Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Nesnesitelná těžkost myšlení

Dokážete se sami rozhodnout, jakými myšlenkami naplníte svůj mozek?

Ze seriálu: Druhý poločas aneb rozhovory s koučem

Lenka Nováková

Lenka Nováková

12. 10. 2010

Míra duševní pohody a hodnocení úspěšnosti našeho života má základ v myšlenkách, jež se nám denně honí hlavou. Podle vědců jich prý vyprodukujeme denně asi šedesát tisíc. To pro zástupce Homo Sapiens vypadá dobře, ne?

Vědci ale také tvrdí, že až 95 procent myšlenek se nám v hlavě každý den opakuje a jen zbývajících pět procent věnujeme myšlenkám tvůrčím a uskutečňování našich nápadů.

To znamená, že dnes přemýšlíme o stejných věcech jako včera, předevčírem, před rokem. A nejen že přemýšlíme, ale také vnímáme celým naším organismem.

Časté negativní myšlenky vyvolávají v našem mozku odpovídající emoce, které vnímáme jako pocity. Obavy z budoucnosti, bolestné vzpomínky, stres z kritiky ostatních, domněnky, pesimistické vize. Ovšem nejpřísnější bývá vlastní soud: „Jsem nemožný. To jsem tomu zase dal.“

A tak se stejně jako myšlenky dokolečka opakují také subjektivní pocity, jež se podepisují na naší duševní pohodě.

Proč vlastně děláme něco takového? Proč se mučíme negativními myšlenkami a skutečnému hledání řešení našich problémů dokážeme věnovat pouhých pět procent své kapacity?

Můžeme vznikající pocity kontrolovat? A jak to máme udělat? O jejich potlačování se více či méně úspěšně pokouší asi každý, ale jak je dostat pod kontrolu, aby nás nezahltily nebo dokonce neparalyzovaly?

Je jasné, že pomoci si musíme každý sám. Ale už jste se někdy pokoušeli vůlí zastavit třes rukou, chvění žaludku či střevní diskomfort? Vědci říkají, že záleží jen na nás, jaký význam vznikajícím pocitům přisoudíme nebo do jaké míry jsme schopni kontrolovat vlastní tělesný stav, který nám emoce způsobily. Že je to těžké?

Ještě nám zbývá třetí možnost hodná homo sapiens, člověka moudrého. Ten se jako tvůrce svých myšlenek dokáže svobodně rozhodnout, jak a o čem bude přemýšlet. Pokud si vybere myšlenky pozitivní, přijdou s nimi i pozitivní emoce. Radost, uspokojení, možná i štěstí.

Už uskutečnil všechny představy svých dětských her na tatínka a na maminku, kteří mají auto, dům a hodné děti. Na další pokračování ho dětství nepřipravilo.

Jiří, s nímž jsme se seznámili v článcích Jak z krize vydupat příležitostI muži mají svůj přechod, by ve svém profilu pravděpodobně uvedl: VŠ, zaměstnán v obchodní firmě na pozici vyššího managementu, služební automobil, domek za městem na hypotéku, jednou ženatý, dvě děti, pes.

Při našich společných rozpravách o hledání smyslu života druhého poločasu už má za sebou kus cesty. Pochopil, že jeho duševní nepohoda, ve které se nachází, je v jeho věku poměrně běžná. Už uskutečnil všechny představy svých dětských her na tatínka a na maminku, kteří mají auto, dům a hodné děti. Na další pokračování ho dětství nepřipravilo, a tak přemýšlí, jak bude hrát dál. I jeho myšlenky doprovázejí emoce, které Jiří prožívá po svém:

