Odolá jen málokdo z těch, kdo uspěli: Přisoudí‑li vám test inteligenčního kvocientu číslo nad hranicí 130, dopřeje vašemu egu pořádnou masáž. Jste elita a najednou zjišťujete, jak trpíte stykem se záplavou hlupáků všude kolem. Jenže pozor, význam IQ se nesmí přeceňovat. A kamarádit bychom se měli i s blbci.
Studenou sprchu nám může pustit třeba Malcolm Gladwell, novinář, který se proslavil knihou Bod zlomu. V nedávno česky vydané publikaci Mimo řadu zkoumá, co dělá lidi úspěšnými, a všímá si zajímavé věci: od IQ 120 výš už inteligenční kvocient nemá na úspěch v životě znatelný vliv. Roli hrají další vlastnosti a samozřejmě neovlivnitelné okolnosti.
Docent s IQ 125 se tedy může pošklebovat věčným doktorandům s IQ 160, protože jim očividně chybí píle, odhodlání, fantazie nebo zodpovědnost.
A úspěšný podnikatel s IQ 120 nemá důvod závidět zkrachovalému konkurentovi s IQ 150. Tomu se nejspíš nedostává odvahy, pracovitosti – anebo prostě štěstí.
Hezky to vysvětluje softwarový vývojář Max Klein: „Být inteligentní je jako vlastnit nůž. Pokud s ním každý den trénujete, budete neporazitelní. Jestliže si ale myslíte, že prosté vlastnictví nože vám vyhraje jakoukoliv rvačku, nedopadne to s vámi dobře.“
Tady František je blbec. Mějte ho rádi
Lidé posedlí svým vysokým IQ se ve svém velikášství samozřejmě rádi pustí do nedostatků jiných. Zadejte do Googlu „IQ volební právo“ a dýchne na vás atmosféra ordinace, v níž fašistický doktor vězňům přeměřuje lebky.
Slova výtvarníka Vladimíra Kokolii, která na začátku roku pronesl v rádiu Wave, by měli vysílat denně na Radiožurnálu, ideálně v relacích pro motoristy: „Snažím se bránit takovému tomu všeobecnému nadávání na blbost a na blbý lidi. Začal s tím Werich, který je možná v jiných věcech snesitelný. Ale tohle? Lidi jsou blbí… a vždycky jsou blbí ti druzí? Je to takhle hrozně snadné… a přitom je důležitější najít tu blbost v sobě než v druhých.“
A jak se naučit respektu k ostatním, navzdory tomu, že vám, třeba i opodstatněně, přijdou skandálně pitomí?
Pamatujte na to, že do státních krachů a zničujících válek vehnaly své země i vlády vzešlé z volebního práva omezeného na elitu. Rakouské císařství může být dobrým příkladem obojího.
Celou stovku let od „objevu“ inteligenčního kvocientu se zároveň vede debata o tom, zda se lidská inteligence dá objektivně vyjádřit jediným číslem. Loni zesnulý psychiatr a statistik Peter Schönemann mluvíval o IQ jako o mýtu. Svá slova dokládal výraznými odchylkami ve výsledcích různých testů. Podle něj byly příliš velké na to, aby se hodnoty daly považovat za objektivní.
Chytří lidé žijí déle
Cosma Rohilla Shaliziová z Centra pro studium komplexních systémů na Michiganské univerzitě jde ještě dál. Špatná je podle ní už jen samotná myšlenka, že lze inteligenci vyjádřit nějakou číselnou hodnotou, obecně zvanou g. „Čím dřív se přestaneme starat o g, tím dřív se můžeme začít plně soustředit na to, abychom pochopili lidskou mysl,“ říká.
A jestli vás ani tohle neuklidnilo a pořád vás rozhořčuje skutečnost, že o věcech veřejných mají dovoleno rozhodovat i blbci, pak vás snad uklidní objev, že chytří lidé žijí déle. Znamená to tedy, že mají víc šancí přijít k volbám a pak se vždy těšit z toho, jak moudře jimi zvolení zástupci hlasují. Popřípadě si po pár týdnech ulevit a říct si: „Ach jo. To jsem byl zase jednou blbej.“
