Honza Vojtko a hosté: Samomluvy
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Jan Majer

Na rande bez srdce

Svoji nejistotu zkrotíte jen za cenu popření své přirozenosti, říká v rozhovoru Pavel Špatenka.

Plytké rady nás štvou oba. V následujícím rozhovoru rozvíjíme náš soukromý „spor o Mansona“. Autor bestselleru „Důmyslné umění mít všechno u prdele“ Mark Manson u čtenářů našeho webu boduje. Píše články postavené na zjednodušování. Pro běžného čtenáře dokáže vytáhnout ze složitosti psychologie použitelné myšlenky, formuluje je vtipně a důrazně, jeho články jsou čtivé a podnětné. To je jeden pohled. Podle Pavla Špatenky ale takové zkratky nikomu nepomohou, spíš uškodí.

Jan Majer: Neshodli jsme se v názoru na článek Rande jinak. Mark Manson v něm nabádal, abychom se při schůzkách neutápěli v pochybnostech o sobě. Radil, jak na to: nemáme řešit, jak na druhého působíme, ale soustředit se na to, jak druhý působí na nás. Tobě ten článek přišel doslova jako špatný vtip. Proč?
Pavel Špatenka: Každý řeší otázky vlastní hodnoty, protože každý z  nás v sobě nosí vnitřní zranění. Když jdu na rande a řeším svoji vlastní hodnotu, tedy jestli jsem pro druhého dost dobrý ve smyslu jak na něj zapůsobím, je to uvažování, které má základ právě ve zraňujících pocitech, jako je ponížení, opuštění, odmítnutí, křivda či zrada. Ty se krčí na dně naší duše a vědomě či nevědomě ovlivňují naše myšlení, cítění i jednání. Zranění jsou ústředním motivem našich životů a zejména našich vztahů. Článek, o kterém mluvíme, nabádá k tomu, abychom jednoduše přestali uvažovat tímto zraňujícím způsobem o soběotočili zbraň na druhého. Podle jednoduchého algoritmu: silný požírá slabého, mocný je ten, kdo zvítězí. Co má toto společného s cestou na rande, od které a priori očekávám lásku, souznění a tedy i pozdější partnerství? Ano, mohu na chvíli zkusit učinit sám sebe mocným tím, že si budu předříkávat podobné zázračné formule, ale ve mně se díky tomu stejně nic zázračného nestane. Možná na malou chvilku pocítím emoční úlevu od zraňujících stavů, tedy i od méněcennosti a bezmoci, které je doprovázejí, ale na podstatě toho, jak prožívám sám sebe, to nic nezmění.

To neměj!

Než se pustím do vysvětlování mého pohledu na věc, pověz mi víc o tom svém. Mansonův návod jsi označil za povrchní, bohorovnou podpásovku…
Ano, a vzpomněl jsem si také, jak nám tvoje žena Markéta vyprávěla o kamarádce, které chtěla příbuzná pomoci od deprese slovy TAK UŽ SE NA TU DEPKU VYSER. Tento článek mi přijde ze stejného soudku. Podobně jako další historka jedné mé kamarádky, která sebrala odvahu a vydala se své mámě říct, jak je v prdeli ze vztahů a z toho všeho, co v dětství prožívala, a matka jí na to řekla: TO NEMĚJ! Ano, myšlenky v článku jsou křišťálově jasné každému, jenže bohužel jejich vyslovením ani přijetím se vůbec nic nestane. Nejsou podloženy ani skutečnými pocity, ani skutečnými emocemi. Proto nemají sílu ani trvání. Svobodu nikomu nepřinesou.

Jakou svobodu?
Svobodu vůle ve vztahu ke svým zraňujícím pocitům, které jsou příčinou tohoto typu uvažování. Tu získá člověk poctivou vnitřní prací, však víš. Za takovými bohorovnými radami se ukrývá většinou jen neschopnost přiznat si, jak moc je člověk ve své hodnotě doopravdy raněný. Poradit druhému, že se má popřít či otočit ústí zbraně na druhého, je rada, kterou si snad ani citlivý člověk nezaslouží.

