Přestaňte žít v anonymním světě a věnujte chvilku pozornosti tomu, jak se jmenují lidé kolem vás. Používejte jejich jméno a používejte to svoje. Nestojí to vůbec nic a budete mít radostnější život každý den.

Tento článek vzniká v kavárně, kde mi na kelímek s cappuccinem napsali moje jméno a Keri, která mě obsluhovala, teď volá: „Jana! Cappuccino pro Janu!“

Když se jeden americký novinář nedávno zamýšlel nad tím, proč si tolik lidí chodí kupovat kávu právě do téhle kavárny, když jinde lze sehnat mnohem lepší (a taky o dost levnější), jeden z důvodů byl právě ten, že vám na kelímek s kávou napíší vaše jméno. Najednou totiž nejste NIKDO: jste JANA, zákaznice, a máte tady svou osobní kávu.

Vždycky se musím pousmát, když si ji beru, a pokaždé mi to zlepší náladu a udělá radost. A když se podívám na tváře lidí kolem, vlastně se vůbec nedivím, že někdo na takové maličkosti vybudoval jeden z nejúspěšnějších byznysů všech dob. Přestože jsem kolikrát našla na papírovém kelímku úplně něco jiného než to, jak se doopravdy jmenuju – byla jsem třeba Yana i Junn – neurazilo mě to. Naopak. O správný spelling tu totiž vůbec nejde.

To mluvíte se mnou?

Na kávu se jménem jsem zvyklá i z Čech, jinak ale doma slýchám své jméno spíš výjimečně. Taky e‑maily, které odtamtud dostávám, začínají sice někdy snad až přehnaně zdvořile, ale většinou jsou bez oslovení. Totéž gratulace ke všemu možnému a esemesky, nad kterými mnohdy přemýšlím, jestli jsou vůbec určeny mně.

V Americe s téměř čtyřmi sty miliony obyvatel si díky oslovování jménem kolikrát připadám méně anonymní než v desetimilionovém Česku.

Zrovna včera mi přišla jedna taková. „Ahoj, máš se?“ psalo se v ní a já do teď nevím, jestli se odesilatelka náhodou neuťukla a nechtěla zprávu poslat někomu jinému. Na takové vzkazy nemám chuť odpovídat a kolikrát to opravdu neudělám. Už několikátý rok nereaguji na anonymní vánoční, novoroční ani narozeninová přání. Mám prostě pocit, že nebyla napsaná pro mě a že odesilatel tudíž možná ani žádnou odpověď nečeká.

Zato když mi do e‑mailu dorazí sebenedůležitá informace, pozvánka nebo cokoliv, u čehož hned za oslovením vidím například „Jano“ nebo „paní LeBlanc“ (i napsané jinou barvou, než zbytek zprávy, takže je jasné, že také nevznikla jenom pro mě), nedokážu ji prostě smazat, aniž bych řekla alespoň děkuji. Minimálně za to, že jsem dotyčnému stála za úsilí zjistit si, komu píše.

Číslo, kód, nikdo

V Americe, kde teď žiju, je to jinak. Když zůstanu u e‑mailů, málokdo se tu zabývá formalitami. Všimla jsem si, že většinou se obejdou bez dlouhých úvodů, srdečných zdravic, těšení se na viděnou a mnohdy jsou napsané třeba jen jednou větou. Nikdy v nich ale nechybí moje jméno.

• Když zavolám na telefonního operátora, vždycky slyším: „Podívám se na to, Jana, nějak to vymyslíme.“
• Když přijdu do obchodu a chci využít zaregistrovanou slevovou kartičku, pokladní prvně pohlédne do počítače a řekne: „Missis LeBlanc, našla jste všechno, co jste potřebovala?“
• Když mi banka pošle univerzální dopis, abych si vzala půjčku, obvykle je za univerzálním pozdravením také – moje jméno.
• Když stojím ve frontě a někdo se se mnou začne bavit, hned druhá otázka je, jak se jmenuju. „Těší mě, Jana!“ zazní pokaždé.

V Americe s téměř čtyřmi sty miliony obyvatel si díky tomu kolikrát připadám méně anonymní než v desetimilionovém Česku, kde se rok od roku čím dál častěji měním v číslo (cappuccino pro třináctku!), kód, případně… NIKOHO, kdo je každému tak nějak jedno.

Když poděkuju Benovi, že mi umyl auto, mám ze života prostě mnohem lepší pocit, než když žiju mezi anonymy.

Když se mě lidé ptají, v čem je v životě v Americe a v Česku rozdíl, tohle je jeden z nich: že kde to jde, tam používají moje jméno a že se tady díky téhle drobnosti necítím cize. Že jsem mnohem ochotnější konverzovat, usmát se na cizího člověka, že si připadám důležitá i tam, kde vlastně vůbec nejsem.

Že když mám problém a někdo mě uklidní větou, ve které mě osloví, mnohem snáze uvěřím, že se to v pořádku vyřeší; že když poděkuju Benovi, že mi umyl auto, mám ze života prostě mnohem lepší pocit, než když žiju mezi anonymy.

Často od Čechů slyším, že to přece není upřímné, že používání jmen a především zdvořilostní otázka jak se máš? je jen pokrytecký taneček, většinou prováděný za účelem vytáhnout ze mě peníze.

Ale vážně je třeba se tím zabývat?

Pokaždé, když slyším svoje jméno, mám radost.

A vidím, že když vás oslovím tím vaším, máte to podobně.