Jak se dneska cítíte? Plujete v euforii na obláčku úspěchů, nebo se skrýváte v tmavém koutě, abyste se ukryli před dobrými radami, které vás ještě víc zašlapou do země?

Lidský mozek potřebuje cítit, že se vyvíjí, že se zlepšuje. Posun nahoru znamená bezpečí, zvyšuje se hladina dopaminu, následně schopnost dalšího učení.

Pokud člověk cítí, že se mu řešení problémů daří, uvolňuje se jako bonus oxytocin, hormon důvěry a lásky. Stav blaženosti však vydrží jen tehdy, pokud je mozek zásobován dopaminem z úspěšných nápadů.

Ovšem ostatní, ti „dole“, také chtějí svou dávku oxytocinu. A tak se na poradách i v parlamentu diskutuje a diskutuje, protože kdo nemluví, toho mozek nedostane nic.

S nevyžádanými radami je to podobné. Pokud má někdo vážný problém, přirozeně se cítí mizerně. Dopamin a oxytocin nikde. A kolem tlačenice superlidí, kteří vědí přesně, jak by to měl dělat správně. Bez vyzvání na něj chrlí náměty, jejich mozek se tetelí blahem a návaly slasti. Propast nepochopení se zvětšuje.

Na doušky blaženosti se rychle zvyká, ale kde je vzít, když nikdo žádný problém nemá? Je to snadné, určitě se najde nějaká oběť, která dělá něco špatně. Je přece logické ji na to upozornit a poradit jí. Rozdávání rad přece přináší tak skvělý pocit!

„Pokud chcete lidem skutečně pomoci, neříkejte jim, co mají dělat nebo jak se mají napravovat, ale pomozte jim, aby si na to přišli sami. Zajímejte se o ně, dávejte jim to najevo a buďte jim rovnocenným partnerem,“ doporučuje kouč David Rock. „Zažijí‑li lidé okolo vás mikroúspěch a uznání, posunou se nahoru, jejich mozku se dostane tolik žádané odměny a sami v sobě najdou sílu své problémy aktivně vyřešit.“

Kreativita moderního člověka se může projevit ve správné otázce, která je často mnohem větší výzvou pro jeho mozek než  bezpečné rady.

Darujte předplatné

Koupit

V lednové Marianne vyšlo „Deset pravidel konverzace aneb co vědí oblíbení lidé“. Hned dvě první pravidla se naprosto shodují: Oblíbení lidé jsou oblíbení, protože:

• poslouchají, co jim říkáme
• upřímně se o nás zajímají

O udílení rad ani stopy.

A co bude s vaší odměnou? Není proti zákonům přírody se dobrovolně oxytocinového opojení vzdávat? A kdo říká, že byste se ho měli vzdávat?

Kreativita moderního člověka se může projevit ve správné otázce, která je často mnohem větší výzvou pro jeho mozek než  bezpečné rady.

Uspokojení z volby vhodné otázky a následně z pozitivní reakce a dosaženého výsledku toho druhého vyvolá mnohonásobně vyšší blaženost a přitom každému ponechá uspokojení z nalezení jeho vlastního řešení.

„Už vím, jak je to s tou motivací. A měl jsem pravdu,“ hlásí mi Jiří, jehož dialog s koučem sledujeme v našem seriálu. Během našich rozhovorů si snaží vyjasnit, co vlastně doopravdy očekává od druhé poloviny života.

Najednou si uvědomil, že jeho čas se krátí a hledá možnosti, jak by jej co nejlépe využil. Ve chvílích zamyšlení mu došlo, že největší hodnotu pro něho představují mezilidské vztahy. Začal si své chování k ostatním uvědomovat v širších souvislostech. Pokouší se o zásadní změnu vedení svých podřízených – a vlastně i změnu v chování ke všem lidem kolem sebe.

Scházíme se spolu po nějakém čase a už na první pohled je vidět, že pan Jiří rozhodně nezahálel:

