Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Nemyslete za druhé

Myslet za druhé je zlozvyk, kterým si komplikujeme život a okrádáme se o čas. Odnaučme se to.

Ze seriálu: Druhý poločas aneb rozhovory s koučem

Lenka Nováková

Lenka Nováková

7. 12. 2010

Přemýšlíme všichni, příroda už to tak zařídila. Často přemýšlíme i za jiné lidské bytosti.

Pavel chce, aby se jeho syn začal připravovat na maturitu, Zdeňka by uvítala, aby její manžel uvařil večeři, pro Janu je důležité, aby od svých podřízených dostala podklady včas a bez chyb.

Je na každém z nich, aby poznali, zda jejich pokyny a nátlak splnění požadovaného úkolu usnadňují (+), nebo naopak zvyšují odpor druhé strany (-). Skutečně to poznají? Co se stane, když zvolí špatně? Jakou cenu za to zaplatí?

Upusťme od přesvědčení, že víme všechno nejlíp. Ušetřené minuty, hodiny či dny, které věnujeme přemýšlení za druhé, vyměňme za úvahy o tom, s čím jsme spokojeni a co bychom se ještě chtěli naučit. Pak budeme zase o krůček blíž k nalezení odpovědí na naše niterní otázky: proč tady jsme a jaký je náš úkol.

  • „Do hlavy nikomu nevidíš,“ říkává můj strýček.
  • „Dobrá rada je drahá,“ říkávali naši předkové.
  • „Je třeba vnímat přemýšlení jako hodnotu,“ vysvětlil na semináři v Praze 2009 neurovědec a kouč David Rock.
  • „Vy tady nejste od toho, abyste myslela, ale abyste dělala,“ říká svým zaměstnancům nejeden český podnikatel.

Skvělé, že si můžete vybrat!

Stará škola: Musíš, nesmíš

Současná generace lidí nad pětačtyřicet let vyrůstala v modelu výchovy musíš/nesmíš, zděděném od svých rodičů a prarodičů. Proto dnešní trendy výchovy, v nichž obvykle děti smí dělat „všechno“, sledují se špatně skrývaným úžasem.  

Boří se jejich mýty o svátosti rodičovských rozhodnutí, domnívají se, že jsou vizitkou nedůslednosti a měkkosti dnešních rodičů. Staré modely se jim přece mnohokrát osvědčily.

Možná proto je s takovou lehkostí přenášejí i na pracoviště. Především v hierarchicky uspořádané společnosti, v níž oni jsou ti „horní“, aplikují rodičovský styl vedení příkazů, pokynů a zákazů.

Přikazovat je opojné a zdánlivě bezpečné. Ovšem v práci i doma platí, že když kočky nejsou doma, myši mají pré. Proto tento způsob vedení vyžaduje každodenní plné nasazení a kontrolu.

Za pocit, že mají neustále všechno pod kontrolou, draze platí. V okamžiku, kdy prohlédnou a zjistí, že na jejich vlastní život se jim času nedostává, začínají hledat jiná řešení.

Manažer Jiří, který se ve svých pětačtyřiceti ocitl na konci prvního poločasu svého života, vidí časové rezervy ve své přesčasové práci. Že je třeba ji omezit, ví už dlouho. Domnívá se, že by čas mohl ušetřit efektivnějším řízením svých podřízených. Právě při dialogu s koučem komentuje své snahy o změnu stylu vedení a jeho tvář výmluvně prozrazuje: Vidíte, já to říkal!

