Pokud nedokážeme vykročit za hranice ega, prohlubujeme při pokusech o meditaci jen schopnost sebekontroly a sebezapření. Tím se skutečnému poznání vzdalujeme.

Na nedávném semináři jsi zmínil zajímavou věc: že meditace nerovná se sebekontrola. Že ta je vlastně opakem meditace. Většina přítomných znejistěla…
To se týká vztahu ega a meditace. V meditaci se děje totéž co za normálního provozu. Rozdíl je jen ve změněné pozornosti a koncentraci. Když medituje ego, kontroluje, jestli medituje dostatečně správně, jestli se vše děje tak, jak má, tedy dokonale. Ego musí ze své povahy vše moderovat, tedy i meditaci.

Jak vypadá taková meditace ega?

Meditace nám slouží k tomu, abychom vykročili za jeho hranice. Abychom v sobě našli vztažný bod, ze kterého se můžeme poznávat a pozorovat psychologii vlastní osobnosti. Zkrátka poznávat vnitřní realitu takovou, jaká doopravdy je. Bez závojů, filtrů, zbytečných úvah a příkras. Což ego nesnese a vlastně ani neumí. Všemu přikládá vlastní význam, na vše reaguje, vše komentuje a balí do svých úsudků a subjektivních pravd.

Ego je posedlé hledáním štěstí ve vnějším světě. Proto považuje i meditaci za zdroj štěstí, nikoliv za možnost pohlédnout do nitra.

Jak se ego při meditaci projevuje?

Jako jednu z hlavních aktivit sebeobrany v sobě nese kontrolu sebe sama. Když se v meditaci objeví něco, co ho rozruší, na co musí reagovat, považuje to za své selhání. Jediný rozdíl mezi meditací a normálním provozem pak je ten, že v meditaci je sebekontrola mnohdy ještě více zesílena.

Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi meditací a sebekontrolou?

Všichni známe ten věčný pocit sevřenosti, který sebekontrolu provází. Bohužel, sebekontrola – tento způsob pozorování – neslouží k tomu, abychom se naučili zacházet s realitou takovou, jaká je, ale naopak má za úkol vytěsňovat nepříjemná fakta zpět do nevědomí a udržovat v chodu všechny mechanismy, jimiž v sobě člověk posiluje iluzorní víru sebestředné dokonalosti. A ego je navíc posedlé hledáním štěstí ve vnějším světě. Proto považuje i meditaci za zdroj štěstí, nikoliv za možnost pohlédnout na sebe sama. Proto se v jeho pojetí mění meditace na nástroj uspokojení.

Jak poznáme, že je naše vědomí i při „běžném provozu“ ztotožněno s egem?

Jsme nervozní a neurotičtí, plni potřeby neustále se kontrolovat, ujišťovat, hledat vnější potvrzení. A to všechno jenom proto, že neumíme čelit tlaku existenciálního strachu, nejistotě, úzkostem, samotě či odmítnutí, jež leží pod povrchem dění. Pokud však přijde nějaká významnější událost, vyplavou na povrch vnitřní nepokoje, strachy a úzkosti.

To je asi právě ten okamžik, kdy je možné ze zajetí ega vystoupit nebo alespoň tuto závislost začít pozorovat…

Moudrý člověk se v takové chvíli vydá prozkoumat, čeho se jeho úzkosti či strach týkají. Začne se poznávat. A právě v meditaci, kdy dochází k obrácení pozornosti do nitra, může nastat takový okamžik poznání.

Pokud si uvědomím, že se mě tohle všechno týká, čím mám začít?

Tak to je dobrý start, vlastně asi jediný možný. To, že si uvědomuješ, že jsi tím ovládán. Kdo si to neuvědomuje, nikdy s praxí meditace nezačne. Pokud si to uvědomíš, začneš mít potřebu tomu porozumět, začneš mít potřebu s tím něco udělat, nějak se z toho vymanit. Přestat tím trpět, najít klid a svobodu pro své rozhodování. A to je zpravidla výchozí bod pro každodenní praxi meditace. V meditaci budeš nalézat klid a prostor, ze kterého budeš moci prozkoumat to, co se ti děje, co se v tobě rodí, co tě ovlivňuje a jak na to reaguješ. Budeš moci prozkoumat své představy a myšlenky, své pocity. Samozřejmě je potřeba  najít správný přístup k meditaci a také ten správný způsob.

Najít správný přístup… Tak o tom příště, díky.