Až do svých asi třiadvaceti jsem nad jídlem moc nepřemýšlela. Doma se nás snažili vést ke zdravé stravě. Vařit jsem se učila už někdy od třinácti, ale nikdy mě to moc nebavilo. A čím jsem starší, tím mě to baví míň. Zato je pro mě čím dál zajímavější přemýšlet nad tím, k čemu nám jídlo v životě slouží a jaké potřeby si jím naplňujeme.

Když jsem se odstěhovala od rodičů, dospěla jsem do nějaké pozdní fáze revolty proti zdravému stravování. Následující rok se nesl v duchu KFC a Mekáče lehce proloženého bagetami a těžkotonážní českou kuchyní od mé tehdejší „tchýně“. Nemusím snad dodávat, že tento typ stravování se nepěkně podepsal na mé postavě a hlavně zdraví.

Už ani nevím, jak jsem se dostala ke článkům o vegetariánské stravě, ale neskutečně mě to zaujalo. Maso jsem stejně nikdy nemusela, tak proč ho nepřestat jíst úplně? Musím říct, že jeden čas mi vegetariánství dělalo vysloveně dobře. Cítila jsem se lépe, lehčeji. A kdyby zůstalo jen u toho, asi bych byla spokojená.

Vegan bez svatozáře

To bych ovšem musela mít aspoň trochu zvládnutou vlastní mysl, což jsem tehdy rozhodně neměla. A tak jsem se chytla na lep a uvěřila myšlence, že rozhodně ještě nejsem dostatečně dobrá a soucitná a že je třeba se posunout dál, zachránit všechna ta kuřata a tak. Takže jsem se stala vegankou. (Mimochodem, všimli jste si, kolik průšvihů v životě vzniká jen proto, že věříme všem myšlenkám, co se nám vyrojí v hlavě?)

Moc dobrou vegankou jsem ale nebyla. Různě jsem ujížděla na sýru a sladkém. Vzápětí jsem si za to nadávala, jak nejsem schopná dodržet ani ty základní pokyny, jsem neschopná apod. Časem se to trochu vylepšilo, ale pořád jsem nebyla jako veganka spokojená. Cítila jsem, že to není ono. Prostě ta čistá svatozář nad mou hlavou nevzplála. Dneska je mi to trochu k smíchu. Jelikož jediná věc, která se skutečně vyčistila, byl obsah mé peněženky. Veganský experiment měl rovněž neblahé následky na stav mých zubů. Ani to mě nezastavilo.

Protože přišla má spása – raw (syrová strava). Konečně něco, co splňovalo mé ideály čistoty a láskyplnosti. To, že moje tělo chátrá a vůbec tyhle typy stravy nedává, jsem zvesela ignorovala a dokonce se pustila do půstů. Mám pocit, že jednu dobu už jsem solidně koketovala s anorexií. A pořád jsem měla v hlavě, jak to vlastně všechno dělám z lásky ke zvířatům.

Teď si zpětně uvědomuji, jak i ty motivace, které se na povrchu tváří krásně sladce a láskyplně, můžou být pod povrchem nasáklé egem a strachem. A to zdaleka neplatí jen o jídle.

Tlustá a ošklivá

Z mé raw‑půstařské posedlosti mě nakonec zachránila vysoce náročná a frustrující práce. Donutila mě začít jíst, a to dokonce hodně. Měla jsem pořádný deficit z raw, a tak jsem nabírala a nabírala… až jsem nakonec přebrala. Cpala jsem se vším možným, jen abych zapomněla na stres z práce a celkově neuspokojivý stav svého života. Výsledkem čehož bylo, že jsem nabrala pomalu 15 kg nad svou ideální váhu.

Vůbec jsem se sama sobě nelíbila. Připadala jsem si tlustá, ošklivá a nepřitažlivá. Pohled do zrcadla mě děsil. To byl moment, kdy jsem se skutečně zastavila. Kdy jsem se vědomě rozhodla přestat ničit sama sebe. Protože ať to bylo jakkoli, vždy jsem používala jídlo jako zbraň namířenou proti sobě.

Darujte předplatné

Koupit

Čím déle utíkáte sami před sebou, tím tvrdší dopad má, když se konečně zastavíte.

Hodně dlouho jsem ovšem byla od svého těla odpojená. Pod diktátem sebedestrukčních vzorců a následkem neléčených traumat svého dětství a dospívání jsem své tělo systematicky ničila. Strávila jsem na útěku před sebou docela solidní řádku let – vlastně se ze mě stal pomalu maratonský běžec. Postupně jsem přešla přes různé závislosti, od mírné na alkoholu po těžkou na cigaretách, přes workoholismus a fast food až po můj obzvlášť oblíbený spiritual bypass.

Tělo ví…

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že čím déle utíkáte sami před sebou, tím tvrdší dopad má, když se konečně zastavíte. Bolestivé emoce jsou potom na pořádku dne a často i na hranici snesitelnosti. A cesta k vyléčení bývá dlouhá…

Proto než si nalejete další skleničku, zapálíte cigaretu nebo se zas nacpete k prasknutí, zkuste se zastavit. Dýchat, vnímat své tělo. Poslouchat svou intuici. Uvědomit si, jaký hlad skutečně sytíte. Hlad po lásce, uznání, pochopení, útěše? Nechte mysl ustoupit do pozadí a zkuste vnímat své skutečné potřeby.

Víte, tělo je nesmírně inteligentní nástroj. Když se do toho neplete naše mysl se všemi svými poučkami a dogmaty, pak přesně ví, jaký typ stravy mu prospívá. Stačí mu jen naslouchat, vnímat ho, být v něm.

Momentálně se stravuji převážně rostlinně, sem tam si dám nějaké to domácí vajíčko, sýr nebo máslo (pokud tedy zrovna nepropuklo vážné máslové šílenství). Maso nejím skoro vůbec. Navenek by se mohlo zdát, že se tolik nezměnilo. Uvnitř se ovšem změnilo mnoho.

Přišla jsem na to, jak velký je rozdíl v tom, zda naše činy vychází ze sebelásky, nebo z tyranského hlasu v naší hlavě. Je to mnohdy naše motivace, co tvoří konečný výsledek našich záměrů i pocitů, jaké máme z jejich naplnění. Já se teď oproti minulosti cítím ve svém těle opravdu dobře.

A co vy? Je pro vás jídlo zdrojem potěšení? Palivem? Nebo zbraní, kterou míříte sami na sebe?

Soňa‑Khaliera, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz