Neberu drogy, doma se mi neválí prázdné flašky od vína, nerozhazuju peníze za blbosti ani nestřídám partnery jako ponožky, zato vím, jaké to je nenávidět sama sebe, nevědět, kdo jsem, kam jdu, co vlastně doopravdy chci.
Nejsem špatný člověk, přesto se dokážu naprosto bravurně sebepodceňovat, kritizovat a bagatelizovat případné úspěchy, které si přece nezasloužím! Nedej bože když mě někdo i zcela oprávněně zkritizuje. V tu chvíli nastupuje démon smutku a sebenenávisti, který přináší velmi intenzivní negativní emoce.
Kdybych byla učitelka, děti v mé třídě by v žákovské měly jen jedničky, nebo pětky, žádnou jinou známku neznám. Můj svět je černobílý, jako kdyby jiné barvy vlastně neexistovaly.
Proti sobě
Mám sklon obracet agresi do sebe, což přináší často nesmírné utrpení a duševní bolest a samozřejmě depresivní propady. Moje ruce nezdobí řezné rány, moje jizvy na duši nejsou na první pohled vidět. Přestože mám někdy velkou chuť přehlušit tu obrovskou psychickou bolest pořezáním, dokážu tomu tlaku vzdorovat. Možná ze strachu, že jakmile to jednou zkusím, udělám to příště znovu a hlouběji…
Když jsem se jednou o depresi bavila se svojí kamarádkou a přiznala sebepoškozující myšlenky, vytřeštila na mě vyděšené oči, jako kdybych jí právě sdělila, že mám v lednici svého expřítele, naskládaného v úhledných balíčcích. Chápu to, tohle se prostě vysvětlit nedá, tohle se musí zažít.
Zvládám přátelské vztahy, jsem empatická, starám se o druhé, dokážu přátelství udržet a cítím se v nich bezpečně. Zato udržet si chlapa je pro mě olympijská disciplína! Toužím po partnerském vztahu a přijetí, ale jakmile můj vztah začne být vážný, nazouvám útěkářské boty ze strachu, že mě ten druhý nakonec stejně opustí či zklame.
Život s depresí je těžký, ale pomáhají antidepresiva. Horší to ovšem je, když se člověk pohybuje na hranici pekla. Emoce jako na houpačce, radost a nadšení dokáže rychle vystřídat bezmoc, zlost, smutek či vztek. Je to někdy naprosto vyčerpávající boj. Neskutečně mě mrzí, kolik snů jsem si nesplnila, kolik věcí neudělala, protože jsem si namluvila, že na to prostě nemám.
Držím se
Nedávno jsem absolvovala stabilizační pobyt na psychiatrické klinice, protože můj depresivní propad byl tentokrát opravdu „velký špatný“. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu zcela vážně přemýšlet o odchodu z tohoto světa a číst si návody na sebevraždu, jako kdyby to byl recept na karlovarské knedlíky se svíčkovou.
Jsem nesmírně vděčná lidem, kteří mě tehdy opravdu podrželi, ať už to byl můj terapeut, který mě už několik let trpělivě „trénuje“, abych obstála na kurtech denního života, nebo můj psychiatr či kamarádka. Pobyt na klinice mi přinesl nejen nové přátele z řad spolubláznů, jak jsme se ze srandy nazývali, ale hlavně alespoň částečné zlepšení stavu.
Poslední dobou také více zkouším meditace, a pokud překonám lenost, tak i jógu. Zjistila jsem, že ve dnech, kdy na sobě cítím, že se opět vydávám na cestu do pekla, pomáhá to takzvaně „vychodit“ – už párkrát mi taková svižná procházka pomohla od střepových myšlenek.
Život s hraniční poruchou je jako jízda v automobilu, kterému občas přestanou fungovat brzdy. Je to náročné, občas se vám z toho hrůzou zježí chlupy a vyrazí vám to dech. Mnoho hraničářů je ale umělecky nadaných a kreativních, a tak je někdy náš černobílý svět ten, který paradoxně přináší barvy druhým.
Co mi ještě pomáhá? Mindfulness – občas jsem sice víc mimo než tady a teď, ale pomáhá mi to alespoň na chvíli se zastavit a nenechat se strhnout emočním proudem. A hodně si čtu články na Psychologii.cz: člověk tady najde spoustu užitečných rad nebo tipy na knížky a často narazí na příběhy, ve kterých se sám najde.
Eva, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
