V minulosti jsem vyzkoušel několik meditačních technik, ale teprve jednoduchá a přímá vipassaná mi přinesla odpovědi ohledně smyslu meditační praxe.

Sedím v Káthmándú na náměstí a říkám si, co podniknu dál. Mám za sebou týdenní úplavici, na himalájský trek to moc nevidím. Inspirace přichází od staršího domorodce, sedícího kousek ode mě. Mezi atrakcemi, které vyjmenovává, zazní slovo vipassaná.

V hlavě mi zabliká – vybavím si několik let starý email od mého kamaráda z Chicaga, ve kterém nadšeně popisuje své zážitky s touto meditací. Mám kliku, místní retreat začíná hned pozítří!

Velké očekávání a napětí před novou zkušeností. U vstupu odevzdáváme všechno, co by nás mohlo během následujících deseti dnů rozptylovat – foťák, knížky, blok, psací potřeby, dokonce i peníze a pas. Pryč musí i jakékoliv náboženské symboly. Eliminace prvního řádu. Vše, co budeme potřebovat, je trocha oblečení, kartáček na zuby a správné úsilí. Dopředu jsem netušil, kolik ho bude potřeba.

Mlčeti zlato

Deset dlouhých dní úplného mlčení, absence jakéhokoliv neverbálního kontaktu s okolím, namáhavé meditační praxe a přesvědčování, že to určitě má smysl, i když by se člověk nejradši zvedl a seběhl dolů do vesnice na přeslazený čaj.

Přichází i bolest, nejdřív v nohou, zádech, pak i ramenou. Ještě nejsem dostatečně uvolněný.

Každodenní praxe začíná budíčkem ve čtyři ráno s navazující nemilosrdnou meditační dvouhodinovkou v sedě. Každý den nová meditační instrukce, navazující na praxi předešlého dne. Neusnout je malá výzva oproti snaze udržet neustále odbíhající pozornost od předmětu meditace.

První dny cítím neklid, aby ne, když celý den s odstupem pozorovatele sleduji ten cirkus v mé hlavě a mém těle. Přichází i bolest, nejdřív v nohou, zádech, pak i ramenou. Ještě nejsem dostatečně uvolněný, čas se vleče a rozhodně je na čem pracovat.

Free flow

Po několika dnech se mi už praxe dostává do těla a to doslova. Díky celodenní pozornosti začíná mé  tělo oživovat, až vibrovat. Při meditaci vipassaná naše pozornost sleduje tělesné a mentální vjemy a jejich změny. Po několika dnech poctivé praxe se může dostavit takzvaný „free flow“, samovolný energetický průtok tělem, vedlejší produkt, efekt, který je z hlediska smyslu praxe bezvýznamný.

Dostavuje se pocit, že to, co zrovna teď tady na druhém konci světa provádím, je to jediné, na čem opravdu záleží.

Veškerá činnost, ať už je to deset hodin meditací v sedě, vegetariánský oběd (jediné hlavní jídlo za den) nebo jen pomalé procházení po areálu a pozorování opic, se stává součástí právě probíhající praxe. Dostavuje se pocit, že to, co zrovna teď tady na druhém konci světa provádím, je to jediné, na čem opravdu záleží. A problémy běžného života čekají za zdmi meditačního centra.

Tělo jako mentální popelnice

Na jedné z meditačních instrukcí obdržíme v zábavné indické angličtině informaci, že bolest, se kterou se každý z nás během dlouhých sezení potýká, je často takzvanou karmickou bolestí, při které se ven vyplavují staré mentální nečistoty. Bavím se představou, že zrovna hořící koleno může být nedořešenou křivdou z dětství.

Po deseti namáhavých dnech je prolomeno vznešené mlčení. Přichází obrovská úleva a gejzír radosti. Jeden z amerických absolventů retreatu svým kámošům košatě popisuje své hluboké vize a představy během sezení. Kolem projde místní učitel kurzu a s úsměvem pod vousy zamumlá: „Tak to jsi tu možná seděl těch deset dní zbytečně.“

Na meditačních retreatech vipassaná jsem zažil jedny z nejsilnějších momentů svého vnitřního života. Aby měla tato praxe skutečný přesah do našich běžných životů, je nutné se jí věnovat soustavně, na každodenní bázi, což se mi nedaří. Ale pravidelně se k ní vracím v podobě několikadenních retreatů.