Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Mít život pod kontrolou. Co to znamená?

Ani ten nejlepší střelec se nemůže trefit, když neví, kde je cíl.

Ze seriálu: Druhý poločas aneb rozhovory s koučem

Lenka Nováková

Lenka Nováková

11. 11. 2010

Co to znamená mít svůj život pod kontrolou? Hvězdy sice dobře radí, ale jsme to my sami, kdo by měl vědět, o co nám v našem životě doopravdy jde.

Vědomí, že náš čas je nejen konečný, ale s každým rokem, měsícem, týdnem, dnem ba i hodinou je stále kratší a kratší, s námi může v krizi středního věku pěkně zamávat. Jeho cena na burze života strmě stoupá a žádné peníze nám nepomohou vrátit ani jedinou vteřinu.

Většinou okamžitě víme, kdo z našeho okolí nás o čas připravuje a snadno z něj učiníme terč svého hněvu. Je pro nás zlodějem a musí být spravedlivě potrestán.

Ovšem jen málokdy si připustíme, že největšími zabíječi vlastního času jsme my sami – a teď nemluvím o surfování po internetu, válení u televize a bezduchém klábosení.

Mám na mysli čas naplněný ušlechtilou snahou něco někam posunout či vyřešit, spotřebovaný s bezmeznou vírou, že to můžeme udělat jedině my sami, protože nikdo jiný to tak dobře neumí.

Je těžké jít do sebe a poctivě si přiznat, že „mít věci pod kontrolou“ nám poskytuje falešný pocit jistoty. Lehčí je žít v iluzi, že takhle máme pod kontrolou i náš vlastní život.

Je-li naším cílem spasení světa, jde jistě o ušlechtilý úmysl. Na místě je ale otázka, jestli o to ten svět stojí. Skutečně mu pomáháme? Rozdáváme smích plačícím, pomoc trpícím a jídlo hladovějícím? A jsou to ti praví? 

Dobrovolně myslíme za jiné. Na pracovišti, doma. Bereme si na hrb odpovědnost za jejich životy (často bez jejich souhlasu) a v závěru jsme pod tíhou cizích problémů na konci sil. Jsme to my sami, kdo se ve výsledku o vzácný čas okrádá. A vděčnost, kterou často ve své idealistické iluzi očekáváme, nepřichází.

Co tedy může být naším cílem?

  • Stabilní příjem peněz pro zajištění našeho pohodlí?
  • Spokojenost našich nejbližších?
  • Uznání okolí?
  • Blaho lidstva?
  • Štěstí osoby nám opravdu nejbližší, tedy nás samotných?
  • A nebo dokonce všechno dohromady?

Ano, je toho na jednoho člověka mnoho a času nepřebývá. Kolem padesátky nastává pravá doba posoudit priority. To, co je pro nás důležité, by mělo přestat ustupovat všemu ostatnímu, co důležité není. Nikoli mrháním času na „raději to udělám všechno sám“, ale skutečným ovládnutím času dostaneme svůj život pod kontrolu.

Anebo můžeme nechat věci jen tak plynout a třeba to nějak vyjde. Jak říká Murphy: I slepý střelec se někdy trefí, chodí-li střílet každý den.

Jak bylo na rybách?

Jiří už v předchozích částech našeho seriálu čelil otázce, jak by si přál, aby vypadal jeho život v blízké budoucnosti. Přišel si na to, co by ve svém dalším životě už nechtěl, a naopak se vyjádřil, že nejdůležitější je pro něj získat více volnosti a svobody k rozhodování. Objevil v sobě, co dělá rád a co mu přináší uspokojení a možná i pocit štěstí.

  • „Tak jsem byl konečně na rybách a věřte nevěřte, předčilo to mé očekávání. Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. To je pravda. Tenkrát jsem toužil po tom, abych chytil alespoň čudlu. Teď pro mě bylo důležité všechno. Volnost, klid, pocit svobody, parťáci kolem, táta šel taky s námi. Víte, když se ráno páří z rybníka, jen občas zaslechnete, jak ryba mlaskne hubou a kolem zpívají ptáci… Úzkost, co mě v poslední době trápí, byla najednou pryč. A taky jsem si na něco přišel a teď se celou dobu těším, jak vám to povím. Jak jsem se hrabal v různých knihách a článcích o smyslu života, našel jsem jeden návod, abych si prý představil, jak by měl vypadat můj nekrolog. To bylo na mě moc silný kafe. Nekrolog. Taková blbost. Vlastně jsem rád, že jste se mě na něco takového nezeptala. No a pak jsem na to zapomněl. Ale asi mi ta myšlenka zůstala někde v podvědomí. Vzpomněl jsem si na ni, když jsem si tak přemýšlel u rybníka. Víte, asi bych chtěl, aby si mě lidi pamatovali. Jako že jsem něco dobrého udělal, že tu po mně něco zůstalo. Nemyslím barák, myslím kluky. Že jsem je vychoval, tedy alespoň jsem k tomu trochu přispěl – a snad taky vlastním příkladem. Nekradu, nepodvádím, nelžu. A že manželka byla se mnou spokojená. Taky to nemá jednoduchý, moc si spolu nepovídáme. Vlastně ani nevím, jestli ji něco trápí. Vždycky se doma snažím, abych měl hlavně klid. A tátu abych si taky ještě užil, dokud to jde. Taky bych chtěl, aby po mě zůstal nějaký dobrý čin. Ne, do Afriky se nechystám, ale i tady u nás doma bych mohl nějak pomoci. Ještě nevím jak, ale určitě na něco přijdu. No a když se tak ptáte, žádnou rybu jsem nechytil. A není to jedno? Ale mám jiný problém…“
     

