Úspěch není jednou provždy daný. Pokud opustím svou profesi nebo i osobní vztah, nemusí to znamenat, že byly špatné a konec znamená prohru. Dnes si řekneme, jak dělat ty správné chyby a že při cestě za svým snem není nutné nechat rodinu umřít hlady.

V závěrečném dílu seriálu o knize Lenochova cesta k úspěchu přinášíme odpovědi na nejčastější dotazy, připomínky a komentáře čtenářů k metodám, které jsme uvedli v předchozích dvou dílech. Uvedené odpovědi můžeme samozřejmě vnímat také obecněji jako zamyšlení nad tématy, která odrážejí časté myšlenky a problémy našich čtenářů v oblasti cesty za vlastním úspěchem.

Jsem tak líný, že se nedonutím ani do toho, k čemu nás vyzývají tyto (nebo jiné) metody.

Nikde není napsáno, že můžeme dosáhnout něčeho hodnotného bez vůle, odhodlání a vytrvalosti. Implicitně o tom hovoří pasáž o překonávání nepříjemných emocí. Ale i otázka vůle a vytrvalosti je otázka míry: pokud se zabýváme oblastí, která má pro nás smysl a vnitřně nás oslovuje, je úkol pro naši vůli usnadněn. Pro ty, kteří mají spoustu plánů, jen se nemohou „donutit“ k jejich realizaci, je samozřejmě jediná rada, jak začít: Začít.

Setrvání ve fantazijním světě představ (kde je vše možné, vše ideální, vše bez námahy) je velice příjemné. Problém není to, že máte spoustu plánů. Problém většinou je, že se vám nechce pustit se do práce. Jak se do ní donutit? Opět odkazuji na metodu samotnou. Právě experimentováním, hledáním a střídáním situací, prostředí a aktivit můžeme odhalovat nejen to, co nás v životě naplňuje, ale také, co nám pomáhá v motivaci a v rozhodnutí pustit se do další práce. Jak jsem upozorňoval v jiném článku – neztrácejme čas tím, že budeme hledat motivaci před aktivitou, motivace je do značné míry právě produktem předchozí činnosti a prostředí, v němž se pohybujeme.

Úspěch nerovná se štěstí. Znám mnoho úspěšných a zároveň nešťastných.

Já je znám také a souhlasí s námi i Bill O`Hanlon, který v úvodu své publikace upozorňuje, že předkládá obecný plán, jak dosáhnout cílů a úspěchu, ať už je pro sebe definujeme jakkoli. Jeho kniha není manuálem k dosažení životního štěstí a spokojenosti. Na druhou stranu, prostá lidská zkušenost i psychologické výzkumy potvrzují určitý (ne absolutní) vztah mezi úspěchem v dosažení toho, co jsme si předsevzali, a pocitem životního štěstí. V jedné z nejznámějších teorií štěstí odhaluje Martin Seligman pět faktorů, které o životní spokojenosti rozhodují:

1. pozitivní a příjemné prožitky
2. životní a profesní závazky a naše angažovanost
3. smysluplné vztahy
4. prožívání smyslu a vnímání užitku v tom, co děláme
5. dosažení důležitých cílů a úspěchů

Dosažení úspěchu je tedy pouze jedním z faktorů životní spokojenosti. To ovšem neznamená, že není faktorem důležitým. Obzvláště a zásadně je důležitý pro určitý typ osobností, v určitém věku a v určitých životních etapách.

Chybovat je nebezpečné. Naše společnost neodpouští neúspěch.

To se vůbec nedomnívám, právě naopak. Je ovšem důležité chybovat rychle a rozumně, protože rychlé chyby jsou obvykle malé chyby. Budu‑li se jako manažer půl roku rozhodovat a ze všech stran vážit rozhodnutí, u nějž se následně ukáže, že bylo chybné a ohrozilo firmu, nemohu se divit, že jedna chyba může znamenat vyhazov. Přesto existuje spousta manažerů a lídrů, kteří chybují ochotně a lehce – vědí totiž jak.

• Každý nápad si vyzkouší v malém.
• Nečekají půl roku a neváží každé (imaginární) pro a proti.
• Vyzkouší si ideu na jednom zákazníkovi, na jednom projektu, na jednom oddělení.
• Pokud se neosvědčí, pak škoda nikdy není tak velká, aby ohrozila chod podniku.

Totéž lze dělat i v našem životě. Kniha nikomu neradí okamžité opuštění současné práce, okamžitou změnu životního stylu. Radí experimentovat, chybovat hned, a tedy ne zásadně. Zkusit jednu věc, druhou, třetí. Není možné, abychom ve všem, co vyzkoušíme, chybovali.