Já ten článek četl jinak: Zkuste se příště soustředit na druhého, ne na sebe. Neupínejte se na svůj výkon. Věnujte plnou pozornost člověku, se kterým mluvíte. Dívejte se na něho, ne na sebe. Naslouchejte, buďte pozorní, ptejte se. Autor neříká změňte se, ale zkuste vědomě, aktivně naslouchat. Jako se to učí třeba koučové, zkrátka zaměřit se na druhého. Je to podle mě dovednost, kterou si může člověk osvojit na úrovni racionálního myšlení, aniž by předtím vyřešil složité problémy svého nitra.
To se nedá rozporovat. Samozřejmě, že si lze takovou dovednost osvojit. Vyžaduje to ale dlouhodobou praxi. Získat nad zraňujícími prožitky nadhled tak, aby člověka neovládaly a nestrhávaly do stále stejných způsobů myšlení a jednání. Anebo tu je jednodušší cesta, kterou razí tento článek: prostě to, co prožívám, popřít. Při cestě na rande, pokud nejsem úplně prázdná nádoba, mi to přijde nemyslitelné. Psychicky zdravý člověk zpravidla nedokáže vytěsnit to, co prožívá.

A co prožívá?
V momentě, kdy jdu na rande, tedy v situacích, které jsou velmi osobní, jsem vždycky potopený do subjektivních pocitů a prožitků. Jít na rande v popření cítění sice může přinést něco podobného jako chvilkový pocit nadvlády nad vlastními zraňujícími prožitky, ale stále tu přeci zůstává otevřená otázka: když jsem oddělený od svého prožívání, a tedy i od citového analyzátoru, co mi uvnitř bude odpovídat? Rozum? A když jsi se svými pocity v kontaktu, tak ti stejně budou hrát stále stejnou písničku, kterou my všichni, kdo se prožíváme, ze svého nitra slyšíme. Jsme zranitelní, nevěříme si, to je přirozený stav. Postava Narcise mluví právě o této jediné a největší bolesti člověka, kterou prožívá, když ho zasáhne šíp lásky. Je to prostě podmínka lásky. Anebo se nenechá zasáhnout. Potom nechápu, proč chodí na rande. Možná právě proto, aby si něco na druhých dokazoval.

Když se budu snažit dát víc pozornosti druhému, nespojuji si to s vytěsňováním, potlačením, popřením vlastního prožívání. Naopak. Vnímám, získávám podněty, jsem víc tady a teď. Ne uzavřený v sobě, ale spolu s druhým.
Mně z toho článku to, co píšeš, vůbec nevyplývá. Je tam mnoho takových rychlých a laciných rad, vlastně je celý postavený na takové bázi. Na to naletí jenom oběť. Kdo má poznání, nenechá se takovými prázdnými radami nachytat, protože ví, že slouží možná jen ke krátkodobé emoční úlevě, ale jejich vyslovením se stejně nic nestane, viz třeba toto:

Možná si myslíte, že nemáte dost zkušeností, nejste dost cool nebo nevypadáte dost atraktivně na to, abyste mohli rozhodovat o tom, jestli jsou pro vás ostatní dost dobří. Přesně tenhle způsob uvažování vás dostal tam, kde jste. Je na čase ho změnit. Nikdo jiný za vás život neodžije. Berte ho proto vážně, mějte svou cenu.

Ano, samozřejmě, že u každého, kdo se cítí méněcenně, je na čase ho změnit. Tak ho změňte hned teď, stačí když si pomyslíte… Kolikrát to tady už bylo a bude. Nechci to nijak roztahovat, ale naše společnost je proto tak strašně na povrchu sebepoznání, protože věří právě takovým věcem. Méněcenné myšlení, které má být zase jen myšlenkou změněno na sebevědomé, má svůj původ v prožívání. Tečka. Proto má takovou sílu. Rozumem to nezměníš.

S láskou si nehrajte

Možná nám do toho vstupuje ten Mansonův styl. Píše záměrně povrchně, úderně, na efekt. Nesnaží se dodat ještě tohle a tamto, aby byl správně pochopen, jako to často děláme na našem webu. Já tam to musíte se odpojit a tiše soudit druhého zkrátka nevidím. Čtu tam: nenimrejte se v sobě, když jste na schůzce, to si nechte na doma. Vnímejte druhého a všímejte si, jak na vás působí. Prožívejte to! Z mého pohledu je to dobrá připomínka, důležitá komunikační dovednost.
Osvojujme si dovednosti jakéhokoliv typu, ale svoboda vůle, a tedy i myšlení při otevřeném prožívání, není zase tak jednoduchá věc, jak by si člověk přál. Léčení vnitřních zranění je dlouhou cestou sebepoznání a hlavně praxe. Ta má člověku pomoci učinit svá zranění objektem svého pozorování, aby mohl právě v takových situacích začít myslet a chovat se jinak, než jak tomu je, když je jejich subjektem.

