Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Mozek a fyzické utrpení

Při nehodě dokážeme snášet nepředstavitelnou bolest. Mozek si totiž ordinuje vlastní „morfium“.

Ze seriálu: Malý seriál o velké bolesti

Jan Majer

Jan Majer

25. 8. 2011

Několikrát v životě jsem byl u toho, když druhý člověk prožíval krutou fyzickou bolest. Vlastně – fyzickou? Bolest je přeci informace. Pouhá informace, kterou zpracovává naše mysl. O tom, co se s námi v takové chvíli děje, si budeme povídat v seriálu Jak přežít bolest.

Podzim 1996. Studentku u koleje Větrník na pražských Petřinách srazila škodovka. Byl to zvuk, jako když zabouchnete dveře auta. A pak – nic. Dívka ležela na zádech a dívala se na šedivé nebe. Chytla se mě za ruku, neznali jsme se. Až do příjezdu sanitky trpělivě, vděčně a tiše – kývnutím nebo sotva znatelným zavrtěním hlavy – odpovídala na moje zbytečné, ale v tu chvíli nezbytné otázky: Ano, bolí to. Ne, nohy necítím. Hm, je mi zima…

Léto 2002. Manželka si při pádu z výšky ošklivě poranila nohu. Rozdrcená pata. Je doktorka, tak věděla, kolik uhodilo. Když jsme se belhali k autu, občas sykla bolestí. Cestou do nemocnice si pak se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima nadávala: tohle je na půl roku, žádná chodicí sádra… Po operaci ji přišel na pokoj navštívit ortoped. Postěžovala si, že bolest začíná být nesnesitelná. Doktor se usmál: „A jak moc to bolí, paní kolegyně? Asi jako rozdrcená pata?“ Jo, přesně, potvrdila pobaveně a už si nestěžovala…

Léto 2011. Minulou neděli jsme se ženou, její kamarádkou a dětmi podnikli pořádnou pěší túru. Když jsme po celém dni vyšli z lesa na silnici, na cestě před námi ležela rozbitá motorka a za ní stál traktor s radlicí. Motorkář ležel ve škarpě, nad ním klečel traktorista, ze kterého se vyklubal místní doktor – obvoďák. Sanitku už zavolal, mezitím zjistil následující: rozdrcený bérec, zlomená stehenní kost nebo kyčel, vykloubené rameno a zlomená paže. Žádné vnitřní krvácení. Tři doktoři, praktik, kožařka a gynekoložka (ano, takhle se to na liduprázdné horské asfaltce sešlo), se zraněným komunikovali, víc dělat nemohli. Blednul, na čele pot, ale žádné hlasité sténání, to až při přesunu do sanitky. Přijela po pětačtyřiceti minutách…

Zima 1979. V půlce sjezdovky stál parádní „skokánek“. Vzal jsem to až shora šusem, že skočím rekord. Letěl jsem daleko, vysoko. Pamatuju si, jak mi najednou zatrnulo: sakra, dopadnu na špičky… Vázání Marker, utažené po víkendových žákovských závodech nadoraz, zůstalo zapnuté. Holenní kost, sevřená v červenomodré „přezkáči“ Alpina, tlak nevydržela. Bolest! Všudypřítomná a nepochopitelná jako hlasitá hudba, když jsem si o pár let později poprvé na uši nasadil sluchátka walkmana. Někdo mě odnesl na lavici do strojovny vleku. Bolest, ale klid. Žádné bědování ani pláč. Hlavně se mnou moc nehýbejte…

Když se majznu kladivem do prstu, řvu jak tur. Dlouho a hlasitě. V čem je reakce organismu při skutečném masivním poškození odlišná?

Vlastní dávka „morfia“

Fyzická bolest naše vzpomínky spolehlivě konzervuje. Po letech jsou okamžiky utrpení v paměti živější než obrázky plné radosti a štěstí. Vzpomínka na to, co se před více než třiceti lety odehrálo mezi oním dlouhatánským letem na lyžích a úlevným spočinutím nohy v ještě mokré sádře (vyzouvání pevné lyžařské boty ze zlomené nohy bylo nejhorší), je dnes zřetelnější než krásné chvíle s prvními láskami.

Na všech výše uvedených zážitcích mě udivuje jedna věc: překvapivý klid zraněného. Když se majznu kladivem do prstu, řvu jak tur. Dlouho a hlasitě. V čem je reakce organismu při skutečném masivním poškození odlišná?

„Ani masochista se neraduje, když si skřípne prst do dveří. Na to organismus reaguje bolestivým chováním, jež má za cíl přivolat pomoc smečky, druha nebo družky,“ odpověděl mi psychiatr Radkin Honzák.

„Při masivním poranění organismus reaguje jinak: vypustí doslova megadávky opioidů,“ vysvětluje Honzák. „Podobně jako při porodu – kdyby tomu tak nebylo, ženy z porodnice vyběhnou s kinžálem a budou nás kastrovat na potkání.“

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Opioidy utlumí vnímání bolesti a uklidní mysl. Mozek ve fázi šoku jako by rozpojil vnímání bolesti i toho zákonitého průšvihu (léčba, invalidita), který bude následovat. Tahle milosrdná fáze ale nevydrží příliš dlouho, upozorňuje Honzák.

Opioidy, mezi něž patří například endorfiny, jsou látky podobné morfinu, které si však mozek vyrábí sám. Mimochodem, někteří antropologové si myslí, že lidé pěstovali mák (zdroj morfinu v přírodě) nejprve jako lék na bolest a teprve později jako potravinu.

Dalšími významnými složkami „nervové chemie“, jež pomáhá snížit intenzitu vnímaného utrpení, jsou noradrenalin a serotonin.

Jak můžeme pomoci?

Jsme-li nablízku zraněnému člověku, měli bychom podle Honzáka vědět, že pacienty nejvíc štve, když:

  • si jeho bolesti nevšímáme a chodíme kolem něj bez zájmu a netečně
  • i v dobré víře jeho obtíže bagatelizujeme („Vždyť se to dá vydržet…“)
  • má dojem, že ho nikdo nechápe a ani nechce pochopit
  • když se k němu chováme jako k nesvéprávnému blbečkovi.

Zraněný by zase měl vědět, že:

  • není obklopen věštci, kteří uhodnou, co nejvíc ze všeho potřebuje
  • dokud neřekne, jak moc ho to bolí, nikdo to nedokáže odhadnout
  • lékař ani sestra bez jasné informace neví nic o jeho bolesti
  • si má říci sice slušně, ale jasně, co chce, a co ne.

Příště se naučíme co nejpřesněji popsat bolest, aby nám mohl lékař co nejrychleji a nejúčinněji pomoci.

Diskuse 0

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz

Malý seriál o velké bolesti
Seriál

Co je bolest a jak ji zmírnit?

Více autorů

  • Zdraví