Plynulost a rovnováha mezi různými částmi naší osobnosti přináší plný prožitek života jako celku. A nejen to. Díky lepšímu vzájemnému kontaktu se nám také rozšíří způsoby, jak se vyrovnáváme s náročnými situacemi. Jsme‑li při jejich zvládání rozkročeni mezi více mechanismů, nedojde tak snadno k „zahlcení systému“ a mentálnímu či citovému odpojení. Zvyšuje se naše psychická odolnost a současně zlepšuje celkové zdraví.

V nedávném videu jsme se s Kristýnou Roubalovou zabývaly otázkou, jak a proč se stane, že se od svého těla odpojíme – přestáváme vnímat jeho signály a přikládat jim důležitost. Mluvily jsme o vlivu výchovy a přizpůsobování se společenským normám. Ale důvodů, proč své tělo nebo některé jeho části přestáváme v průběhu života vnímat, je víc.

Někdy se stane, že bolest uložená a pocítěná v těle byla už tak zahlcující, že jsme tělo přestali vnímat z bezpečnostních důvodů. Pokud prožijeme silnou a bolestivou zkušenost (ať už fyzickou, nebo psychickou), která nás zahltí, tělo se s ní vyrovná tak, že se odpojí. Disociuje. A abychom mohli fungovat dál, je bezpečnější to nevnímat, nemuset si připouštět související emoce. Nemuset to znova prožívat a dotýkat se toho.

Kino v naší hlavě

Potenciálně zahlcující věci nepotkáváme jenom tehdy, když jsme přímí účastníci nějaké tragédie. Děje se to jako zvládací mechanismus i ve chvíli, kdy jsme něčeho takového „jen“ svědkem – z televize, zpráv, jako kolemjdoucí – a neumíme tyto vjemy a pocity dobře zpracovat. Náš mozek neví, že „tam“ nejsme, když si čteme podrobné popisy hrůzných událostí. Tělo a emoce reagují (podle stupně naší citlivosti), jako bychom to právě prožívali.

Již v této fázi můžeme učinit ochranná opatření. Mezi nejjednodušší patří omezit nebo i úplně zastavit příjem takových podnětů. Nemusí přitom jít o jasné zdroje rozrušení, jako jsou zprávy o válkách nebo dopravních nehodách – u citlivějších jedinců mohou silné tělesné a emoční vjemy vyvolat i příliš popisné násilné scény v knihách nebo filmech. Pokud víte, že takto reagujete, zaveďte si pravidla na konzumaci podobného obsahu. Vždy si dejte čas vše zpracovat a uvědomit si, co to s tělem a emocemi udělalo.

Na mentální úrovni se obvykle spustí sebezáchranné myšlenky typu to se nám tady nemůže stát, určitě udělali nějakou chybu a podobně. Na tělesné úrovni je běžné, že se oslabí vnímání silných emocí a prožitků v těle. Ze stejného důvodu: abychom nemuseli být v kontaktu s neúměrnou emoční silou, která je s prožíváním spojena. Jako krátkodobý obranný mechanismus je to užitečné: ve chvíli, kdy nám jde o život, potřebujeme běžet nebo bojovat, a ne cítit bolest.

Potíž je, když se k těmto situacím později nevrátíme v bezpečném prostředí a nezpracujeme si je. Když stres z těla nevytřepeme, emoci nepocítíme. Zůstane nám jen to odpojení. Pokud se odpojení ukázalo být užitečným mechanismem, naše hlava ho příště aplikuje zase. A znovu. Až jednou necítíme opravdu nic speciálního ani v situacích, kdy bychom cítit chtěli. Potřebujeme obnovit signál.

Prožít a propustit

Nepřiznaná emoce nemůže být prožitá, tedy nemůže odejít. Emoci cítit a vnímat znamená ji propustit. Je to trochu proti naší přirozené tendenci se zejména před nepříjemnými emocemi spíše ochránit, stáhnout a co nejrychleji od nich odejít. Ale mechanismus emoce je takový, že má vždy svůj vrchol.

Když si dovolíme nejsilnějšího bodu prožitku dosáhnout, včetně tělesných projevů, jako jsou slzy nebo křik, o to rychleji emoce odejde a „vyšumí“. Pokud naopak plný prožitek co nejvíc oddalujeme a snažíme se nic necítit, emoce s námi zůstane o to déle.

