„Jediné místo, kde se můžeme aktivně postavit bezohlednosti druhých, je v sobě. Což neznamená, že někdy není potřeba se projevit. Je ale rozdíl mezi situací, kdy je to skutečně nutné (třeba když musíme někoho ochránit), a mezi tím, že se stanu samozvaným umravňovatelem světa, který je nakonec tím největším otravou.“
Psycholog Dalibor Špok a šéfredaktor Psychologie.cz Jan Majer odpovídají na otázky posluchačů k podcastu Otrava člověkem:
Rozhodnutí „příště to zkusím jinak“ nestačí
Dobrý den, opět zajímavé téma a příjemný poslech. Ráda bych se zeptala, jak dobře zpracovat těžké emoce. Říkáte, že není dobré někomu vynadat, křičet. Jak naložit s tímto přetlakem, zpracovat, neublížit okolí, ale zároveň s respektem ošetřit? Děkuji, Jana V.
Dalibor Špok: Přetlak se neošetřuje. Přetlak se vypouští. Nebo: ošetřujeme kotel, aby v něm přetlak nevznikal. Takové ošetření má samozřejmě více úrovní – ta první je stav našeho těla. Musíme dlouhodobě pečovat o to, abychom nebyli nevyspaní, vystresovaní, abychom měli dostatek pohybu a podobně. To má obrovský vliv na naše inhibiční mozková centra, tedy oblasti, které zabraňují vznikům podobných emocí.
Druhá vrstva je učit se aktivně řídit své vědomí, meditovat. Tomu se zde věnujeme velmi podrobně v seriálu Kontrola mysli, ale jakékoli meditační cvičení je dobrý začátek.
Třetí patro je potom aktivní rozhodnutí (a časté připomínání si tohoto rozhodnutí) do takových stavů nevstupovat, rozpoznat je na začátku.
Čtvrtým patrem je pak samozřejmě aktivní řešení zdrojů našich každodenních frustrací, obav, nezdarů – rozebrat si, co mě nejvíce štve, proč se nedaří, a snažit se hledat lepší řešení pro příště. A toto řešení v devadesáti procentech případů nemůže být jenom nějaké „no tak příště to zkusím jinak“, ale musím vědět, jak to zkusím jinak, co udělám, kdy udělám, co neudělám.
Jan Majer: Dodám jednu pro mě důležitou věc. Nikdo nechceme ztrácet hlavu, zvyšovat hlas a třeba i sprostě zanadávat. Zvládnout kritické situace elegantně je samozřejmě lepší. A většinou výhodnější. Ale tohle je taky věc osobnostních rysů a temperamentu. Někteří jsme zkrátka takoví, že nás veškerá kontrola mysli dovede jen k trochu lepšímu zvládání těžkých situací, ne k dokonalému sebeovládání. Pak je dobré poradovat se z těch dobře zvládnutých momentů, ne se užírat těmi nezvládnutými. Aby poznání nesvádělo celou naši pozornost k tomu, co se nám nedaří, a tedy jen k prohloubení pocitu zmaru. Stává se to.
Odstřihnout se od „otravy“?
Dobrý den, děkuji za toto téma. Takového člověka mám v blízkém příbuzenstvu: sestru, která tuto „dovednost“ dovedla k dokonalosti. Skrze příkoří, která neustále prožívá, chce získávat výhody. Manipuluje, aby získala peníze pro svůj nákladný život, o který přišla. Má jedinou kamarádku, se kterou se vzájemně ujišťují, jak blbě se mají. Žádná aktivita, pouze nadávání a stěžování. Abych uchránila sebe sama, ukončila jsem s ní komunikaci s tím, že nejdříve musí sama pro sebe něco udělat, a pak mohu i já. Existuje jiné řešení? Děkuji předem za radu. Andrea
Dalibor Špok: Často je dobré hledat určitou přiměřenost. Není vždy nutné vztah (komunikaci) úplně ukončovat, ale prostě zřetelně dát najevo, že určitým tématům se nehodláme věnovat. Někdy je to také tak, že určitý kontext (prostředí) v člověku, který je zvyklý si takto stěžovat, má na něj „podpůrný vliv“. Potom je dobré setkávat se s ním (nebo komunikovat) v jiném prostředí, v jiném kontextu – například nikoli u něj doma, ale vzít jej na procházku do přírody a podobně.