  • „Nemůžu se zbavit pocitu, že nic nemá cenu. Všichni pořád něco chtějí a na něco si stěžují. V práci, doma, u sousedů, všude, kam se podívám. Každý den a pořád dokolečka. A k tomu to hrozné počasí. Už mě to nebaví.“
  • „Hmm, jestli jsem tomu dobře rozuměla, tak jste právě popsal svoje běžné citové rozpoložení. Jak jsou pro vás vaše pocity důležité?“
  • „Moje pocity? Když o tom tak přemýšlím, celý život je přece o pocitech. Všichni mluví o tom, že chtějí být šťastní, ale štěstí je přece taky jen pocit, co myslíte?“
  • „Jak se vaše pocity promítají do kvality vašeho života?“
  • „Já nevím. Nad tím jsem se nikdy nezamýšlel. No ovlivňují jej, to je jasné. Když jsem naštvanej, nepomůže mi ani zlatá karta ani drahé auto v garáži. A když cítím beznaděj, svět kolem mě je šedivý a smutný. Jen se kolem sebe pořádně rozhlédněte a uvidíte sama, v jakém marastu to žijeme. Jen se děsím, kam to všechno spěje“.
  • „Teď jsme mluvili o našich negativních pocitech, které, jak slyším, u vás v současné době převládají. Ale při jakých svých činnostech zakoušíte pocity pozitivní?“
  • „Myslíte, že mám nějaké pozitivní pocity? Vlastně asi ano. Každý den ráno na procházce se psem. Je to často jediný světlý okamžik dne a vzdávám se ho, jen když není zbytí. Taky při sportu. Když jedu na kole nebo na lyžích a vítr mi sviští kolem uší. To mám pocit naprosté volnosti a absolutní svobody. Škoda, že vždycky jen na chvilku. Víte, kdy se taky cítím dobře? Když udělám nějaké zásadní rozhodnutí, rozseknu nějakou složitou situaci, třeba v práci, a pak vidím, že jsem udělal dobře, protože se nám daří. Vůbec je pro mě důležité, abych měl dostatek svobody k rozhodování. Když o tom tak přemýšlím, možná, že v práci i nějakou svobodu mám, horší je to doma. Jako kdybych měl soukromý život svázaný jen samými povinnostmi. Zařiď tohle, udělej tohle, zaplať tohle. Často mi připadá, že plním jen příkazy. Vlastně je ve skutečnosti nemusím plnit, ale tak nějak cítím, že by se nikdo jiný tak dobře nepostaral, že to všechno stejně leží jen na mně. Docela mě ta odpovědnost tíží“.
  • „Rozumím. A když bychom se vrátili k vašim pozitivním pocitům, při jakých situacích cítíte, že jsou nejsilnější?“
  • „Myslíte tím pocit štěstí? Asi je to legrační, ale mám rád, když se mi něco povede a někdo si toho všimne. Když mě někdo pochválí. Často cítím doslova teplo v celém těle, příliv silné energie, sílu dokázat zázraky. Taky mám rád situace, kdy někdo chválí moji rodinu a doslova mě zaplavuje hrdost, jak skvělé kluky jsem vychoval. To si najednou uvědomuji, že jsem nežil nadarmo. Víte, jak se říká, zasaď strom, postav dům a zploď syna. Vlastně už jsem si všechno splnil.“
  • „A při jakých dalších činnostech nebo situacích cítíte, že má váš život smysl?“
  • „Když udělám něco, co tu po mě zůstane. Někomu pomůžu v nouzi, přispěju darem dobré věci, myslím třeba humanitární pomoc. Zachránce životů ze mě asi nebude, ale když se mi povede udělat něco pro ostatní. Dobrovolně z vlastního rozhodnutí. Jen tak z lidské solidarity. Když o tom tak přemýšlím, pocit lidské sounáležitosti je pro mě naprosto zásadní. Potřebuji asi někam patřit. Cítit pevné rodinné zázemí, být uznávanou součástí kolektivu. Ano, to je ono, potřebuji vědět, že jsem pro někoho důležitý.“
  • „Co byste si přál, aby si lidé o vás pamatovali?“