Podobný účinek má pojmenovat emoci a ideálně i její příčinu. Zkuste si to někdy i s těmi příjemnými. Až pocítíte velikou radost a euforii, zastavte se a přesně popište, co se vlastně děje a co vám tuto radost způsobilo. Můžete pozorovat, jak se silná emoce vytrácí. U příjemných emocí to tolik nepotřebujeme, ale pokud si tento mechanismus natrénujeme, můžeme ho uplatnit u emocí nepříjemných a náročných, kdy nám pomůže ke hladšímu průběhu a rychlejšímu odeznění.

Je přirozené, že během těžkých situací v životě cítíme vztek, smutek a podobně. Chce se nám plakat, křičet, zlobit se. Aby se i bolestivé zkušenosti mohly dobře integrovat do života, musíme těmto projevům dát prostor. Rozloučit se s milovaným člověkem, který zemřel. Oplakat konce, které bolí. Dovolit si cítit hněv i tam, kde se společensky nezdá namístě (vůči svým rodičům například). Připustit si vztek na lidi nebo situace, které se nevyvinuly podle našich potřeb.

Neznamená to se v těžkých emocích dlouho utápět a neustále opakovaně vše prožívat. Znamená to zůstat s emocí, dokud má sílu a potřebuje se projevit. Na chvíli se do ní položit. Dovolit si vyplakat se, vyvztekat, být smutný a truchlit. Mít emoci se všemi projevy a porozumět jí, pojmenovat ji – právě tak vypadá ono propojování všech tří složek našeho fungování: emoce, těla a mysli. To je celistvé a hluboké prožívání.

Trénink a každodenní praxe

K tomuto propojování existuje mnoho způsobů a je vlastně jedno, který zvolíme.

• Můžeme své tělo a prožitky v něm uložené kontaktovat zase skrze tělesný prožitek. Nabízejí se různé druhy vědomého cvičení jako například jóga, bioenergetické cvičení, různé východní pohybové nauky, masáže i fyzioterapie.
• Ale pomáhá vlastně jakákoliv tělesná péče a pohyb, při kterých jsme vědomě přítomni, neutíkáme od prožitků, které nám přináší, a zvědomujeme si je.
• Ke kontaktu se sebou se lze dostat i nepřímou prací s tělem – tedy mluvit o tom, co cítím a co se mi děje, a u toho vnímat, jaké prožitky to přináší, které části těla na moje vyprávění reagují a opět: neutíkat od nich.
• Můžeme se zkrátka zcela obyčejně sami sebe co nejčastěji během dne ptát, jak se máme, co bychom teď potřebovali a jak nám je. Ne vždycky to musíme i naplnit, ale uvědomit si své pocity a vnímat své potřeby je dobrý začátek, abychom zjemnili svoje vnímání a mohli se k sobě dostat hlouběji.

Ať už na to půjdeme skrze tělesný, emoční prožitek, nebo se budeme snažit nejprve porozumět sami sobě mentálně, všechno nakonec povede k tomu, že zapojíme i zbylé dvě části z trojúhelníku emoce – mysl – tělo. A právě to chceme: obnovit spojení mezi těmito třemi komponentami, obnovit plynulost a rovnováhu. Proč bychom se o to měli snažit?

Pokud už je pro mě citlivost vypěstovaná k signálům těla samozřejmá, snáze zachytím varovný projev a mohu se pídit po jeho příčině. Možná si uvědomím, že v konkrétních vztazích s konkrétními lidmi mě vždy bolí břicho nebo se mi potí dlaně. Mohu pak víc hledat, čím to je, a zvažovat, jestli to mohu a chci měnit, nebo dané vztahy opustím.

Budu se také jednodušeji rozhodovat, do kterých situací vstoupím a kolik energie jim zrovna teď mohu dát. Jsem pak mnohem víc pánem svého života, mám ve svých rukou, jak reaguji na věci, které přicházejí a které ovlivnit nemůžu. Méně času trávím v nevyhovujících vztazích a situacích a na ty, které opustit ani změnit nemohu, mám nástroje, jak je zvládnout – uvolním emoce, postarám se o své emoční bezpečí, kontroluju si výdej energie a vkládané úsilí.

Z výzkumů už víme, že přesně tyto faktory vedou k dlouhodobé životní spokojenosti. Zvyšují totiž naši zdravou kontrolu nad vlastním životem a vědomí, že máme věci ve svých rukou.