Pavle, občas mám záblesk, že trochu rozumím tvému pohledu na život. Přijde mi, že na jednu stranu svět a lidi v něm vidíš tak, že je všechno na svém místě, všechno v pořádku: tak to prostě je, ne jinak. Ale zároveň asi musíš současnou společnost, zvlášť v téhle zemi, vnímat jako děsivou noční můru…
Učím se vidět věci v jejich pravé podobě, Honzo. Tedy ne tak, jak by se mi to líbilo, ale tak, jak to doopravdy je. Když to tak vidíš, už není síla, která by ti říkala, že to má být jinak. Prostě to tak je. Možná to bude za okamžik jinak, ale teď je to tak. Takové vidění ti umožňuje vidět pomíjivost a získat k ní určitý postoj. Nejednoznačnost světa kolem nás, věčná proměnlivost, křehkost a protikladnost života v člověku vyvolává mocný strach, činí ho zranitelným a bezmocným. Vytváří v něm existenciální nejistoty všeho druhu a především ho mocně bolí na duši. Proto si vytváří iluze, které se mu snaží pravý stav věcí zahalit, zastřít a vytvořit na chvilku byť chatrný pocit jednoznačnosti - řekněme jednoty. A právě proto, že tyto iluze jsou pouhý klam, člověku pomalu dojde, že nemá cenu žít v sebeklamu. Že se musí vydat hledat pravdu. A kam jinam než do svého nitra. Nevidím svět jako děsivou noční můru, ale jako jeviště. Zrovna se na něm odehrává hra na nadbytek, uspokojování a já nevím co ještě. Nikde není psáno, že to tak bude věčně, že se věci nemohou proměnit. A ano, vídím, že společnost jako taková prochází jednoznačně úpadkem.