„Měla jsem tehdy nervy na pochodu. Zhroutila jsem se. Šla jsem k psychiatrovi a ten mi napsal prášky. Co ti mám povídat, prášky nesnáším, mám problém vzít i ibuprofen na bolení hlavy, natož něco na psychiku! A navíc, ten psychiatr. Měla jsem pocit, že ho ani nezajímám. Při každé návštěvě se mě zeptal maximálně na to, jakou mám náladu, potom ťukal do počítače a nakonec mi dal recept. Po deseti minutách jsem byla venku. No hrozný, už k němu nikdy víc nejdu. Nakonec jsem ty prášky přestala užívat a dostala se z toho sama.“

V první chvíli si povzdechnu, sklopím oči a stisknu rty. Potom mne ale přepadne zvědavost a naděje, že bychom si přece mohli onu situaci zkusit trochu vyjasnit. Ona totiž každá strana má dvě mince, čímž nechci výše zmiňovaného lékaře jakkoliv obhajovat. Spíše jen podotknout, že v podobných příbězích hraje roli více věcí. Zaměřím se na tři hlavní.

Očekávání pacientů

Napříč společností se ne vždy rozlišují pojmy psychiatr, psychoterapeut a psycholog. Spousta pacientů pak od psychiatra očekává služby podobné psychoterapeutickým. Tedy to, že při každé návštěvě si budeme především hodně a dlouho povídat. Řešit konkrétní potíže či situace, dávat rady, rozebírat životní traumata, dětství, rodinu a podobně. Realita je však jiná.

K výše zmiňovanému dětství, traumatům, výchově se sice dostaneme (pokud je s námi chcete sdílet), ale často jen na první schůzce a na to, jak závažné věci to jsou, dost okrajově. Při dalších kontrolách řešíme především (ale ne „pouze“!) efekt nebo nežádoucí účinky předepsaných léků a to, jak se zrovna pacient cítí. Také psychoedukujeme a upravujeme režimová opatření. Stručně řečeno, řešíme takové provozní věci typu „co můžeme udělat TADY A TEĎ“.

Během kontrolního vyšetření, které trvá do půl hodiny (!), není v našich silách jít více do hloubky jednak z důvodu časového omezení a také proto, že k tomu nejsme reálně proškoleni. Psychiatr bez výcviku není psychoterapeut. Drtivá většina z nás nemá ani kurz krizové intervence. Troufám si tedy proto říci, že pro některé psychiatry není vůbec snadné nalézt ta správná slova, která by pacient měl či chtěl slyšet a která by měla zaznít v situaci, s níž přichází. Proč to tak je?

Naše vzdělání

Jsme vzdělaní na lékařských fakultách. Šest let (ti úspěšnější) doslova memorují anatomické poměry dutin a orgánů v nich uložených, vzhled patologických tkání v mikroskopu nebo klinické projevy akutních a chronických onemocnění. Učíme se číst rentgenové snímky nebo luštíme EKG. Ano, doslova luštíme, protože pro mne, budoucího psychiatra, bylo obtížné rozlišit křivku EKG od seismografického záznamu.

Jak na běžícím pásu skládáme zkoušky z předmětů, jako je histologie, patologie, chirurgie, stomatologie, farmakologie, interní lékařství, a z mnoha dalších. Ano, máme i předměty jako psychologie a komunikace s pacientem, jenže těm je věnováno minimum času a upřímně řečeno, ve stínu „velkých předmětů“ o ně mezi studenty medicíny není zájem. Psychiatrii jsou věnovány dva semestry zhruba v půlce studia. A právě psychiatrie, stále vlající na chvostu té vznešené a pragmatické západní medicíny, pojímá duševní nemoci podobně jako další velké obory.

Západní medicína vidí dva stavy člověka, a to zdraví a nemoc. K lékaři – vyjma prevencí – chodí lidé nemocní, tedy v již nezdravém, patologickém stavu, který pro pacienta i pro lékaře znamená problém hodný řešení. My víme, že každá tato nemoc má svou etiologii (příčinu), patofyziologický podklad, klinické projevy, čísílko diagnózy a léčbu.

A právě poslední bod, léčba psychických onemocnění léky k tomu určenými, je nejsilnějším nástrojem pomoci psychiatra. My přece máme dobře nastudované ty velké předměty jako farmakologie a fyziologie, známe receptorovou výbavu, viděli jsme akutní psychotická onemocnění i těžce depresivního pacienta a víme, jaké léky nasadit silně úzkostnému člověku s nadváhou a jaké úzkostnému bez nadváhy.