  • Nevím si rady, jak to mám udělat, abych v práci nemusel trávit všechny večery.
  • A jak byste si to představoval?
  • To je jasné. Aby oni makali a já si pískal. Ne, to si dělám legraci. I když něco na tom je… Potřeboval bych najít jednoduchý elegantní styl řízení pro mě na míru, aby všichni byli spokojeni, úkoly splněny a mně zůstal taky nějaký volný čas. Paráda, co? To jsem zvědav, jak si s tím  poradíte.
  • A čím byste chtěl začít?
  • Pro mě by bylo ideální zjistit, jaké mám možnosti. Jsem poměrně pracovitý člověk. Myslím si, že správně orientovaný na výsledek, jak píšou v příručkách. Jakmile ke mně přijde někdo s nějakou záležitostí, vždycky si udělám čas, abych měl pro něj nějaké řešení nebo radu. Nejhorší na tom je, že do nich  investuji svůj čas a energii, a pak vidím, že si to stejně udělají jinak. Dobré rady si dneska nikdo neváží. Zjistil jsem, že nosím v hlavě problémy kde koho a na sebe pak čas nemám. Úplně se v tom ztrácím. Něco udělám, nařídím nebo zařídím, a pak začnu pochybovat – co když právě takhle to je špatně? Jsem z toho unavený a připadá mi, že stejně nic nemá cenu. Asi někde dělám chybu, ale co? Našel jsem si na internetu mnoho definic a návodů, jak efektivně řídit lidi, ale nic mě neoslovilo. Dočetl jsem se, že jsem direktivní. No a co, když to funguje? Myslím, že úkoly deleguji velmi přesně, ale zdá se, že ani to nestačí. Taky jsem našel mnoho nabídek na různá školení, ale spíš mi nahánějí hrůzu. Vůbec se mi nechce poslouchat, že bych měl dělat to a nedělat ono. Nemám rád návody typu musíš, nesmíš. Jak může někdo cizí vědět, co je pro mě nejlepší? Jen kdyby byli tak iniciativní i moji podřízení, abych nebyl na všechno sám. Víte, jakou nesu na svém hřbetě odpovědnost?
  • Jestli to dobře chápu, tak byste chtěl snížit svoje dobrovolné přesčasové hodiny, a to tak, že by část vaší dnešní práce vykonávali vaši podřízení?
  • Ale to nejde. Oni přece za mě nemůžou dělat vedoucí práci.
  • Tak o kterou práci byste se vlastně chtěl podělit?
  • To už vím. Přemýšlel jsem, jak to udělat s přípravou na jejich obchodní schůzky. Teď jim to všechno píšu, pak to spolu probíráme. Možná by stačilo, kdybych jim jen dával instrukce a oni by si dělali poznámky. Ale zase nemám jistotu, že si všechno zapíšou a na nic nezapomenou.
  • Můžu se na něco zeptat? Jakou máte jistotu, že vaše pokyny, psané nebo sdělené, poslechnou?
  • No to nemám, proto mě to tak rozčiluje.
  • A jak tedy vyhodnocujete, že váš tým pracuje dobře?
  • Podle prodejů. Kontroluji je každý den, než jdu domů.
  • A co obvykle děláte, když se to nevyvíjí podle vašich představ?
  • Co můžu dělat? Nic. A podle denních prodejů se stejně nedají dělat žádné závěry. Možná něco říkají týdenní, tam má smysl sledovat nějaké trendy.
  • A proč je tedy kontrolujete denně?
  •  Zajímá mě to. Abych měl jistotu.
  • Jistotu v čem?
  • Vlastně nevím. Asi mi to pomáhá být klidnější.
  • Aha, takže vy poznáte, že váš tým pracuje dobře, až podle výsledků prodejů. A jak výsledky prodejů souvisí s dodržováním vašich pokynů?
  • No to já právě nevím.
  • Takže je možné, že vaši podřízení úplně nedodržují vámi stanovený postup, a přesto prodávají dobře?
  • Takhle jsem se na to nikdy nedíval. Asi ano, to nevím.
  • Zkuste se prosím teď znovu zamyslet, jak byste v ideálním případě mohl ušetřit nejvíc svého pracovního času…
  • Hmm. Jak zkrátit přípravy na schůzky? Co když si to stejně dělají podle sebe. To nemám ani tušení.


Jiří mlčí. Kroutí hlavou, jeho pohled směřuje někam vzhůru a vypadá to, že na mě zapomněl.

