Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Půlmaraton jako výzva

Běhání delších tratí přináší víc než jen příjemný pocit únavy.

Ze seriálu: Moje terapie

Jan Smetánka

Jan Smetánka

11. 6. 2010

Před rokem mi kamarádi nadhodili, ať s nimi běžím pražský březnový půlmaratón. Jen tak z hecu jsem řekl své nezávazné „tak jo“. Věděl jsem, že přišel čas překonat něco, co jsem už několik let odkládal.

Od dětství pravidelně sportuji, ale běh jsem nikdy nevyhledával. Věděl jsem ale, že na něj dřív nebo později dojde. Vzpoměl jsem si na citát z jedné chytré knížky, který jde přímo na jádro: To, co odmítám a odkládám, je přesně to, co v danou chvíli potřebuji nejvíc.

Jsem sběratel zážitků. Zároveň mám rád výzvy, které mě mohou posunout zas o kousek dál. Pohyb si pravidelně ordinuji nejen z důvodů sportovních a sebekultivačních, ale také jako osvědčený prostředek okamžité mentální očisty a relaxace. Co mi tedy může nabídnout běhání? Zkusím to.

Vydal jsem se na svůj první běžecký trénink, celoročně pořádaný ve Stromovce. Příjemná parta lidí různého věku. Samotný trénink není zaměřený na soutěžení a rivalitu, ale radost z pohybu. Cítím, že jsem doma. Za běhu se soustředím na uvolnění a pravidelné dýchání. Po půlhodině společného souvislého běhu si připadám stále svěží a na obličeji se rýsuje zasloužený rohlík. Za týden jsem tu zase, o tom není pochyb.

O měsíc později už běhám se sportbandem, plastovým náramkem, který zaznamenává průběh každého tréninku. Běhání se stává ještě radostnější, na monitoru počítače po tréninku sleduji své pokroky. Podzim, ideální období pro trénink, půlmaratón ještě v nedohlednu.

Jsou tu Vánoce, Nový rok, lednové mrazy. Běhat nechodím. Na konci února se vracím z dovolené s tím, že mám na přípravu necelý měsíc. Běhám podle časových možností a při mrazivém protivětru si dokonce říkám, že to zas až taková legrace není. Abych si v marastu udělal dobře, začínám běhat s hudbou. Energické skladby na mě nefungují, pro větší pohodu zkouším klidnější tempo. To už funguje.

Zbývá pár dní. Při setkání s kamarády, kteří jsou také ve hře, se hovor hned stáčí ke běhání. „Za kolik to chceš dát?“ ptá se kamarád. Chci to hlavně doběhnout a pokud to bude možné, užít si to. Pár dní před  závodem začínám atmosféru trochu víc prožívat a zároveň se nemůžu dočkat sobotního poledne, kdy padne výstřel.

V sobotu ráno jsem už jak na trní, připádám si jak tygr v kleci. Jen ho vypustit! Kamarád je na tom stejně. Taky poprvé. Před odchodem ještě poslední důležitá věc: připravit playlist do mp3 přehrávače. Vybírám jen ty skladby, které mi dělají dobře na duši. A vlastně se už moc těším na poslech mé hudební selekce.

Pár minut před výstřelem, startovní koridor jiskří zdravou nervozitou více jak osmi tisíc nadržených běžců z celého světa. Společné sdílení atmosféry je neskutečně nabíjející, ani si neuvědomuji právě uběhnutých deset kilometrů. Za půlkou překonávám malou dechovou krizi. Na posledních třech těžkých kilometrech už sice moc nevnímám okolí, plně se soustředím jen na své tělo, ale zato vím, že už jsme všichni jednou nohou na cílové čáře.

První minuty po doběhnutí je mé tělo unavené, hlava přitom nabitá. Na chvíli se ocitám jakoby ve vakuu, přesto ale naplněný. Okolí doslova pulzuje, tisíce běžců si užívá ten nádherný společný moment. Gejzír dobré nálady se mě drží po zbytek víkendu. Před rokem bych ještě hledal záminky, proč do toho nejít, teď už se těším na další příležitost.

Diskuse 0

Jan Smetánka

Vydavatel a manažer Psychologie.cz, lektor v oblasti pohybu a relaxace

bodylab.cz