Systém odměn je prastará mozková struktura, kterou máme společnou s ostatními savci. Odměňuje nás za životně důležité ulovení šavlozubého tygra, útěk před rozzuřeným útočníkem, ale i za zapálení další cigarety. Je založený na úlevě od pocitu bažení. Motivuje nás tak pustit se i příště do podobné akce. I když se nám nechce. I když víme, že je to nebezpečné nebo nezdravé.

Možná jste slyšeli o známých výzkumech Jamese Oldse a Petera Milnera. Tito vědci zjistili, že některé krysy, kterým do mozku implantovali elektrody, začaly samy vyhledávat stimulaci, kterou elektrody v mozku produkovaly – mačkaly páčku, která takto aktivovala jejich vlastní mozkové struktury, až do úmoru. Stimulaci dávaly přednost před jídlem, před odpočinkem, před sexem.

Vědci dobře odhadli, že za toto záhadné chování bude zodpovědné místo, do kterého elektrody implantovali. Světlo světa spatřil objev „centra štěstí“ – oblasti mozku, produkující nekonečný pocit blaženosti. Alespoň tak nám jej do nedávna popisovala věda.

Avšak lidští pacienti, kterým ve snaze léčit jejich poruchy zavedli elektrody v podobných místech, udávali spíše pocity určité frustrace než bezmezného štěstí. Pokud jim bylo dovoleno, aby si elektrody sami aktivovali, mačkali tlačítko ve zběsilém tempu. Měli pocit, že jsou štěstí stále blíže, avšak nikdy nepřišlo plně. Rostl u nich pocit úzkosti, obzvláště pokud měli se svými experimenty skončit.

Není to divné? Pokud by tito lidé aktivovali skutečné centrum štěstí, pak by jejich prožitky byly asi jiné.

Štěstí je za rohem

Neurovědy nám postupně ukázaly, že související mozkové struktury, které byly přiléhavěji nazvány mozkovým systémem odměny (brain reward system), nás při své aktivaci nezahltí pocitem prosté radosti. Jejich evoluční úloha spočívala v tom, abychom vstali, šli bojovat nebo lovit, utekli nebezpečí, tedy abychom překonali poslední překážku, která stojí mezi námi a štěstím – nikoli abychom si blaženě lehli a oddali se nicnedělání.

Pocit anticipace štěstí známe všichni. V odborné literatuře se popisuje jako bažení (craving) – touha gamblera hrát, puzení workoholika po přečtení dalšího emailu nebo touha milenců po sexuálním aktu. Bažení je spojeno s určitou mírou úzkosti a stresem. Říká nám – štěstí je za rohem, honem pospěš, brzy jej dosáhneš. Ovšem pokud tak neučiníš, hrozí ti nebezpečí, nepohoda. A tak se zvedáme, bereme do ruky kyj a jdeme ulovit šavlozubého tygra, otevíráme další email nebo píšeme SMS své lásce…

Bažíme, nikoli „jsme šťastni“. To vysvětluje chování krys, které mačkaly páčky aktivující mozkové elektrody až do úmoru: Cítily, že štěstí se blíží. To vysvětluje chování pacientů, kteří nechtěli přestat se sebestimulací. To vysvětluje naše závislosti, neadaptivní chování, nutkání, škodlivé návyky.

Co je na kouření šťastného?

Každý kuřák potvrdí, že samotný akt kouření není žádným štěstím. Zapálení sirky, vtáhnutí kouře, vydechnutí, trochu se uvolní nebo zatočí hlava… Ano, pro kuřáka je to pocit příjemný, ale rozhodně ne natolik, aby vysvětloval, proč nemůže s kouřením přestat na povel. Spíše se jedná o úlevu – od bažení a od jemné či větší úzkosti, která jej doprovázela.