V okamžiku, kdy se někdo zmíní, že má problém, nejběžnější lidskou reakcí je zeptat se: „ A jaký problém?“ Mohla jsem se zeptat i já. Jiří mi mohl barvitě líčit, co se mu přihodilo a pravděpodobně taky, jak to bylo hrozné. Problémy jsou vždycky „hrozné“ a s nimi jsou spojené i „hrozné“ emoce, takže bych se mohla i dozvědět, jak „hrozně“ se u toho cítil a taky mi to mohl názorně předvést. Ovšem mým úkolem bylo, aby své problémy nikoli znovu prožíval, ba naopak. Aby si našel vlastní cestu k jejich řešení. Záměrně jsem tedy nepřistoupila na navrhovaný směr konverzace a pokusila jsem se jeho přemýšlení nasměrovat jiným směrem.

  • „Problém? Hmm, a jak byste ho chtěl řešit?“
     
  • „Něco musím udělat s mojí pracovní dobou. Překračuje únosnou mez. Manželka brblá, že jsem pořád pryč, práce na zahradě mi stojí a během pracovního týdne se k tomu nedostanu. K tomu jsem jí oznámil, že v neděli chci zase na ryby. Potřeboval bych změnit rozložení svého času, ale nevím, jak do toho!“
     
  • „A co vám v tom brání?“
     
  • „Stačilo by, kdyby se změnili moji podřízení, ale to asi nedokážu.“
     
  • „Smím navrhnout, že bychom se vrátili k vám? Kdo vám zadává práci a jak to vypadá?“
     
  • „To je jednoduché. Náš tým má určeno, kolik musí prodat a kolik může utratit. Já jsem za práci týmu odpovědný.“
     
  • „A kdo vám říká, jak to máte dělat?“
     
  • „Vlastně nikdo. Jednou měsíčně na poradě odreportuji, co se podařilo a co chystáme nového, a pak samozřejmě vyřizování mailů a telefonů. Ale v plánování své práce mám volnost. Jen je jí nějak moc.“
     
  • „Takže vaši práci si plánujete sám a sám si o ní taky rozhodujete?“
     
  • „Dalo by se to takhle říci. Taky proto mě to tak baví, že si o všem můžu rozhodnout.“
     
  • „Takže rozumím tomu dobře, že vy sám si rozhodujete, jak budete dělat svoji práci? A vy sám taky můžete rozhodnout, že ji budete dělat jinak?“
     
  • „To ano, ale proč bych to dělal? Tak, jak to dělám, se mi to osvědčilo, tak proč bych to měnil?“
     
  •  „Dobře, zkuste mi tady v třeba v procentech vyjádřit, z čeho se vaše práce skládá? Stačí hodně hrubě!“
     
  • „Třicet procent reportování nahoru, tabulky, výkazy a strategie, padesát procent práce s podřízenými, deset procent VIP zákazníci, deset procent to ostatní. Suma sumárum denně deset hodin.“
     
  • „A když se na to takhle podíváte, kde byste mohl ubrat?“
     
  • „Jak říkám, u práce s podřízenými. Vidím to tak na třicet procent.“
     
  • „A jaký je váš tým?“
     
  • „No, vlastně se na všechny můžu spolehnout. Pracujeme spolu už pět let a docela nám to spolu jde. Ale všichni jsou strašně pasivní. Nápady abych z nich tahal heverem.“
     
  • „A jak byste si to v ideálním případě představoval?“
     
  • „Myslíte ideální případ? Ideální? Sedím si takhle na rybách a najednou mi cinkne SMS, že výsledky prodejů jsou skvělé. Občas bychom společně navrhli nějaké nové strategie a já bych je nahoru odreportoval. Jen bych slízl smetanu. Utopie, co?“
     
  • „Proč myslíte?“
     
  • „Já je přece nemůžu nechat, aby si dělali, co by chtěli. To by to dopadlo. To si vůbec nedovedu představit. Jen na to pomyslím a už se mi svírá žaludek. Za chvilku bych se zbláznil.“
     
  • „Dobře, můžeme se vrátit k vašemu vyjádřenému přání? Jestli to dobře chápu, tak byste potřeboval, aby lidé z vašeho týmu byli iniciativnější a aktivnější. Můžete být konkrétní?“
     
