Rituál zvaný firewalking jsem si vždycky démonizoval. Čím vším musím projít, abych dokázal překonat strach a šlápnout bosou nohou do žhavého uhlí? Prostě se do mých myšlenek vtíral šotek a mlel pořád tu svou.

Pokud chození po žhavém uhlí vnímáte jako něco, co si mohou dovolit jen osvícené bytosti, které překročily pozemské problémy a nemusí řešit stav účtu nebo zubní pasty, pak vás zklamu. Nebo naopak potěším. Nejde o žádný zázrak. Může to zkusit každý, vy taky.

To důležité proběhlo už během přípravného dvouhodinového semináře. Uhlíky byly jen završením procesu, během něhož byl dostatek příležitostí vystoupit z komfortní zóny a zamyslet se nad tím, proč se sakra každý den tak omezujeme a sami si nastavujeme hranice: tohle můžeme, tohle už ne.

Málo slov a hodně akce

Bez velkých slov rovnou do akce. To je model, který mi vyhovuje. Pěstí jsme přeráželi dřevěná prkýnka, bosýma nohama chodili po střepech. Vždy šlo o to připustit si, že je to možné – a hned si to na vlastní kůži potvrdit. Žádné čáry, žádná kouzla.

Při jedné z přípravných her jsme stáli ve dvojicích proti sobě a jen krky drželi dvoumetrovou ocelovou výstuž. Ta se v momentě našeho společného rozhodnutí vyrazit proti sobě pod náporem ohnula.

Vybavil jsem si momenty, kdy jsem tak rozhodný nebyl a nezískal to, po čem jsem toužil. Tak dlouho jsem otálel, až k té slečně u baru přišel někdo jiný. Raději nepočítám, kolikrát se mi stalo něco podobného.

Napoprvé nic moc

Přichází moment, kvůli kterému jsme se tu všichni sešli. Společné hry nás dobře připravily, ale stejně v bříše cítím malé chvění. Stejně jako jsem ho cítil třeba před maturitou. Všechno se seběhne nečekaně rychle, samotný přechod je otázkou několika vteřin.

Je to koncentrovaný moment, při kterém v podstatě nepřemýšlím. Stojím na druhé straně a jsem trochu zklamaný, že už je to pryč a že jsem se ani trochu nepopálil. To bylo ono? To je všechno?

Když se vracím na „základnu“, vidím, že se naváží čerstvá várka uhlíků. Jdu si to celé ještě jednou zopakovat. Tentokrát zkouším jít tak pomalu, jak jen to bude možné, což pociťuje moje levá noha hned při prvním kroku.

Druhý přechod je intenzivnější. Cítím pod chodidly žár a musím jednotlivé kroky opatrně regulovat, aby mě případná bolest nerozhodila. Po druhém kolečku cítím uspokojení. I to levé chodidlo něco cítí.

Stalo se něco?

Je přechod přes žhavé uhlí tak silnou zkušeností, že může změnit náš život? Věřím, že pro někoho může být. V mém životě se tímto zážitkem nic zásadního nezměnilo.

Beru to jako dobré připomenutí toho, že věci nejsou takové, jaké se původně zdají, a že je v našich životech mnohem méně důvodů pro obavy a strach, než si běžně připouštíme. Snad si na tento vhled znovu vzpomenu v momentech, kdy to budu potřebovat.