Naše léčba tedy necílí na člověka v onom celistvém pojetí – na toho, který má své myšlenky, emoce, pocity, minulost, zážitky, traumata. Ani nemění osobnost, názorové postoje či vztahy, jak si mnozí stále mylně myslí. Takové pilulky ani nemáme. Naše pomoc bývá především farmakologická a cílí na symptomy duševního onemocnění, tedy na úzkost, špatnou náladu, halucinace, zhoršenou koncentraci, nechuť k jídlu a podobně. Stejně jako předepisuje praktický lékař léky na kašel nebo vysoký krevní tlak, my léčíme špatný spánek či deprese.

Psychiatr tedy svou nabídkou léčiv říká: „Vidím, že máš problém. Chci ti pomoct, tady máš pilulku, ta to zlepší.“ Ano, pořád je tento postup z perspektivy pacienta pochopitelnější a jaksi lidsky přijatelnější v kontextu například léčby bolesti naraženého kolene nebo průjmu než deprese či úzkosti. Jenže takto nás západní medicína učí, navíc: ono to opravdu dobře funguje!

A řečeno s trochou sarkasmu, nejednomu pacientovi to tak vyhovuje také, protože vzít si pilulku je pro některé pořád menší utrpení než přehodnotit vlastní priority nebo pravidelně docházet na psychoterapii a mluvit o hluboko uložených a bolestivých zážitcích. V drtivé většině se ale psychiatrická věda zabývá duševními nemocemi, které se bez dlouhodobé medikace skutečně neobejdou, byť se snažíme změnit život pacienta sebevíc.

Chci tedy říci, že je jen na psychiatrech samotných, aby se po letech studií pragmatické, na tělo orientované medicíny vzdálili a pochopili, jak ohromnou léčivou sílu má nebiologická věc, jakou je samotný terapeutický vztah, vzájemná důvěra, pochopení a podpora pacienta. Aby si znovu v praxi připomínali, že předpis léků není málo a zároveň to není vše.

Psychiatři jsou také jen lidé

Následujícími argumenty v žádném případě nechci obhajovat lékaře arogantní, apatické či jinak nepříjemné v jednání, které považuji za profesionálně nepřípustné. Za svou praxi jsem se však doposud nesetkala s psychiatrem, kterému by byli jeho pacienti dočista ukradení. Pokud tací jsou, bylo by možné hledat na pozadí problém zvaný vyhoření.

Práce psychiatra je skutečně velmi náročná a nelze ji dlouhodobě vykonávat s maximálním nasazením pět dní v týdnu (v lepším případě bez nočních služeb). Velká část psychiatrů je k tomu ale nucena, pokud chce vyhovět zaměstnavateli, slušně zabezpečit rodinu či ve finále obsloužit svou ambulantní klientelu, která čítá stovky pacientů v kartotéce na jednoho psychiatra. Na druhé straně málokterý psychiatr má supervizi, osobní zkušenost (nebo i výcvik) a zdaleka ne každý se stará o své vlastní duševní zdraví tolik, jako se stará o to pacientovo!

Aby takový psychiatr dokázal poskytovat kvalitní péči a zároveň nevyhořel, využívá některé obranné mechanismy či dodržuje určité prvky duševní hygieny. Například může pojímat pacienta čistě racionálně bez emocí či osobního přístupu, tedy využívá takzvané intelektualizace. Nebo si od pacienta vytvoří jistý odstup a on se pro něj poté stane „pouhým“ případem nebo diagnózou, tedy využívá sémantické odosobnění.

Pokud tyto silné obranné mechanismy fungují dlouhodobě, automaticky, může je vycítit i samotný pacient. Pak je interpretace typu „nebaví ho to, nezajímám ho“ bohužel celkem po ruce.

Na závěr by mělo zaznít, že nejen lidé s duševním onemocněním, ale i sami psychiatři jsou ve svém oboru stigmatizováni. A to jak kolegy z jiných oborů, tak i vlastními pacienty – z jejich strany třebas právě nedůvěrou k našemu nejsilnějšímu nástroji pomoci: léku. Přesto jsem nezažila ani jednoho kolegu, který by z oboru utekl a šel dělat jiný.

Jak totiž jednou přičichneme k onomu zhmotněnému průsečíku biologické medicíny, psychologie, filozofie a kvantové fyziky, jsme psychiatrií natolik fascinováni, že k jiným oborům neprcháme. Klasická medicína je v porovnání s psychiatrií nuda.