  • „Víte, já jim musím všechno připravit pod nos. Rozpracuji strategii, připravím materiály, pak jim každý týden dávám podrobné instrukce, kam pojedou a co řeknou. Oni jen mlčí a kývají. Večer z toho bývám úplně vyřízený!“
     
  • „Rozumím. A můžu se na něco zeptat?“
     
  • „No jen do toho!“
     
  • „A co myslíte, dělají to tak, jak jste jim řekl?“
     
  • „Bože, ještě s tímhle začínejte. Návštěvy kontroluji, píšou mi týdenní reporty a když nesedí s plánem, nechám si to vysvětlit. Jako s malými dětmi!“
     
  • „A když se trochu zamyslíte, zkuste mi vysvětlit, k čemu by jim byla jejich iniciativa, když jim stejně dáváte podrobné pokyny?“
     
  • „To nevím. Třeba že by navrhli lepší plán, takhle jsem o tom nepřemýšlel!“
     
  • „Chápu. Mám pro vás takový návrh, který by nám mohl objasnit jejich motivaci k nějaké aktivitě, jste pro?“
     
  • „Tak dobře!“
     
  • „Zkuste si představit, že od svého šéfa dostáváte detailní instrukce, co jak máte dělat a navíc že vás kontroluje, jestli to tak skutečně děláte.“
     
  • „No to je ale něco úplně jiného!“
     
  • „Prosím zkuste to…“
  • „Vlastně by to mohla být docela pohoda. Necítím žádnou zodpovědnost, jen dělám, co se po mě chce. Když někdo něco vymyslí blbě, tak je to jeho chyba. Já jsem jen výkonný stroj, co to v pět odpoledne zapíchne s čistou hlavou.“
     
  • „A jaké to je?“
     
  • „Člověk si asi zvykne na všechno. A odpovědnost je někdy pěkně tíživý balvan, víte?“
     
  • „Bavilo by vás to?“
     
  • „Hm, to je dobrá otázka. Bavilo? Jak se to vezme. Možná tak týden? Když si představím, že mi každý den někdo lajnuje, co mám dělat, kdy to mám dělat, jak to mám dělat a pak mě ještě kontroluje? Ne, jasně že nebavilo. Ta představa mě začala pěkně dusit. Jako bych byl ve vězení. Jsem přece samostatně myslící bytost. Vím, co je moje odpovědnost a co se ode mne očekává. Ne, takhle by to dlouho nešlo. To bych nevydržel.“
     
  • „A co zkusit prosadit svoje nápady a strategie, co máte tak rád?“
     
  • „Na co? Nikdo by je po mě nechtěl a když bych něco řekl, stejně by bylo po šéfovo, to už jsem pochopil. Tak ať si to vymyslí sám.“
     
  •  „Můžu vám teď zopakovat, co jste mi řekl? Připomínám, že mluvíme o podobné situaci, v jaké jsou vaši podřízení. Když něco řeknu, stejně je po šéfovo, to už jsem pochopil. Tak ať si to vymyslí sám!“
     
  • „No počkejte, to ale… Takhle mě to nikdy nenapadlo. Vždyť já se jen snažím, aby mohli dobře dělat svoji práci, nic víc!“
     
  • „A co myslíte, jsou členové vašeho týmu jen výkonné stroje?“
     
  • „Takhle jsem na to nikdy nemyslel. Vy mi teda dáváte…“
     
  • „Můžu vám teď shrnout, co jsem právě slyšela?“
     
  • „No dobře.“
     
  • „Vy byste v ideálním případě chtěl mít iniciativní podřízené, s nimiž společně připravíte strategii prodeje a rozdělíte úkoly, které budou plnit samostatně, bez vás. Ale zároveň jim svým direktivním řízením berete motivaci k jakékoliv iniciativě, aby tomu tak skutečně bylo. Připomínám, že tak jste si to v ideálním případě přál.“

Jiří mlčí, ale jeho mimika a těkající oči prozrazují intenzivní přemýšlení.

  • „Tohle si myslíte?“
     
  • „Tady není důležité, co si myslím já, ale na co jste přišel vy!“
     
  • „Myslím, že bych měl asi uvažovat o změně ve stylu řízení svých lidí.“
     
  • „Tedy, pane Jiří, kdybych teď měla klobouk, tak ho před vámi smeknu. K tomu, co jste právě teď vyslovil nahlas, je zapotřebí pořádné odvahy. Nakolik si myslíte, že vás tohle poznání posunulo k vašemu ideálnímu modelu?“  
     
  • „No, jsem zase o kousek dál, ale cítím, že to nebude snadné. Víte, že starého psa nepředěláte!“
     
  • „Starého psa možná ne, ale my mluvíme o vás a o druhé polovině vašeho života. Máte před sebou ještě hodně času. Přál jste si víc svobody v rozhodování. Využijte ji. Rozhodnutí, jak to bude do budoucna a nakolik se přiblížíte své představě, bude jen vaše.“
     
  • „Já vím!“
     
Diskuse 0