Závislost nebo návyk tedy nevzniká jednoduchým spojením chování s příjemným prožitkem, jak nám vysvětloval behaviorismus, ale spíše spojením určité situace s pocitem anticipace štěstí. Posilováno je jak chování, které tento pocit spouští (ať je to mačkání tlačítka elektrody či fantazie o další cigaretě), tak i chování, které jej následně ukončuje (zapálení cigarety).

• V reakci na stres, na podnět z prostředí či změnu vnitřního stavu (např. pokles nikotinu v krvi) se v nás ozve trochu příjemné a trochu nepříjemné bažení po takovém dříve osvědčeném řešení.
• Zapíná se silná mozková struktura, která říká – štěstí je za rohem, musíš udělat toto.
• Zvedá se úzkost, kterou redukujeme vykonáním toho, k čemu nás systém odměny nabádá: jdeme na lov, zapálíme si.
• Anticipace štěstí ustává, úzkost se uklidňuje, nastává pocit většího či menšího uspokojení, uvolněné neurotransmitery podpoří zapamatování této situace.

Systém odměn

Nemysleme si, že pokud netrpíme bulimií, nekouříme a nejsme alkoholiky, že máme vyhráno a uvedený problém se nás netýká. Právě naopak. Systém odměn nefunguje jen pro nejnižší potřeby a psychoaktivní látky, byť je zde síla reakce nejsilnější. Je zapojen také v jakémkoli našem návyku, s nímž máme problém.

Může za situace, kdy nám nejde do hlavy, jak silný náš zvyk je a jak moc nám brání v dělání něčeho užitečnějšího. Za opakované chování, kdy nevidíme příliš pozitivních výsledků, kterými by je bylo možno vysvětlit. Hlavní roli v něm totiž nehraje uvědomění užitečnosti, ale neustále posilovaný pocit, že štěstí je za dveřmi.

To je případ workoholika, který „ještě odpoví na jeden email“ nebo „ještě zavolá jednomu klientovi“ a už půjde domů. Nepůjde. Štěstí je za dveřmi, vyjde mu vstříc dalším emailem a dalším telefonátem. Není šťastný, je naopak často frustrovaný až úzkostný – přesně jak je pro systém odměn nejlepší.

To je případ knižních vyznavačů seberozvoje. Nic hmatatelného na obtížné cestě seberealizace neudělají, jen si přečtou další článek, poslechnou další motivační přednášku, objednají další knihu. Už v příštím článku přijdu na to, jak žít, už příští přednáška mi to řekne. Je to i případ věčných plánovačů (už příští plán mi pomůže k dobrému životu), věčných snílků, věčných organizátorů, věčných iniciátorů nových projektů, na kterých ale nikdy nebudou pracovat.

Mají pocit, že štěstí je na dosah, a svým sněním, organizováním, plánováním či vymýšlením projektů dělají totéž, co narkoman, který jde shánět drogu: Posilují svůj pocit, že štěstí za chvíli začne, že je už už za rohem. Mačkají svou páčku sebestimulace. A to jim stačí. Protože tak mozkový systém odměn funguje.

Tito lidé zaměnili prostředek za cíl. Zaměřují se na posilování pocitu štěstí je za rohem, nikoli na nalezení cest, jak skutečného štěstí opravdu dosáhnout. Oblafli jsme se. Náš mozek si spletl heroin se šavlozubým tygrem, otevření dalšího emailu s vyřešením problému, nekonečné organizování s konkrétním krokem dopředu. Protože i v užitečných aktivitách je štěstí za rohem nesmírně důležitý a motivující pocit – a stará, primitivní struktura mozku toto rozlišit nedokáže.

Systému odměn děkujeme za své každodenní fungování i za přežití člověka jako živočišného druhu. Může za to, že s vidinou úspěchu dokážeme splnit své cíle. Lidé, u kterých jsou tyto struktury poškozeny, mají v životě zásadní obtíže: mohou být apatičtí ke každodenním úkolům, zanedbávají základní, životně důležité potřeby, nebo naopak nejsou schopni regulovat své impulzy (systém totiž reguluje nejen start, ale i konec takového jednání). Naším úkolem proto samozřejmě není tyto užitečné struktury vyřazovat z provozu, ale využít je ve svůj prospěch.