Zažil jsem na jednom kurzu pro mě velmi zajímavý experiment. Dostali jsme úkol: rozdělte se do dvojic, stoupněte si proti sobě a dvě minuty se dívejte tomuto cizímu člověku do očí. Bylo to docela utrpení. Když jsme skončili, přišel další úkol, tentokrát s doplněným zadáním: Dívejte se další dvě minuty druhému do očí a tentokrát se snažte odhalit v jeho pohledu něco o něm. Jeho pocity, jeho nadání, charakterové rysy. Překvapilo mě, jak odlišné to bylo. Nervozita a tíseň byly pryč, ze zaměření na prožívání své trapnosti jsem se zaměřil na člověka před sebou. A také v jeho očích byl – místo úzkosti a paniky – zájem o mě. Článek, o kterém mluvíme, jsem četl s touto zkušeností a bral ho jako pobídku setkávat se s lidmi v tomto modu. Ano, Mansonův návod jde pochopit jako instantní řešení, obejití nezpracovaných komplexů, a to by bylo špatně, ale jako připomínka „teď se neanalyzuj, teď se dívej ven“ je to prostě praktická rada, která může čtenáři pomoci. Přece je čas pro pozorování a čas „fungovat“. Kdybych měl někde veřejně zahrát na kytaru z not, musím umět hrát a cvičit, ale zároveň se mi bude hodit jednoduchá rada, jak se na pódiu zbavit trémy, jak zklidnit prsty, aby se mi neklepaly…
Nemám nic proti tomu cvičit se v nezávislosti vůle a vědomí nad zlovolnými myšlenkami a emocemi, to je jedna věc. Nemluvíme ale o tréninku, o situaci, kdy o nic nejde. Představ si: před vystoupením někomu řeknu, že mám trému, že se mi třesou ruce a děsím se, že udělám chybu. Řekne mi klid, to se určitě nestane, neměj to tak, změň to. Musím se ho zcela logicky zeptat jak. Prostě jak na to. Dlouhodobým nácvikem pozornosti, rozvojem všímavosti, to je jediná poctivá odpověď. Jen tak se dostanu do stavu, kdy mě mé myšlení ani cítění nebude až tak ovládat a já si vybuduji ve vědomí jakýsi svobodný prostor pro akty své vůle. Třeba zrovna pro to, abych mohl začít zcela svobodně a v jiném citovém rozpoložení uvažovat o druhém namísto toho, abych byl zavalený svými subjektivními pocity a myšlenkami. Když mě někdo navede na tuto cestu, budu aspoň vědět, kolik a jaké práce mě čeká. V momentě, kdy jdu na rande, a to je ten kontext, o kterém se v článku mluví, mě ovlivňuje mé cítění. Cítění je odjakživa spojeno se srdcem. Pokud nemám pocity, nemám srdce. Jít na rande bez srdce je jako jít do restaurace bez žaludku. Pokud ti něco leží na srdci, tak to neznamená, že nám to neleží zároveň v hlavě. Ale pokud věci doopravdy neleží na srdci (nebo v žaludku), brzy ta věc vyprchá, zmizí, ztratí se. Jinak řečeno, pokud nejsou naše přesvědčení či naše myšlenky spjaty s našimi pocity či emocemi, není to v našem srdci vepsané, je to prchavé, neúčinné, nemá to žádnou sílu. Aby se určité představy nebo myšlenky udržely, aby měly sílu, musí být spojeny s jiným centrem – s pocity nebo s emocemi. Skutečná hodnota myšlenek či představ se člověku ozřejmí pouze tehdy, vnímáme-li je jako strhující síly, a to lze jedině ve spojení s citovými hodnotami.

Čemu říkáš strhující síly?
V případě cesty na rande jsou to prožitky nízkého sebevědomí a myšlenky s nimi spojené. Protože fungují pospolu. Pocity dají myšlenkám sílu a hodnotu a vědomí se pak jimi nechá snadno strhnout. Když jdu na rande, jsou tam, když vystupuji na jevišti, jsou tam. Když si to zahraji nanečisto doma nebo na semináři, je to jiné, protože to není skutečné. Takže jednoduchý přerod a la řekni a pomysli si, je to tak snadné se prostě nekoná. Leda že by to byla pouhá etuda. Tvořit či budovat trvalý, nový, na komplexech a zraněních nezávislý hodnotný způsob myšlení znamená také změnu cítění a prožívání. A to, jak víme, nejde ze dne na den. Nerozporuji tedy zkušenost, ale ukazuji, že cesta k takové proměně je spíše životní úkol než divadelní kus.

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz