ale také vnímám, že ty mě netvoří), snad se trochu distancuji i od některých společenských situací a vybírám si to, čemu dovolím, aby mě zasáhlo.

Tento náhled na svět mě vede lepší pěšinou života než má negativní přesvědčení, kterými jsem žila. Snažím se být otevřená a přijímat to, co je, nehodnotit a nevytvářet si domněnky. Zdá se mi, že mé pozitivnější smýšlení o světě k sobě přitahuje pozitivní pocity a události. Vždy jsem snila o tom, že jsem extrovert, který se nebojí být mezi lidmi, který bude optimisticky naladěn a bude žít svým smyslem života, tedy uměním. A stalo se.

Je to trochu paradox – já jako člověk, který měl náznaky agarofobie a panickou poruchu, nyní je kvůli práci neustále obklopen lidmi a komunikuje s nimi více, než by musel. Žít s panickou poruchou není jednoduché, ale je možné žít bez ní. Vše chce svůj čas. Pokud zažíváte šílené ataky, které vás tolik skličují, věřte, že je to cesta k osvobození se. Jednou vás to posune tam, kam chcete. Důležité je neztrácet naději, věřit ve svůj smysl života a být tak trochu beran.

Na závěr vám přináším kratičkou povídku k zamyšlení:

Na planetě, z níž je vidět země, rozmlouvají dvě představy. Jedna představa byla velmi zlá, ráda poskytovala rady, které ale nebyly k ničemu. Stále sama sebe utěšovala o tom, že je jediná a že má pravdu. Ostatní představy pro ni neexistovaly. Svou sousední pozitivní představu ignorovala.

Pozitivní představa byla velmi přátelská a hodná. Uměla se potěšit a radovala se ze života, ale byla velmi smutná, jelikož umírala.

Negativní představa se občas zamyslela, zda jí nemá pomoct. Dokonce změnila názor, a když bylo pozitivní představě nejhůře, začala se o ni zajímat, ale už bylo příliš pozdě. Pozitivní představa zemřela a negativní získala pocity vícecennosti a zůstala tak jedinou, a dál sobě ubližovala.

Každý z nás vlastní tyto dvě představy. Většinou v nás bohužel převažuje ta negativní, a když už se začneme zajímat o to, co bychom měli změnit, zajímat se o tu lepší představu, je většinou pozdě.

Ač je vám sebevíc špatně, zkuste si uvědomit, že vždy máme více náhledů na tutéž situaci. Zkusme nemyslet jen negativně, ale také udržovat pozitivní představy. Zkusme jim věřit. Nemusí nastat hned, ale důležité je věřit ve slunce za mrakem, v cestu k osvobození. Osvoboďme se.

Využívejte celý web.

Předplatné

Chcete se i vy podělit o svůj příběh nebo mylšenky formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0
Stavím svou horu
Seriál

Naučit se žít s panickou poruchou bylo to nejtěžší, co jsem zatím v životě zvládla.

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Zdraví