Ilustrace: Ondřej Roubík, www.ondrejroubik.com

Nesnáším změny

Nechte si své změny. Já miluju stereotyp a pravidelnost. Nic nového nehledám, nezkouším, neochutnávám.

Větu „Změna je…“ vždy doplňuji slovy v různých stupních negativity, zpravidla nepublikovatelnými. Moje racionální Já dotčeně syčí, že změna je přece život, a má samozřejmě pravdu. I tak mi každá z nich (včetně těch k lepšímu) pěkně pocuchá nervy.

Dnes se třesu jako ratlík – v bytě nade mnou totiž opět probíhají prohlídky. Chystá se jedenáctá změna partaje za 14 let. Podpatky klapou po parketách, ženský ječák střídá mužské bručení, při dupotu po schodech halasí angličtina i čeština.

V paneláku žijeme hezky pospolu. I když fyzicky do sousedních bytů vstupujeme zřídka (zpravidla jen kvůli dohodě pravidel soužití nebo kvůli zjištění, odkud se berou fleky na stropě), o veškerém dění u sousedů nad námi, pod námi i vedle nás máme dokonalý přehled, včetně toho nejintimnějšího.

Nová partaj prostě znamená změnu zajetých zvyklostí a často i zdroj nepříjemného hluku, než novousedlíci podle zvuků z okolí pochopí, že žijeme v papírové krabici. Slušnější uberou „volume“, méně slušní okolní zvuky přeřvou.

27. dubna. – 1. května 2018

Jak žít jednoduše ve složitém světě (seminář)

Psychologie.cz

Jací budou tihle? Budou ječet, dupat, mlátit dveřmi, chodit spát ve tři ráno, nebo s dusotem vstávat na šestou do fabriky a pouštět si po zbytek dne metal na plné pecky, aby ho prostřídali hlučnými souložemi s pelestí postele bušící do panelu? Proč mě sakra sebemenší změna, zejména spojená s hlukem, uvrhne do paniky?

Napoprvé nic moc!

Můj negativní vztah ke změnám možná pramení už z průběhu mého příchodu na svět, kam jsem se bez valné chuti drala 24 hodin s pupeční šňůrou omotanou kolem krku. Nebýt vysokých kleští, asi bych nevylezla vůbec. První změna v životě mě tedy nejspíš moc pozitivně nenaladila!

Další zdůvodnění odporu ke změnám (tudíž i k cestování) nacházím v otcově rodokmenu – od dědečkových předků až do 16. století jeden chalupník za druhým, vesměs lidé, kteří se ve stejné posteli narodili i umřeli.

Rodokmen se však nezabývá větví dobrodružného pradědečka, který tu na počátku minulého století zanechal těhotnou prababičku, odjel za prací do Ameriky a už se nevrátil. Krásná prababička dala nemanželského dědečka vychovat bezdětným tetám, provdala se za vdovce s několika dětmi a další mu porodila. Na tehdejší dobu sehrála se špatnými kartami vcelku úspěšnou hru, dědeček na ni nezanevřel a dožila se 85 let (v domě, kam se jako mladá provdala).

Své jistě zapříčinila i výchova. V disciplíně malby čertů na zeď by moji předkové jistě uspěli v profesionální mezinárodní konkurenci. Vždy se počítalo s největší možnou katastrofou a rodinné přesuny na dovolenou měly atmosféru paniky po prvním rozhlasovém vysílání dramatizace sci-fi románu Válka světů (tehdy vyděšení Američané prchali z domovů v hrůze před domnělým přistáním mimozemšťanů).

Kam zmizel dobrodružný gen?

Geny dobrodružného pradědečka v mém případě někam zmizely. Ve všem potřebuji jasný půdorys a platná pravidla. I při nakupování – dokud v obchodě nepřestaví regály, neměnnou trasu mého pohybu po supermarketu vykolejí jen ulička ucpaná vozíčky zákazníků přemítajících nad výhodností slevy (kromě změn a hluku nesnáším také čekání a dav).

Nemusím platit zážitkovým agenturám: místo bungee jumpingu mi stačí jít do supermarketu, který neznám.