• „Něco jsem si k motivaci poznamenal: pochvala a trest jsou dobré leda tak v armádě při výcviku. Peníze taky nejsou to pravé. V našich podmínkách vyspělé civilizace už dávno nejde o přežití – pomáhají možná jen k odstraňování nepohodlí. Vlastně jsem si na vlastním životě uvědomil, že motivovat druhého ani nejde, každý se motivuje sám. Někdo k aktivitě, jiný k lenosti. Vnější okolnosti k tomu mohou přispět, to ano, ale motivace často funguje navzdory okolnímu prostředí. Tady to píšou přesně: Motivace je výsledkem přemýšlení každého člověka a hodnot, které vyznává. Vidím to na sobě. Když něco chci udělat a jsem přesvědčen, že je to správné, nic mě neodradí. Pokud tedy potřebuji, aby byl někdo motivován k činnosti, která je součástí pracovního procesu, musím mu k tomu vytvořit takové  podmínky, aby byly ve shodě s jeho vlastními hodnotami.  A taky už teoreticky vím jak na to. Je třeba uznávat ho jako osobnost a respektovat jeho postavení v týmu, přiznat mu vhodnou míru volnosti v rozhodování, poskytnout mu určitou jistotu do budoucna, zabezpečit minimálně důstojnou úroveň vzájemných vztahů člověk = člověk a být za všech okolností spravedlivý.“
• „Chválím vás, srovnané to máte hezky. Je vidět, že jste o tom hodně přemýšlel a udělal jste na sobě kus práce. Můžu se zeptat, jak se vám daří v praxi? Co váš tým, plánování práce?“
• „No právě. Překvapilo mě, že to bylo snadné. Všichni si svou práci plánují sami a dělají to se vší odpovědností. Byl jsem mile překvapen až zaskočen, že to funguje jaksi samo. Jak je možné, že jsem na to nepřišel dřív? Místo hodin vypisování práce pro celý tým si přečtu pár papírů a připíšu pár poznámek. Mám najednou mnohem víc času. Dokonce jsem s nimi začal chodit na příležitostné obědy“.
• „Takže jste spokojen?“
• „Asi si nemám na co stěžovat, ale mám jinou potíž. Věřila byste, že jsem sám přišel na to, že se asi budu muset naučit přestat všechno komentovat? Když se totiž zapomenu a začnu s udílením rad, vždycky všichni zmlknou. Ticho nad talíři je pěkně výstražné znamení. Je to těžké. Jsem soutěživý člověk. Vždycky jsem si myslel, že kdo vymyslí řešení jako první, toho společnost nejvíc uznává. Bortí se mi zažitá pravidla jistoty. Začínám se obávat, jestli mě vůbec potřebují? Co když přestanu být nepostradatelný?“
• „Zdá se, že vás to trápí. Chtěl byste si tady se mnou promyslet, co se s tím dá dělat?“
• „Ano, to by mi pomohlo“.
• „Zkusil byste prosím ještě jednou pojmenovat pohnutky, které vás k tomu soutěžení vedou?“
• „Myslím, že jsem kdysi na začátku chtěl, aby si mě společnost vážila, a proto jsem předváděl, jak rychle mi to myslí. Teď už o tom nepřemýšlím, je to zvyk.“
• „Aha, a můžu se zeptat, jak tento zvyk ovlivňuje vaši práci?“
• „Moji práci snad ani nijak neovlivňuje, ale zhoršuje mezilidské vztahy. Původně jsem si myslel, že jim jen beru vítr z plachet, že jsem prostě dobrý, ale teď mám pocit, že je otravuji, že je moje vnucované řešení nezajímá. Ani nechci vědět, co si o mně doopravdy myslí.“
• „A jaký má váš zvyk dopad na vaši rodinu?“
• „To bude asi podobné. Já začnu mluvit, manželka se začne dívat z okna a kluci se klidí pryč. Cítím se hrozně. Vysedávám v práci po nocích, aby měli svoje značkové botičky a bundičky, a přitom už jim nestojím ani za trochu pozornosti. Kdybych já v jejich letech měl ty zkušenosti, co mám teď, studoval bych jazyky, jezdil do ciziny a nevysedával celé noci u počítače. Prý komunikují! Ani nechci vědět, co si na tom Facebooku čtou.“
• „Rozumím. Myslíte, že se můžeme vrátit zpátky k vám? Hovoříme o negativních důsledcích vašeho zvyku nebo návyku. Jaké důsledky má tento návyk pro vás samotného?“
• „Víte, co je pro mě nejhorší? Cítit se trapně. Stále víc o sobě pochybuji. Chtěl bych jim ukázat, jak mi na nich záleží. Vždyť jim dávám to nejcennější, co mám, a to je můj čas. Často mám pocit, že místo vděku jsem jim ukradenej. Byl bych moc rád, kdybych se dokázal nějak kontrolovat, ale je to silnější, než já. Mám to asi v kostech. Jediná obrana, která mi zatím jde, je nutit se k úplné pasivitě, k mlčení. Ale to nejde, když za mnou někdo přijde a něco chce. Vy taky nemlčíte. Tedy alespoň občas ne.“