Jan Majer: Andreo, to jiné, lepší řešení vás nejspíš časem samotnou napadne. Mně se dokonce ke každému podobně rozbitému vztahu po nějaké době začnou zdát sny. Takové motivační – ukazují mi, jak se budu cítit, když to uzavřeme a udobříme se. Nutí mě přemýšlet a párkrát už mě přiměly, abych se člověku, se kterým jsme se ve zlém rozešli, ozval. A nikdy jsem nelitoval, že jsem to udělal. Ale chtělo to čas, někdy i hodně let.
Rodiče v tramvaji
Díky, pánové, za důležité téma a zajímavý podcast. Ze zvědavosti zkouším, jak to teď funguje – tahle nová kolonka, co tu nebyla (tlačítko Otázka pro autora pod článkem – pozn. red.). A posílám vám ilustraci ze stránek BBB ilustrace, která se mi okamžitě u poslechu vybavila. Perceive
Dalibor Špok: Ano, ten komiks to přesně vystihuje. Já bych přidal pro odlehčení také své pozorování, že původcem rušení v dopravním prostředku je častěji asertivní nebo hysterický rodič, než že by s ním začalo dítě samo. Typicky se maminka rozhodne dítě nějakým pro ni důležitým způsobem omezit a vychovat. Musí se to samozřejmě provést právě nyní, v plné tramvaji: je potřeba vnutit dítěti nápoj, který nechce, zrovna teď mu sundat čepičku, kterou miluje, vzít mu z rukou něco, co tam spokojeně deset minut žmoulá – a křik je tady. Situace, kdy se dítě rozkřičí na základě toho, že má nějakou vnitřní nespokojenost, myslím překvapivě nejsou až tak časté.
Jan Majer: On se ten komiks dá číst jako nahlédnutí do hlav cestujících. Stejně tak by ale mohl být záznamem toku myšlenek a předpokladů té maminky. Než se nám narodí dítě, vystačíme si se svými pochybnostmi o sobě. Nejsem rozcuchaný? Proč na mě ta paní tak kouká, že by ty moje barevné boty byly už přes čáru? Ať si trhne, baba. Jako rodiče si pak tyhle mindráky prožíváme i skrze děti. A nedávno mi vyprávěl kamarád, co už má děti velké, že podobně citlivě reaguje na pohledy a řeči lidí směrem k jeho psovi. A že se nestačí divit, kolik agrese to v něm občas probudí.
Jak pomoci druhému?
Děkuji za tohle téma, zrovna ho náhodou aktuálně řeším: Můj muž se vrací domů unavený z práce. Stres, horko, nepohodlná cesta MHD. Diskomfort narůstá, o to víc se těší na klídek doma, až venku na lavičce vypne a odpočine si. Jenže soused seká zahradu řvoucí sekačkou, takže žádný klídek. Jede tedy do lesa, ale pořád ho štve, že nemůže sedět v klidu, jak si představoval. Pak přijde domů a zuřivě a sprostě nadává na souseda… Jak se bránit, přestože už vím, že to není osobní? Chtěla bych mu pomoci, chápu potřebu to ventilovat, ale nemohu to unést a nemohu od toho odejít. Dík, Hana
Dalibor Špok: To je obecná otázka, na kterou neumím odpovídat – jak změnit druhého člověka, který k tomu není motivován. Nevím, jestli to jde, a pokud to jde, není to oblast, na kterou se specializuji. Pracuji s lidmi, kteří jsou pro změnu motivovaní, kteří už přišli na to, že takovou změnu potřebují. Pokud na to váš manžel ještě nepřišel, nejsem si jist, že mu pomůže jen to, když mu to řeknete. Obvykle to trvá déle a člověk musí urazit uvnitř daleko delší cestu.
Na druhou stranu lámat hůl nad ním nemůžete a trpělivé, opakované vysvětlování (když není zrovna v nenáladě, v mrzutosti) těchto principů a toho, jak si vlastně sám škodí, může pomoci. Zásadní krok ale musí udělat pouze on sám.