Nic nového nevynalézám, nezkouším, neochutnávám. Miluji poklidné stereotypní činnosti, pravidelnost a uklízení. Přechod ze Škody 105S na Fiat Uno a nutnost přestat řadit s meziplynem mě vykolejily natolik, že jsem ani nelitovala, když jsem záhy po změně našla místo Fiata jen nezasněžený obdélník na parkovišti.

V létě nosím světlou, v zimě tmavou kabelku. Pokud outfit nedejbože vyžaduje změnu, jiné vnitřní členění módního doplňku mi způsobí několik infarktových stavů za den.

Odříkaného chleba největší kus

Život se však se mnou přes můj bytostný odpor ke změnám nemaže a nedovolí mi zahnívat v pohodičce známých půdorysů a rituálů. Jako učnice jsme střídaly prodejny po půl roce, abychom dokonale poznaly sortiment. Střední školu jsem prožila na internátě – kdo na víkend neodjel domů, musel se ob týden stěhovat do cizího zařízení, kde zrovna měli otevřeno.

Posléze jsem vystřídala čtyři profese a prošla asi 12 zaměstnáními. V rámci některých se firma za plného provozu stěhovala do jiné budovy. Bydlím na devátém místě, kde jsem zažila asi 14 rekonstrukcí, z toho jednu ve svém bytě a čtyři globální. Pětkrát mi sousedi protekli na hlavu, třikrát krátce po vymalování…

Díky častým změnám bydliště, sousedů i profesí jsem se mimo jiné naučila vyjednávat, uplácet rušiče koláčem, používat ušní ucpávky, stříkat fleky na stropě Savem, sádrovat, vymalovat, smontovat nábytek, cvičit jógu, meditovat, zpívat óm, provádět havajskou odpouštěcí techniku Ho´oponopono a po cestě za duševní rovnováhou poměrně detailně zmapovat českou ezoterickou scénu. A taky brát antidepresiva a věřit tomu, že změna občas může být i k lepšímu.

Odvážit se a skočit

Jeden můj kamarád, pro nějž jsou mé psychické pochody stejnou záhadou jako obrazce v obilí, tvrdí, že jsem vlastně takový „duševní Meresjev“, který na vcelku normální život musí vynaložit více energie než Hanzelka se Zikmundem na své výpravy. Výhodou je, že nemusím platit zážitkovým agenturám: místo bungee jumpingu mi stačí jít do supermarketu, který neznám, nebo jet na služební cestu mimo naučené trasy.

Přes nespočet zajímavých psychologických i ezoterických interpretací a dílčích životních úspěchů jsem nepřišla na to, proč vždycky čekám schovaná v koutě až do chvíle, než mě život vytáhne za pačesy a pořádným kopancem mi uštědří zrychlení ke skoku.

Pak v sobě objevím nečekanou energii i chladnokrevnost a po vynuceném letu zpravidla dopadnu na nohy. Po zlobném prskání nastane radost převeliká a otevřou se nové obzory. Vlastně žádná ze životních změn zatím neskončila průšvihem – největším omylem byla koupě již zmíněného atypického panelového bytu zlovolně vydávaného za zděný.

Přesto jsem komfortní zónu dobrovolně opustila asi jen čtyřikrát. V neradostném životním období jsem se dokopala do autoškoly (s podprahovou myšlenkou, že jedno z prvních vyjetí na silnici mé utrpení v tomto slzavém údolí nejspíš ukončí a bude od změn i ode mě klid), k lekcím flamenca (potvrdila jsem si, co jsem věděla už z tanečních: že pro tanec jsem se nenarodila), k přihlášení se do komparsové agentury (nenarodila jsem se překvapivě ani pro film) a k přechodu z tlačítkového mobilu na dotykový (tlačítkový se ovšem musel nejdřív rozbít).

Využívejte celý web.

Předplatné

Ani jednou mě neubylo, naopak. Nejvyšší čas přestat čekat na další životní kopanec a občas si jen tak skočit dobrovolně! Nebo aspoň začít tréninkově střídat kabelky a měnit zaběhnutou cestu na tramvaj. Třeba pak život přestane prudit s „povinnými“ výhybkami. Nebo jsou tu další odpůrci změn s nějakou lepší radou?

Džejn, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0