Poslal jsem jedné ze svobodných matek první text této série. Líbil se jí, jen jí chyběl pozitivní závěr, tedy konstatování, že to jde, tedy že svobodné mamky mohou opravdu nezávisle fungovat. A také jakým způsobem to je možné.
Podle ní to je model, který jsem jen chvíli předtím načrtl na konci dalšího dílu série – tedy společná „kmenová“ výchova. Rád bych toto téma nyní více rozebral.
Můžeme diskutovat, zda je vůbec správné slovo výchova. Kde se vzalo? Od slova chovat se? Či od slova chov? Děti, jak známo (či jak hovoří výzkumy a jak se říká) se učí pozorováním, napodobováním. Ovšem ne kopírováním. Jeden a týž impuls působí v každém vědomí individuální reakci a zpracování.
Pokud se dítě neučí jen od jedné „maminky“ a jednoho „tatínka“, nýbrž má širší škálu modelů, co to může znamenat? Pokud budeme věřit v pozitivní směry psychologie, můžeme odvodit, že přirozená inteligence dítěti umožní vybrat si pro ně funkčnější, příjemnější, bližší cesty, jak danou situaci řešit, pojímat.
Pokud budeme pasivně čekat, jak se věci vyvinou, můžeme pak leda žehrat na to, jak se změnily, místo abychom je měnili my sami.
Mně osobně to přijde sympatické. Někdo si ovšem může myslet opak: když bude chybět jasná autorita, dítě bude zmatené, nebude mít jasné hranice. Tradiční kmenová společenstva ale měla jasné hranice, co je správné a co nikoli, tabu byla jasně vymezena. Pokud ale hovoříme o běžných situacích života běhu, širší výběr bez dogmatického „takhle a jedině takhle to musíš dělat“ vnímám pro další vývoj jako zdravější.
Mohlo to vypadat a asi i vypadalo tak, že kmenovou vesnicí pobíhají partičky dětí, občas skončí v téhle chýši, týpí, dvorku, domě, hrají si, občas se jim pověnuje nějaký dospělý. Někde byly asi skupinky více odlišeny podle pohlaví, někde promíseny. Kluky učí dospělí muži mužské dovednosti, ženy zase předávají holkám ženské, dost často prostě normálně za pochodu, někdy proběhnou specifické přechodové rituály, zasvěcení. V různých kulturách různé, ale princip možná podobný.
Vytváříme novou realitu
Ovšem jak tohle přenést do současné doby? Pokud přijmeme hypotézu, že v našem civilizačním okruhu se tradiční model rodiny přežívá, je na místě otázka, kam a jak dál. Protože si upřímně myslím, že jen čekat, jak se to vyvine, není smysluplné. Jestli o něčem tento transformační věk po konci času je, tak o možnosti vědomé tvorby nové reality. Přesněji nových realit. A to i tvorby nových forem spolužití – jak na úrovni partnerské, tak i společenské. Pokud budeme pasivní, můžeme pak leda žehrat na to, jak se věci změnily, místo abychom je měnili my sami.
Odpovědí na život v systému, který mnohým z nás skutečně není blízký, jsou možná opravdu „kmeny uprostředspolečnosti“, kruhy blízkých lidí.
Když matka nežije s otcem dítěte či partnerem, o to víc často (ne vždy!) fungují babičky, dědečci, kamarádky, kamarádi, čili vzniká jakési širší pole, širší společnost. Ovšem model, kde si dítě hraje venku mezi týpí či chatrčemi, kde si zaběhne tuhle k těmhle, tuhle s kamarády k tamtěm, nedrží se máminy sukně, ale učí se přirozeně hrou, pozorováním, nápodobou od různých dospělých či vrstevníků včetně sociálního fungování ve skupině, tento model ve městech není úplně reálný. Navíc je konkrétně u nás hodně dlouhá zima.
Žijeme v domech, v bytech, ve městech daleko od sebe. Ale i tak mohou existovat určitá neformální, klidně i nějak formalizovaná společenství vzájemně si pomáhajících, spřízněných lidí. Pohlídáme si navzájem dítě, půjčíme auto, byt, vypomůžeme se stěhováním, s prací na domě, na zahradě, jdeme se společně bavit, na výlet.
Neformální, vzájemně se prolínající kruhy přátel, známých, sympatizantů už existují. Otázka je v jejich vědomém vytváření. Vědomém propojování lidí s obdobným náhledem.
Kmeny uprostřed společnosti. Kruhy blízkých lidí. Nejde o komunity lidí žijících na jednom místě, i když i tohle je možné (ale většinou ne příliš funkční). Možná je to opravdu odpověď na život v systému, který mnohým z nás skutečně není blízký. Pěstování vlastní zeleniny, cestování bez agentur – půjčování vlastních bytů a domů a užívání stejné nabídky bez nutnosti platit za hotely a služby, výměna oblečení, vytváření alternativních měn, směnný obchod, vzájemná podpora – kupujeme produkty nám blízkých lidí, stejně jako vytváříme a nabízíme vlastní atd.
Takové neformální, vzájemně se prolínající kruhy přátel, známých, sympatizantů už existují. Otázka je v jejich vědomém vytváření. Vědomém propojování lidí s obdobným náhledem. Abychom vzájemně o sobě věděli, věděli, kdo chce být součástí kmene a co může nabídnout. Pohlídat dítě, pomoci s prací na zahrádce, s prací na domě, půjčit byt. Kdo má místo v autě, produkty ze zahrady, oblečení, umí poskytnout terapeutický rozhovor, finanční poradenství, konzultuje zdravotními problémy, ví, kam a kdy vyrazit v zimě do Thajska, cokoli.
V rámci kmenů mohou pak lépe fungovat i maminky bez tatínků (či tatínci bez maminek). Základním a možná v podstatě jediným potřebným pravidlem, které charakterizuje kmen, tento moderní typ kmenu, je sounáležitost, držení při sobě. Kmeny může spojovat i světonázorová, duchovní či jiná filosofie, ale nepokládám to za nutné.
Mění se starodávná paradigmata. Muž, otec už není často hlavou rodiny, zdrojem obživy. Možná, jak řekla jedna ze svobodných maminek, nebude až tak podstatné, kdo je skutečný – míněno biologický – otec. Kolem dítěte bude okruh žen a mužů, kteří mohou být jeho vzory, kamarády, rádci, ukazovat mu rozdílné tváře ženství a mužství a ono se může učit a čerpat, jak bude potřebovat. Samozřejmě má to svá úskalí. Toto je možná vize.
