Snad každý jsme byli někdy v nemocnici, alespoň na pár dní. Pobyt se zpravidla skládá z různých vyšetření, stanovování diagnóz a léčby – zejména podávání léků nebo operací. Při tom na nás dohlíží zdravotní personál a kontroluje, jestli symptomy nemoci mizí. Avšak to, co se skrývá pod pojmem „ústavní léčba závislosti“, má s tímto procesem společnou pouze terminologii.

Za prvé, diagnóza závislosti není primárně založena na tělesných vyšetřeních. Za druhé, lékaři se zdráhají předepisovat jakékoliv léky. A do třetice to, jestli po skončení léčby vykazujeme symptomy závislosti nebo ne, záleží čistě jenom na nás.

Do psychiatrické léčebny pro závislé jsem poprvé vkročil ve svých dvaceti letech jako stážista vyšší odborné školy. Přijížděl jsem tam teoreticky vybaven především televizními filmy a seriály a očekával jsem tedy blázny v kazajkách, psychopaty s pěnou u pusy či devianty s nekoordinovanými pohyby.

To, co jsem během prvních hodin zažil, mě ale zcela odzbrojilo. Potkal jsem tam úplně normální lidi! Civilně se usmívali, dokázali být zábavní i šarmantní a inteligentně konverzovali. Dokonce jsem tam narazil na člověka, kterého jsem znal a rozhodně bych ho nikdy nečekal v blázinci. Po šesti týdnech jsem odjížděl s daleko více otázkami, než když jsem přijížděl.

Jak se vlastně stane, že se člověk dostane třeba na půl roku nebo na rok do ústavního zařízení, kde se léčí závislost? K čemu tam dochází? A kdo si co od toho slibuje?

Léčebna jako trest

Tak jako v dětství polepšovna neboli pasťák, i léčebna se může stát strašákem pro člověka, který se nechová v souladu s pravidly místa, kde žije. Rodina, širší příbuzenstvo anebo zaměstnavatel mohou léčebnou hrozit jedinci, o němž se domnívají, že se mu pití alkoholu, užívání jiných látek anebo hraní automatů vymklo z rukou. „Buď toho necháš, nebo se půjdeš léčit,“ zaznívá často v domácnostech, odkud se začaly ztrácet peníze a cenné předměty, kde často zvoní policie a kde se s jedním členem už prakticky nemluví anebo nedá mluvit.

Přitom ještě v nedávné historii mohla ta věta znít: „Buď toho necháš, anebo tě dáme na léčení.“ V socialistickém Československu totiž existoval institut léčby na výměr, o které rozhodoval okresní úřad, nejčastěji na podnět rodiny. V dnešní době má takovou možnost pouze soud, a to jedině v případě, že dotyčný spáchal nějaký trestný čin. Rodina dnes tedy má možnost jednotlivce buď „dotlačit“ k tomu, aby nastoupil dobrovolně, anebo jej vyhodit na ulici.

Pojetí závislosti jako nemoci vynalezli až humánně a křesťansky orientovaní lékaři v osmnáctém století.

Historikové znají ještě daleko přímočařejší a drsnější způsoby řešení závislosti. Do osmnáctého století bylo v Evropě opilství považováno za nezodpovědné a deviantní jednání, které je třeba trestat. Opilci byli umisťováni přímo do vězení anebo do specializovaných útulků. Podobný postoj byl v různých částech světa zaujímán i k prostému užívání některých látek považovaných za nebezpečné kvůli vysokému riziku závislosti. V sedmnáctém století hrozil například v Rusku, Bavorsku nebo v Osmanské říši trest smrti za kouření tabáku. Pro zajímavost dodejme, že ve stejné době byla v západním světě oslavována opiová tinktura jako zázračný lék.

Pojetí závislosti jako nemoci vynalezli až humánně a křesťansky orientovaní lékaři v osmnáctém století. Průkopníkem byl Benjamin Rush, který se označením nestřídmého požívání lihovin za chorobu snažil uchránit před opovržlivým postojem veřejnosti často se opíjející zástupce střední třídy, do které sám patřil. Ve Spojených státech začala vznikat organizovaná hnutí za střízlivost a také tzv. střízlivé domy, poměrně komfortně vybavená ubytovací zařízení pro malý počet lidí. Léčba se odehrávala v křesťansky laděném duchu směrem k výchově ke správnému životu.

Úzké sepětí léčby a trestu však tímto nevymizelo. Tendence zbavovat se „problematických“ lidí z městských ulic přetrvala dodnes a pojetí závislosti jako nemoci pouze přineslo další možný nástroj, jak tyto lidi jednoduše odsunout do ústraní. Vlády států i měst začaly s chutí financovat zřizování velkokapacitních léčeben, které už oficiálně nesloužily k potrestání, ale k léčení. Výsledek byl však stejný, pouze o něco humánnější, a navíc psychiatrie jako nový lékařský obor nabízela skvělou legitimizaci pro izolaci těchto lidí od společnosti: kdo je nemocný, musí se léčit.

Léčebna jako volba

Zvýšený komfort zařízení a možnost interpretovat své jednání jako nemoc však vedl také k tomu, že do léčeben začali přicházet lidé i dobrovolně, popřípadě „po dohodě“ se svou rodinou či partnerem. Cílem bylo obrátit svůj život „správným směrem“, tedy ve smyslu tradičních křesťanských hodnot. Pobyt v ústavním zařízení byl v tomto smyslu sebezpytem, vyjasňováním si dosavadního života, příčin selhání, přímou konfrontací s ostatními podobně postiženými a popřípadě rozvinutím nových dovedností pro nový život. Zásadní kvalitou nového života byla střízlivost.