Proto bychom se měli zamyslet: Co je naší slabou stránkou? Čím nás systém odměn opakovaně oklamává? Jaké škodlivé návyky máme? V jaké oblasti svých aktivit cítíme, že je štěstí už za rohem? Že ještě uděláme to nebo ono, a bude vyřešeno… a přitom zanedbáváme to, co je skutečně důležité? Právě na tyto oblasti bychom si měli dát pozor.

Jak si pomoci

Odnaučení se některých silných návyků a škodlivých životních preferencí musí být často záležitostí psychoterapie. Tato změna souvisí s hlubokými, vývojově starými mozkovými strukturami, a je proto mnohem těžší, než se na první pohled může zdát. Apelovat na zdravý rozum nestačí a dobré rady selhávají.

Přesto pro ty, kteří si chtějí s popsaným problémem zkusit poradit sami, přináším jednoduché osvědčené strategie, jak takovou změnu začít. Můžeme je zkusit používat dohromady, či každou zvlášť:

1. Akceptujte se. Nepomůže, když se budete obelhávat, bát se svých impulzů, utíkat před nimi. Prostě je akceptujte. Řekněte si třeba po indiánském způsobu: Ano, i ty jsi mou součástí. Nikoli mou nejoblíbenější, ale stále mou. Proto tě přijímám, i když ti nedávám moc nad sebou. Beru tě, mé bažení, jaké jsi. Cítím puzení něco udělat, nepoddávám se mu, a obojí je v pořádku.
2. Zastavte se. Nejednejte tak, jak velí mozek. Zastavte proud myšlenek. Hned. Udělejte deset dechů. Běžte se na deset minut projít. Vědomě se nepusťte do činnosti, která vám už už přinese štěstí. Můžete cítit impulz, ale nemusíte se podle něj chovat. Obojí je v pořádku. Vydržte to.
3. Přepněte se. Vyhledejte jinou aktivitu nebo prožitek. Dejte si sprchu, běžte se projít, zacvičte si, umyjte nádobí. Zavřete notebook a nařiďte si budík, že jej 30 minut neotevřete. Když odoláte nejsilnějšímu pokušení, uvidíte, že po chvíli se silný pocit puzení k neužitečným aktivitám zmírní.
4. Uvědomujte si. Uvědomujte si svá nejobvyklejší slabá místa, kterými máte tendenci propadat do neužitečných chování či návyků. Hlídejte, zda jste právě nevstoupili do některého z nich. Naše návyky jsou ošemetné a dokážou nás vždy znovu mistrně přelstít – chronický plánovač má tendenci opakovaně vymýšlet perfektní plán, jak si poradí se svým chronickým plánováním, a podobně.
5. Nahraďte to. Nalezněte a posilujte hodnotné formy chování, které TAKÉ aktivují systém odměn. Hledejte užitečné úkoly a jednání, ve kterých budete cítit anticipaci úspěchu (a následné štěstí) a ve kterých něco užitečného děláte, někam se posunete, něco plníte. Přepněme se především do těch typů aktivit, které nám jdou – to je zárukou našeho úspěchu. Nebojujme příliš s překonáváním slabostí, ale použijme to, co je naší silnou stránkou.

Naše fylogeneticky staré mozkové struktury, zodpovědné za systém odměn, nedokážou rozlišit prospěšné chování od škodlivého. Posilují to, co nám přináší uspokojení, úlevu, redukci úzkosti, dobrý pocit. Ne každá úleva, redukce úzkosti nebo dobrý pocit je užitečný. Vyberme si, co svůj systém odměn naučíme. Odmění se nám za to!

Čtěte dál: Disciplína jednoho dne