  • Můžu vám připomenout, co jste si přál na začátku? Aby oni makali a já si pískal.
  • Aha,už chápu. Když si dělají schůzky podle sebe, tak ať si přípravu dělají sami taky podle sebe. To by bylo ideální.
  • A dovedete si to představit?
  • Mohli bychom to zkusit.
  • Kolik času byste si tím ušetřil? Zkuste odhad?
  • Každý den alespoň dvě hodiny. To by bylo deset hodin týdně. To je nějak moc… To je víc než jeden pracovní den. To nemůže vyjít!
  • A už víte, jak byste s těmi deseti hodinami  naložil? Představte si, že právě teď vám je někdo věnoval.
  • Dvě hodiny denně? Tolik času? To abych si našel milenku. Ne, vážně, dělám si legraci. Pro mě by to byly dvě hodiny života navíc. Nemyslete si, to si dobře uvědomuji. Tak třeba doma udělám za dvě hodiny na zahradě spoustu práce. Nebo bychom mohli jít v týdnu do kina, já už nebyl v kině ani nepamatuji. A hlavně, heslo mého nového života jsou ryby. Víte, že posledně jsem chytil kapříka? To bylo úžasné vzrušení. Už jsem úplně zapomněl, jaké to je. Připadám si, jako když si znovu prošlapávám zavátou cestu ke štěstí.
  • No výborně. A mohli bychom se vrátit k vaší přesčasové práci, která, jak to vypadá, vás na cestě ke štěstí brzdí: Jaký by to byl pocit, kdybyste třeba v pět nasedl do auta a jel domů, protože už máte padla.
  • Pocit? Zní to báječně, ale přiznám se, že když si to tak představím, jsem z toho trochu nesvůj. Jako kdybych se trochu flákal.
  • A jak jste vlastně odhodlán se do krácení přesčasových hodin pustit?
  • No určitě jsem odhodlán.
  • Zkuste to třeba v procentech. Potřebujete ušetřit svůj čas, „heslo ryby“. Odhadl jste, že by to mohlo být až deset hodin týdně. Cesta, kterou jste si zvolil, je změna v přípravě schůzek vašich lidí. Jak moc jste odhodlán takovou změnu zkusit?
  • No asi na, já nevím, šedesát procent?
  • A je něco, co by vás posunulo třeba na devadesát?
  • No, pořád se obávám, že to takhle nepůjde. Tady vevnitř cítím už dopředu úzkost, co se kde stane. Kdybych věděl, že neztratím kontrolu, tak…
  • A co byste potřeboval vědět, abyste měl pocit kontroly?
  • Když o tom tak přemýšlím, možná by mi stačilo mít přehled, jak se moji lidé připravují a kam se chystají. Abych věděl, že to zvládnou sami. Spolu bychom doladili nějaké náročnější případy.
  • A jak se to se dá zařídit?
  • No vlastně stačí, aby mi poslali plány svých schůzek týden dopředu. To si představit umím.
  • A jak se cítíte teď?
  • Pořád nevím. Ten můj neklid…
  • A co jste mi to říkal, že děláte každý den, abyste byl klidnější?
  • Kontroluji prodeje.
  • Dobře, přidejme spokojenost s prodeji. Váš úkol je splněn, a tak nasedáte v pět do auta a jedete domů, jaké máte pocity teď?
  • Teď to zní báječně. Mám to jako za odměnu. Cítím se dobře.
  • A jak jste na tom s odhodláním to takové změny jít?
  • Vlastně teď mi to připadá docela snadné, dáme devadesát procent.
  • A čím byste chtěl začít?
  • Přemýšlím o té vaší rovnici. Já míň, oni víc. Asi bych si měl zjistit něco o motivaci lidí. Změna to bude nejen pro mě, ale i pro ně. I když… Jak o tom tak přemýšlím, pro ně možná menší než pro mě. Taky je možné, že už si dávno dělají všechno po svém a jen mi to neřekli. Na vlastním příkladě jsem minule pochopil, že odpovědnost za výsledky je svazující, ale důvěra a volnost v rozhodování je velmi motivující. Známá metoda cukru a biče tady asi neplatí. Ano, to je ono. Přidělím k zodpovědnosti pravidla pro samostatné rozhodování. Docela dobře své lidi znám. Vím, co od nich můžu čekat, ale ještě nevím, jak z nich vydolovat všechno, co se v nich skrývá.
  • Tak co říkáte, jak jsme naplnili vaše očekávání ze začátku?
  • Víte, že to bylo vlastně velmi snadné? Proč mě to samotného nikdy nenapadlo? Jednoduše, elegantně a se ziskem třeba těch deset hodin týdně. Možná to ještě není úplně dotažený styl řízení, který hledám, ale vlastně, když o tom tak přemýšlím, zase jsem se o kousek přiblížil.
  • Výborně. Máte u mě dárek.
  • Můžu vědět, co to bude?
  • Píšťalka!

Zkuste si představit zjednodušenou rovnici o dvou proměnných. Splnění úkolu se odvíjí od vynaloženého úsilí, které je přímo úměrné motivaci osoby úkolované. Motivaci může její vedoucí v ideálním případě vhodnými pokyny zvýšit, avšak nevhodné příkazy na ni mají zhoubný vliv. Čím více se motivace snižuje, tím vyšší je třeba vyvíjet tlak, který ale ještě víc snižuje motivaci. Místo cukru jen stále silnější práskání bičem.

Otázky k diskusi:

  1. Setkali jste se s rozdílným přístupem generace nad 45 let k výchově dětí? Jak se odlišný přístup nejčastěji projevuje?
     
  2. Většina z nás vyrůstala v přísnějším režimu, který byl standardem doma i ve škole. Jak to ovlivnilo naši osobnost?
     
  3. Chtěli byste aktéra tohoto příběhu, pana Jiřího, za nadřízeného? Co byste mu poradili, kdybyste naopak byli jeho šéfem?
     
  4. Co si myslíte o koučování? Napadá vás, v jaké otázce byste sami mohli využít pomoci kouče?
     
Diskuse 0