Jan Majer: Ve vaší otázce, Hanko, je zajímavý rozpor. Vím, že o něm víte. Píšete, že nadává na souseda, a ptáte se, jak se bránit. Chcete zkrátka manželovi pomoci od jeho vzteku na svět, který se vás dotýká. Nebo aspoň od jeho projevů, nechcete je snášet. Zkouším se na věc podívat jeho očima. Co by mu pomohlo? Přemýšlím, co by pomohlo mně, kdybych byl na jeho místě. V tu chvíli asi přijetí, pochopení a podpora. Ano, je to jak s dítětem, ale právě vzteklému předškolákovi se rozzuřený dospělý asi docela podobá. No a pak někdy jindy, když bude klidná chvilka, o těchto situacích citlivě mluvit. Nestěžovat si, nevyčítat mu to, ale třeba říci, čeho (čeho všeho) si na jeho povaze ceníte, a pak že jsou chvíle, kdy jako by nebyl sám sebou. Třeba když se nechá vytočit nevýznamným podnětem zvenku. Může si tak začít zvědomovat absurditu svého jednání. Zároveň spolu můžete hledat odpovědi a strategie, jak se navzájem v takových situacích podpořit.
Když zasáhnete, zůstane s vámi problém déle
Jezdím tramvají často a nejvíce mě vytáčí baby, které telefonují. Nahlas, bez ohledu na okolí řeší i velmi soukromé problémy. Mám chuť jim někdy říct, ať to pustí nahlas, protože bez odpovědi mi unikají souvislosti. Takže ten váš rozhovor beru tak trochu jako návod, jak to nevnímat příliš negativně. Zkrátka jak se při tom nenasrat. A mám dotaz: proč se v posledních letech tak rozmohlo slovo „strašně“? Stupňovat i pozitivní jevy a zážitky tímto slovem mě taky vytáčí. Chutná to strašně = nechci to. Strašně mi to chutná = přidám si. Nemůže to dělat zmatek v podvědomí? Mirek
Dalibor Špok: Ano, s tím telefonováním souhlasím. Je to velmi bezohledné a možná je to opravdu spíše doména starších žen, které příliš nepoužívají textovou komunikaci. Je to samozřejmě obtížně řešitelné, ale věřím tomu, že zvyky slušného chování v případě těchto novinek se prostě budují postupně a pomalu.
Všimněte si například, že mladší lidé takto volají o něco méně (samozřejmě výjimky existují). Není to jen proto, že obecně volají méně a více si posílají textové zprávy, ale i proto, že jsou s těmito technologiemi obvykle o pár let déle, jsou na ně více zvyklí a dokážou je tedy i více regulovat. Stejný příklad je rozesílání různých falešných zpráv a hoaxů emaily – i to je dnes typicky doménou starší generace. My mladší jsme to ale dělali také – ovšem před desíti patnácti lety, témata byla jiná. Prostě na každou změnu si musíme zvyknout a až postupně nám dochází, že musíme upravit i své osobní jednání.
My můžeme jít příkladem a sami takovou situaci nezhoršovat. Je vlastně stejně rušivé, když takového člověka slušně požádáme, aby nás nerušil. Už to vytváří konfliktogenní situaci. Může to zanechat určité nechtěné emoce v druhých, ale i v nás, kteří se na takovou akci připravujeme.
Často jediné místo, kde se můžeme aktivně postavit bezohlednosti druhých, je v sobě. Což neznamená, že někdy není potřeba se projevit. Je ale rozdíl mezi situací, kdy je to skutečně nutné (je potřeba např. někoho ochránit), a mezi tím, že se stanu obecným umravňovatelem světa, který je vlastně nakonec tím největším otravou.
Jan Majer: Tak já k té otázce. Slovo strašně místo velmi se nerozmohlo v posledních letech. V této sémantické funkci se běžně používalo už v mém dětství, tedy před bezmála padesáti lety. A ani tehdy to nebyla novinka, které by se naše babičky a dědové divili. Novinka posledních deseti let je to, že si toho lidé všímají, někteří lektoři to objevili jako chytlavé téma. Ne, s podvědomím to nic nedělá.
Podobně bychom se v češtině mohli pozastavovat nad výrazy proklatě nebo zatraceně, ale proč bychom to dělali? Kdo zná cizí jazyky, zákonitost paradoxních zesílení zná. Anglická adjektiva cool nebo fucking jsou dnes srozumitelná po celém světě. Jazyk je proces, slovní zásoba je živý systém. Ulpívat na jeho „čistotě“ a tradici je příznakem nepochopení a určité rigidity v myšlení. Často je to postoj naučený, přejatý – a jsme zpátky u nákazy pohoršením, u otravy člověkem. Na planetě Mizérie je čeština určitě ještě v pořádku!
