Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak z krize vydupat příležitost?

Naučte se s koučem přemýšlet o své budoucnosti a nacházet v životě vlastní odpovědi.

Ze seriálu: Druhý poločas aneb rozhovory s koučem

Lenka Nováková

Lenka Nováková

25. 8. 2010

Blíží se padesátka. Divný pocit. Dříve důchodci za pár, dnes problematický věk. Příroda nám to nijak neusnadňuje. Už dávno nejsme na vrcholu svých fyzických sil, spíše jsme stále více usvědčováni, že lepší už to NIKDY nebude.

Nikdy je slovo do pranice. Prý nejvyšší čas začít přemýšlet, proč tady vlastně jsme a jaký je skutečný smysl našeho života. Porovnat si životní hodnoty a uvědomit si, co je pro nás doopravdy důležité. Trochu depresivní, že? A proč vlastně?

Průměrný věk obyvatel celé České republiky k 31. prosinci 2006 přesáhl čtyřicet let a stále se zvyšuje, takže padesátníci jsou jen pár let za celostátním průměrem. Do důchodu je čeká ještě patnáct aktivních let a stále se prodlužující délka života (o 2,4 měsíců za každý rok) dává naději na dlouhé, aktivní stáří.

Neskončit v lahvi od octa

Pojďme se nad tím zamyslet v širších souvislostech. Psychologové tento věk s oblibou označují jako krizi středního věku. Snižuje se hladina pohlavních hormonů a s jejich poklesem souvisí i časté změny nálad. Můžeme se více než dříve potýkat s depresemi, vztahovými problémy. U někoho krize začíná dřív, u někoho později. A stejně jako pubertu ji nemůžeme přeskočit. Je třeba ji chápat jako životní mezník. Otevřeně si přiznat: Ano, je to normální. A jsme v tom všichni.

Určitě se shodneme, že by bylo docela příjemné se v osmdesáti (je to až za 30 let!) ohlédnout a říci si: „Prožil jsem docela dobrý život, mám hezké vzpomínky, máloco bych dnes udělal jinak.“ Je čas na otázku pro sebe sama, možná jednu z nejtěžších: Jak bychom chtěli prožít druhou polovinu svého života? Miliony v bance a růžového cadillaca je odpověď hodná adolescenta. Tak znovu: Jak bychom chtěli hrát svoji druhou, rozhodující polovinu života?

Většina lidí ví naprosto přesně, o co by v životě nechtěla přijít, jak by nechtěla dopadnout. Máme-li ale vyjádřit své představy o budoucnosti, často tápeme. Ostatně ani v pohádkách to hrdinové neměli snadné. Rybářova žena měla dokonce tři možnosti, a přesto skončila v láhvi od octa. Změna, to je nejistota a riziko. Máme přece už svůj věk na to, abychom se do něčeho nového vrhali střemhlav. Je bezpečnější nechat si, co jsme měli, protože už víme, co nás čeká? Nechme promluvit pana Jiřího, typického zástupce zmiňované věkové skupiny:

„Připadá mi, že nic nemá cenu. V práci mě pořád honí, produktivita, prosperita, prodeje. Jen se nám podaří dosáhnout cíle, už je zase leden a začínáme znova. Dřu jako kůň. Večer obchodní večeře s lidmi, které potřebuji, a tak poslouchám jejich žvanění. Už je mi z té přetvářky nanic. Pořád dělám, co chtějí ostatní. Ani ty dovolené už mě neberou. Lyže v zimě, moře v létě. Ztrácím přehled, kdo vlastně jsem. Měl bych cvičit, ale nechce se mi do toho. Jsem unavený. Jediná moje šťastná chvíle je, když jdu ráno se psem. Ten po mě nechce nic a ještě se na mě vděčně dívá.“

Co chci? Nechte mě přemýšlet…

„Tak vidíte, k čemu to honění vlastně je?“ To by byla dobrá otázka, kdybych chtěla pana Jiřího dostat do ještě větší deprese. Zkusme to jinak:

  • „A jak byste, pane Jiří, chtěl, aby to bylo?“
     
  • „Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Vždycky jsem si myslel, že musí být výborné být rentiérem. Žádná práce, žádná otrava, dělal bych si jen to, co mě baví.“
     
  • „A co by to bylo?“
     
  • „No nevím, nedovedu si to představit. Chodil bych se psem, cestoval bych, četl bych knížky…“
     
  • „Usmíváte se! Mohl byste prosím popsat jeden takový váš vysněný den?“
     
  • „No, ráno vstanu, udělám si snídani, pak jdu se psem…“
     
  • „Copak?“
     
  • „To je divný. To je, jako kdybych už byl v důchodu. Vždycky jsem si říkal, že v důchodu se jednou zblázním. Jsem činorodý člověk, rád něco podnikám a plánuju. Nic kloudného mě teď nenapadá.“
     
  • „Zdá se, že přemýšlení o budoucnosti je pro vás nové.“
     
  • „Budu si to muset nějak promyslet. Prý je to  krize středního věku. Znělo mi to jako přiznání se ke slabosti. Jako kdybych byl nějak vadný nebo nemocný. Asi bych si měl o tom něco přečíst, co říkáte?“
     
  • „To je výborný nápad. Už víte, kde zapátráte?“
     
  • „No to je snadný. Určitě se mrknu na internet. A taky se opatrně poptám. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, ale když o tom tak přemýšlím, všichni v poslední době na všechno nadávají. Vlastně stejně jako já!“
     
  • „Jestli tomu dobře rozumím, přečtete si něco o krizi středního věku a poptáte se kolem, abyste porozuměl, co se s vámi teď děje?“
     
  • „Ano, to udělám.“
     
  • „A jak si myslíte, že vám porozumění, co se s vámi děje, pomůže z krize ven? Kde se skrývá ta pravá příležitost, jak mít svůj život zase pod kontrolou?“
     
  • „To netuším. Ale vím jistě, že takhle už to dál nejde.“
     
  • „Takže vy víte jistě, že takhle už to dál nejde, ale netušíte, jak z toho? Měla bych pro vás jeden návrh. Co kdybychom se zkusili vrátit k našemu původnímu tématu?“
     
  • „Nevím, co si od toho slibujete, ale zkusme to.“
     
  • „Můžu se vás tedy ještě jednou zeptat, jak byste chtěl, aby váš život vypadal v budoucnu, třeba za pět let? Předpokládejme, že by bylo všechno možné.“
     
  • „To je těžké. Takhle najednou. Dejte mi nějaký čas. Potřebuji o tom popřemýšlet.“
     
  • „Můžu vám nějak pomoci si to promyslet?“
     
  • „Ne, teď ne, potřebuji na to být sám. Ale slibuji, že se na to nevykašlu. Příště vám povím, na co jsem přišel.“


Pana Jiřího v tuhle chvíli opustíme. On už si poradí a já věřím, že vy taky. Většina z nás si stejně jako on hledá raději své vlastní odpovědi. Více si o tom povíme v dalším dílu našeho seriálu.

Diskuse 0