Obrovskou podporou pro tento způsob chápání léčby bylo celosvětové hnutí, které začalo intimním a nenápadným setkáním dvou do té doby neznámých Američanů Billa Wilsona a Boba Smithe. Sdíleli spolu svoje problémy s alkoholem a nevysvětlitelnou neschopnost vydržet i přes řadu pokusů střízliví. Jejich rozhovor je dnes znám jako první setkání Anonymních alkoholiků. O několik let později sepsali v tzv. Velké knize dvanáct kroků, které zahrnují přiznání si vlastní bezmocnosti nad svým pitím, obrat k vyšší moci a směřování k trvalé abstinenci prostřednictvím docházení na setkání a dodržování zásad Velké knihy. Dnes je po celém světě přes sto tisíc skupin Anonymních alkoholiků, z toho kolem padesáti v České republice.

Není bez zajímavosti, že setkání s americkými Anonymními alkoholiky na konferenci v belgickém Bruselu v roce 1946 bylo velkou inspirací pro zakladatele českých „záchytek“ Jaroslava Skálu, který po ukončení lékařské fakulty začal pracovat v pražské psychiatrické klinice. Kvůli odříznutí Československa od západního světa po roce 1948 nemohl Skála v kontaktech pokračovat, nicméně založil léčebnu pro závislosti U Apolináře a také Klub usilujících o střízlivost, který byl hnutím AA přímo inspirován.

Česká tvář léčby závislostí však byla zcela specifická. Za komunismu nemohla mít žádný spirituální aspekt a navíc u zrodu stál Skála jako autoritativní expert, nikoliv bývalý nebo zotavující se závislý. Snažil se rozvinout metody založené na poznatcích behaviorální medicíny, z nichž mnohé dnes působí až směšně. Například skupinové léčebné sezení, kdy pacienti nejdříve požili látku emetin a bezprostředně poté vypili různé destiláty. Kombinace emetinu a alkoholu vyvolala zvracení a Skála si od toho sliboval, že povede ke znechucení a doživotnímu odvrácení se od alkoholu.

Nedá se říci, že by Skálova léčba neměla žádný úspěch, ale některá oddělení pro závislé se stala synonymem lázní, kam si často chodili opakovaně odpočinout životem protřelí a unavení lidé, pro něž se alkohol stal smyslem života.

Léčebna jako nutnost?

Ať už má léčba závislosti blíže k vězení nebo k lázním, většinou je představována jako nevyhnutelná pro to, aby člověk přestal s užíváním určitých látek anebo s provozováním některých činností, které ohrožují jeho nebo okolí. Je to zajímavé, protože například o kouření tabáku se často mluví jako o velice těžké závislosti, přičemž asi každý známe ve svém okolí několik lidí, kteří přestali bez lékařské pomoci, a spíše méně těch, kteří končili s cigaretami pod lékařským dohledem.

Ve skutečnosti je to podobné i u jiných látek. Léčebna u nich má sice větší smysl jako krátkodobá izolace od sociálního okolí, se kterým je užívání pevně spjato, ale podobně může fungovat i přestěhování anebo důsledné vyhýbání se určitým místům. V každém případě už řada studií prokázala, že i s heroinem, kokainem, alkoholem nebo gamblingem přestává většina lidí bez léčby, i když pracovníci léčeben tvrdí opak. Zkreslení jejich pohledu však vychází z toho, že jsou v kontaktu převážně se svými pacienty, kteří se opakovaně vracejí.

Možnost odejít někam, kde si člověk může jednak odpočinout od chaotického životního stylu, který se mu vymkl z rukou, a jednak si srovnat životní priority a směřování, má určitě smysl. Zůstává však sporné, zda je nutné, aby na takovém místě byli lidé v bílých pláštích, kteří budou s člověkem vyplňovat řadu formulářů, označovat jej různými diagnózami a nařizovat mu „režimová opatření“.

V tomto ohledu je zapotřebí vyzdvihnout význam terapeutických komunit, které u nás dostaly zelenou po sametové revoluci a jejichž počet v ČR se dnes pohybuje kolem dvaceti. Často jsou v nich kromě psychoterapeutů a sociálních pracovníků zaměstnáni lidé se zkušeností se závislostí, psychiatr většinou pouze dojíždí na pár hodin týdně. Kapacity těchto zařízení však zdaleka nedosahují počtu lůžek v psychiatrických léčebnách. I proto dnes do ústavů přichází řada lidí, kteří netuší, v čem by jim „léčba“ měla být dobrá.

Budoucnost ústavů pro závislé je velkou otázkou. Na jedné straně by v současnosti měla startovat transformace psychiatrické péče, jejím motorem jsou ale převážně neziskové organizace – zdravotníkům se do rušení léčeben moc nechce. Se zdravotnictvím se přitom čeští odborníci na závislosti stále více sbližují, protože si od něj slibují příjmy ze zdravotního pojištění. V zahraničí sice sílí hlasy vyzdvihující svépomoc a nemedicínská řešení závislosti, zároveň se však mezinárodní manuál nemocí rozrůstá o další diagnózy závislostí. Nezdá se však pravděpodobné, že by podobně jako v minulosti zvítězil pouze jeden způsob řešení. Ve výsledku by tak z tohoto stavu měli profitovat samotní závislí, kteří si budou moci svobodně zvolit, jestli vyrazí hledat pomoc do ústavu nebo jinam.