• „A přemýšlel jste někdy, jak byste si přál, aby vypadal výsledek vašeho rozhovoru? Mluvíme tady o situacích, kdy za vámi někdo přijde s nějakou záležitostí.“
• „No, když o tom tak přemýšlím, chtěl bych, aby odcházel spokojen. Aby měl své řešení a já abych měl dobrý pocit, že jsem mu pomohl.“
• „A co můžete udělat pro to, aby odcházel spokojen?“
• „Asi za mnou přišel, protože něco chce. Já bych měl splnit jeho představy, to je jasné. Aha, asi bych se ho měl zeptat, proč přišel a co ode mne očekává?“
• „Co myslíte vy?“
• „No ano, začal bych tím, že bych se ho zeptal, proč přišel.“
• „A co myslíte, že se stane, když se ho takhle zeptáte?“
• „Aha, jasně. Už vím, kam míříte. Začne vyprávět, co se mu stalo a ze mě bude pasivní posluchač. Sice ho vyslechnu, ale nijak mu nepomůžu a rady dávat nesmím, je to tak?“
• „Požádal vás o radu?“
• „No to já nevím, vždyť mě zatím ani nepustil ke slovu.“
• „Takže můžeme se vrátit k okamžiku, kdy za vámi někdo přišel. Říkal jste, že byste chtěl, aby od vás získal, co potřebuje a odcházel spokojen, je to tak?“
• „Ano, to je pravda. Hm, tak já bych se ho mohl zeptat, co ode mne potřebuje. A nebo bych se mohl zeptat, co ve skutečnosti očekává. Jestli potřebuje vyslechnout, anebo se mnou probrat, jaké máme možnosti.“
• „A jaké otázky byste ještě mohl použít? Jestli vás mohu trochu nasměrovat, vzpomeňte si na to, co jste mi říkal o motivaci lidí.“
• „Aha, že motivace je výsledkem jejich přemýšlení. A to platí i o motivaci něco vyřešit, tak to myslíte? Takže bych jim měl pomoci přemýšlet o tom řešení.“
• „Přesně. Jak byste to chtěl udělat?“
• „Vlastně jde o to, zda přistoupím na způsob, jak myslí oni, a nechám si vyprávět příběh podle jejich scénáře. Dozvím se, že ten řekl to a ten zase ono a možná zažiju i bouchání pěstí do stolu. Ale k řešení problému jim tím přece nijak nepomůžu. Navíc ztratíme drahocenný čas. Takže takhle asi ne. Co kdybych se je  pokusil vyprovokovat, aby nenápadně přistoupili na můj scénář? Můžu zkusit jejich přemýšlení přeorientovat směrem do budoucna, k řešení, jako to se mnou děláte vy.“
• „Výborný postřeh, gratuluji. Chcete si to tady se mnou zkusit?“
• „Vlastně ano, to může být docela zajímavé. Zrovna včera jsem měl takovou schůzku. Přišel za mnou naštvanej obchodník, že po složitém a opakovaném jednání získal objednávku za slušné peníze. Aby se jim zavděčil, slíbil jim dodávku do druhého dne, a teď zjistil, že na skladu není dost zboží. Údajně tam mají pěknej bordel.“
• „A co jste udělal vy?“
• „No řekl jsem mu, že si měl nejdřív ověřit, jak to ve skladu vypadá.“
• „A co se stalo pak?“
• „Naštval se. Že se honí po nocích, pracuje po víkendech a tohle je můj vděk. A že příště se na to… Pak jsme to nějak urovnali, ale nebylo to příjemné.“
• „A jak byste na to mohl jít jinak?“
• „Aha, počkejte! Mohl bych mu s účastí říct, že s tím skladem je to nepříjemné, ale nic s tím nenaděláme. Ne, počkejte, já bych se ho mohl rovnou zeptat, jestli mu můžu nějak pomoci?“
• „Aha, a co myslíte, jak by to bylo dál?“
• „Asi podobně. V naší výměně názorů se včera nenechal do ničeho dotlačit. Navrhl si sám, že té referentce bude muset zavolat a vysvětlit jí to. A že se vlastně zas tak moc neděje. Vlastně jsme se pohádali úplně zbytečně, stejně už věděl, co s tím. Jen potřeboval upustit páru a já jsem mu asi spíš přiložil.“
• „Tak jak svoje nevyžádané rady vidíte teď?“
• „Je to pro mě docela dobrá výzva, ale budu si to muset natrénovat. Můžu si zkusit další „chytré otázky“: Napadá tě, jak na to? Co s tím můžeš udělat? Jaký další postup by ti vyhovoval? Co navrhuješ jako další krok? Jestli chceš, můžeme si na to sednout a promyslet si to ještě jednou?“  
• „Jak vám vaše otázky zní?“
• „Docela dobře. Teď si to dovedu představit.“
• „A jak se u toho cítíte?“
• „To je zajímavé. Cítím se dobře. Abych se přesně vyjádřil, komfortně. Představte si, že se na to těším. Je to něco nového a vlastně pozitivního pro nás pro všechny.“
• „A co doma?“
• „Hm, teď už to vidím. Nešel jsem na to moc chytře. Nějak to promyslím, najdu vhodnou příležitost a zkusím si s klukama popovídat jinak. Alespoň se o nich něco dozvím. Doufám, že i oni o náš společný rozhovor budou stát.“