  • „To je těžká otázka…  Asi že jsem jim byl za svého života něčím prospěšný. Že mě měli rádi a nebo alespoň že si mě vážili pro mé dobré vlastnosti. Zakládám si na tom, že jsem čestný člověk. Myslím si, že jsem nikoho nenechal nikdy na holičkách. Taky bych chtěl, aby si lidé pamatovali, že jsem připraven pomáhat. Třeba tím, co jsem se ve svém životě naučil. Uplatnit své znalosti a dovednosti ve prospěch ostatních. Ale abyste mi dobře rozuměla, nejsem žádný samaritán. Nechci se nikomu a ničemu obětovat proti mému naturelu. Je pro mě důležité, abych se přitom věnoval něčemu, co dělám rád, co mě naplňuje.“
  • „Rozumím. Takže pokud to shrnu, cítíte uspokojení nebo dokonce míváte pocit, že váš život má smysl v následujících činnostech: na procházkách se psem, při sportu, když se vám něco podaří na základě vašeho vlastního rozhodnutí, někdo chválí vás a vaši rodinu, vytváříte něco trvalejší hodnoty, jste pro někoho důležitý, cítíte, že si vás lidé váží, děláte činnost, která vás naplňuje, jste prospěšný ostatním, jste uznávanou součástí nějaké komunity, na níž vám záleží, ať už jde o rodinu, přátele, kolegy. Co ještě?“
  • „A taky když jsem třeba někde v přírodě a uvědomuji si, jak je svět krásný. Cítím nesmírnou vděčnost, že mohu být jeho součástí. K tomu potřebuji být alespoň někdy sám, abych si mohl urovnat myšlenky. Dál nevím. Už mě nic nenapadá, ale třeba ještě na něco přijdu.“
  • „Jestli to dobře chápu, všechny tyto vyjmenované činnosti ve vás vyvolávají pozitivní pocity, které následně pozitivně ovlivňují kvalitu prožívání vašeho života, je to tak?“
  • „Ano, tak to bude.“
  • „Zkuste se teď na ten seznam ještě jednou podívat. Co vás u něj napadá?“
  • „Vlastně by se některé body daly sloučit dohromady. Pokud se rozhodnu pro nějakou činnost, která mě naplňuje a zároveň tím budu přispívat k vytváření trvalejších hodnot, pak jsem ostatním prospěšný. Budu vědět, že někam patřím, lidé mě budou uznávat, možná mě i budou chválit a já z toho budu až po okraj plný pozitivních pocitů. To zní dobře. Takhle jste to myslela?“
  • „A kdybyste si mohl vybrat jen jednu jedinou činnost, která vás nejvíc naplňuje a uplatnit ji ve prospěch ostatních, která by to byla?“
  • „Jediná činnost a ještě ve prospěch ostatních? Hm, to je zajímavé. Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Asi jsem především docela dobrý obchodník. Umím lidi přesvědčovat, nebojím se mluvit na veřejnosti. Říká se o mně, že umím vymámit z jalové krávy tele. Často jsem svědkem, že mají lidé dobré nápady, ale neumí je prodat. Kdybych našel způsob, jak jim své zkušenosti předat nebo třeba pomoci na svět dobrému projektu? To si budu muset pořádně rozmyslet.“
  • „A co ještě?“
  • „Další bod je rozjímání o samotě a intenzivní prožívání přítomných okamžiků. Sem rozhodně patří moje procházky se psem. Taková přírodní meditace.“
  • „A dál?“
  • „Pohyb, sport, zábava, možná i trochu adrenalinu, to mám rád. Takže jen tři oblasti.“
  • „Ráda bych se vás teď na něco zeptala, nemusíte mi odpovídat hned. Jak byste chtěl, aby tyto vyjmenované činnosti byly ve vašem budoucím životě zastoupené? Zkuste si představit, jak je konkrétně vykonáváte, třeba během jednoho týdne. Jak často a jak intenzivně byste si chtěl užít  pozitivní pocity z vašich vybraných činností – třeba jako protiváhu pocitů negativních, které jste mi na začátku spontánně vyjmenoval.“
  • „No asi bych je měl mít ve svém životě častěji, to je jasné. Ale jak to udělat? To je těžké. Když se na ten seznam dívám, žádná sláva to teď není. Dejte mi na to nějaký čas…“
Diskuse 0