Co když se rozhodnu nesprávně (pro oblast, které se chci věnovat, či pro své povolání)?

Pokud se rozhodujeme na základě kritérií, popsaných v prvním dílu seriálu, pak je pravděpodobnost, že se rozhodneme absolutně špatně, poměrně malá. Spíše zjistíme, že obecný směr či určité aspekty rozhodnutí jsou dobré, a některé je třeba přizpůsobit. Že je třeba trochu změnit trasu. Ale tak to je přece s celým naším životem. Je naivní domnívat se, že jednou budu mít „vyřešeno“ a budu si absolutně jistý, že to, co dělám, je správné, a půjdu celým životem dál s absolutní radostí, bez pochyb a s neochvějnou důvěrou. To jsou psychologické pohádky.

To, že opustím nějaký předchozí směr (povolání, práci, vztah), přece neznamená, že byl pro mě špatný či já v něm neúspěšný. Podobně si nevyčítáme, že už nechodíme na základní školu nebo že si už nehrajeme s angličáky – obojí mělo ve své době svůj obrovský význam pro náš rozvoj, ale náš život se změnil, cesta vede dál. Tak bychom měli přistupovat i k jakýmkoli změnám v oblasti našeho povolání a životního stylu. Naše rozhodnutí můžeme vidět jako „nesprávná“. Ale můžeme je také vidět jako rozhodnutí, která nás někam posunula, dala nám nějakou životní lekci, z kterých jsme načerpali zkušenost a posunuli se díky nim zase dále. Lidová moudrost říká: každý chybuje, ale jen hlupák chybuje opakovaně.

Musím živit rodinu, mám práci, mám závazky – výzvy k experimentování a životním změnám zní dobře, ale brzy narazí na skutečnou realitu…

Samozřejmě, každý máme své závazky a povinnosti. Utíkat před nimi nebo se z nich nepromyšleně vyvazovat je stejně nebezpečné jako se nepokoušet o žádnou životní změnu a nedávat životu žádný směr. Je třeba vyváženosti a přiměřenosti. Jsou závazky a povinnosti, které vnímáme jako důležité, i když jejich aktuální stav nemusí být právě teď optimální. K těm samozřejmě budeme přistupovat jinak než k závazkům a povinnostem, které nás pouze obtěžují a které nechceme mít. Ale právě citované metody lze použít také k oživení, zlepšení či zefektivnění těch našich závazků a povinnosti, které jsou pro nás důležité. Hledejme, co nás naplňuje a co nás baví (nebo co nás štve) také v rámci konkrétní povinnosti či závazku. Tomu se věnujme více. Zkoušejme zde něco nového. Uplatněme zákon masivní akce. Hledejme, co se osvědčilo a na co dobře reaguje i okolí… O`Hanlon nevybízí k radikálním a nepromyšleným krokům. Metoda masivní akce neznamená, že se v životě nemáme věnovat již ničemu jinému, než experimentování v nějaké příjemné oblasti, a své blízké nechat umřít hlady. Právě naopak, i hledání správné míry může být jednou z oblastí našeho experimentování.

Popsaná metoda se zaměřuje spíše na vnější chování (experimentování) a zanedbává vnitřní prožitky a pocity.

Vůbec ne a právě naopak. Nesmíme ztotožňovat výzvu k experimentování pouze se zkoušením vnějšího chování. Naše experimenty se vždy týkají také našeho vnitřního prožívání. Sledujeme, co a jak ovlivní naši náladu a pocity. Sledujeme, jaké faktory mají vliv na zvýšení nebo snížení naší motivace. Vidíme, kdy jsou naše prožitky hodnotné a nápomocné a co z vnějšího světa je takto ovlivňuje (prostředí, řád, životní styl, aktivity… – co konkrétně)? Výsledkem analýzy a experimentování má být odhalení takových činností a aktivit, které pozitivně působí na naše prožívání. Protože manipulace naším okolím, našimi aktivitami a tím, na co zaměřujeme svou pozornost, je jedním ze zásadních faktorů, kterým ovlivňujeme své prožívání. Pouze velmi malou část prožívání můžeme ovlivnit přímo – tím, že se rozhodneme „změnit prožitek“. A tak i každá kultivace našeho prožívání musí souviset s kultivací prostředí okolo nás, se změnou našich činností, aktivit a s aktivním přizpůsobování okolního prostředí (a samozřejmě i naopak).