Před deseti lety jsem se vzbudil a při čtení ranních zpráv zjistil, že z tohoto světa odešla bytost, která mě – z lidí, které jsem neznal osobně – ovlivnila nejvíc. Whitney Houston. Úžasná zpěvačka, herečka, producentka, jejíž záři pokazil stín ve formě závislostí na drogách, ale i na zneužívajícím manželovi a jejíž obrázek média zkreslila, znetvořila a zúžila do příběhu o promarněném talentu. Cítil jsem velkou ztrátu.

Až po nějaké době jsem se znovu spojil s tím, co jsem díky Whitney objevil a dostal. Chtěl bych tento příběh sdílet a užít si trochu i role vypravěče místo rolí posluchače a průvodce, které znám dostatečně ze své práce. Snad si někdo může převést střípky mých vzpomínek a úvah do svých reálií či zahlédnout motivy obecnější povahy důležité pro duši.

Článek by se mohl jmenovat klidně Terapie díky Whitney nebo Terapie s Whitney, ale vybral jsem si motiv, který k Whitney patří, byť zde by to nebyl The Bodyguard, ale spíš The Soulguard.

Myslím, že skoro všichni máme potřebu víry, že nás něco či někdo vede, provází a chrání, že na naší cestě jsou ukazatelé směru a značky ubezpečující o naději. Dokládá to víra v anděly strážné přítomná v různých spirituálních tradicích. Andělem a strážcem naší duše může být jakákoli pozitivní síla, inspirace a vše, co nás posiluje a oslovuje to lepší v nás. Obraz anděla představuje silnou a laskavou bytost předávající poselství. Chci zde připomenout, že každý máme svou Whitney, svého „osobního strážce“.

To, čím ožívá duše, se nemusí omezovat na viditelný svět a lidi, kteří s námi žijí v blízkých vztazích. Duše žije ve fantaziích, představivosti a symbolech. Katatymně‑imaginativní terapie má pěkné heslo – jsme pod ochranou symbolů. Cokoli, co se nás dotkne a rozezní naše pravé já, se může stát naším osobním strážcem. I o tom je tento příběh.

Strážce duše

Whitney vstoupila do mé duše v mých 13 letech, kdy jsem na tenisovém turnaji na pražské Spartě poslouchal mezi zápasy na trávě walkmana s rádiem, který mně dovezla z Belgie moje teta. Na tehdejší komunistickou dobu to byla v ČR rarita, kterou jsem si užíval. S walkmanem se dalo dobře chlubit (ano, ego mělo žně) a získat tak body mezi kamarády. Ve třinácti jsem žil s představou, že budu profi tenista, a zajímaly mě jen výhry a postavení na žebříčku, což byl ekvivalent společenského postavení mezi spoluhráči.

Tento můj sen se nakonec neuskutečnil, i když ještě v juniorském věku chvíli nevypadal úplně nereálně. Zažil jsem nějaké úspěchy a alespoň jsem mohl hrát ligu v Německu, roky tam dělat přes léto trenéra a vlastně tím i vydělávat na studium psychologie – snu, který začal právě někde u One Moment In Time od Whitney, poprvé slyšené v tom mém walkmanu od tety.

Tato písnička, respektive hlas Whitney ve mně otevřel něco, co jsem vůbec neznal – hluboký úžas a zážitek krásy, který probudil novou rovinu a rozvibroval mé emoce tak, že jsem věděl, že musím poslouchat dál a najít víc. Začal jsem ale hledat i hloubku života. Od toho dne jsem se vydal na cestu, která vyústila do povolání psychoterapeuta, a více jsem se otevřel směrům, které vidí terapii podobnou spíše umění než striktní vědě.

Brána do hloubky

Nesnadno se popisuje, co se mnou její hlas dělá. Whitney byla a je přítomná v mém srdci, ale ne tak, jako když si dítě vymýšlí fiktivní kamarády a vede s nimi rozhovory, ne tak, jako když teenager lepí na stěnu pokoje plakáty svých idolů, se kterými se buď identifikuje, či je miluje. Od začátku jsem měl pocit, že Whitney je prostě „messenger“ – spojuje mě s jinou dimenzí reality.

Dnes už znám i další způsoby vstupu do hloubky duše, ale stále rád využívám i hlasu Whitney. Přijde mi, že její hlas byl darem, který v sobě má něco z Dárce, života/duše/Boha (ať si každý vybere slovo, které mu tam sedí). V jejím hlasu mám kus domova – toho, kam všichni směřujeme a ke kterému dojdeme. Pochopil jsem, že domov můžeme mít v tom, co s námi rezonuje, co nám voní domovem. Není to geografické místo, ale místo v našem srdci. Domov může být i v hlasu. Skrze Whitney jsem se naučil nebrat věci doslova, a tak uctívat duši.

O jejím hlasu bylo napsáno mnoho. Je tak specifický, že sedí na všechny žánry. Krom nádherné barvy, rozsahu, kombinace a používání plného hlasu i falzetu těžila ze zvláštní vibrace a drobného rozechvění v hlasu – její producent Narada Michael Walden to přirovnal k neznatelnému, ale stálému kolibřímu chvění. Michael Jackson řekl, že ve Whitney podání by poslouchal klidně i zpívaný telefonní seznam. Whitney mohla zpívat pop, soul, jazz, gospel a vždy v tom bylo něco, co daný žánr přesahovalo a překračovalo.

Odmítla dělit hudbu na „bílou“ a „černou“, jak bylo tehdy zaužívané, a otevřela tím pro afroamerické zpěvačky (potažmo ženy vůbec) svázané hudebním žánrem hranice, které už dnes prakticky neexistují. Stálo ji to spoustu bolesti. Pro černochy byla zpočátku málo černá – na udílení cen Soul Train Awards ji vypískali jako příliš bílou „White‑ey“, což pravděpodobně přispělo ke krizi její identity a hledání úniku v návykových látkách. Od Whitney jsem se pochopil, že každý z nás je v něčem queer a překračuje hranice, očekávání, a právě v tom můžeme nalézt svou originalitu.

Interpretem života

Whitney byla oceňována především jako nepřekonatelná interpretka. Její mentor Clive Davis to popisoval tak, že Whitney měla „schopnost dostat z písní i to, o čem autor neměl ani tušení, že ve skladbě je“. Zpívala prakticky vždy naživo a pokaždé byla každá píseň originálem s jiným frázováním a jinou vokální interpretací. Členové její kapely museli pracovat jiným způsobem, protože nebylo jasné, jak Whitney s písní naloží, co se v dalším okamžiku stane. (Whitney říkala: „I don‚t follow the band, the band must follow me.“)

Bylo jí vyčítáno, že byla převážně interpretkou, a ne autorkou, byť hudební podobu každé písni dávala ona, i když nepsala moc textů. Umíte‑li však něco tak mistrně, že jste v tom skvělí, nebo dokonce nejlepší, nemusíte plnit „all inclusive“ model a dělat vše.

Vzal jsem si z toho, že svou kreativitu nemusíme brát zúženě jen jako tvorbu zcela nových věcí, ale jako předělávání stávajících věcí v životě, zaujímání nových postojů k věcem, které jsou dané. Život nám rozdává karty, které si mnohdy nevybíráme, ale je na nás, jak s nimi naložíme, jakou interpretaci zvolíme. Whitney nikdy nezpívala písničku stejně jako na albu, vždy byla naživo v tady a teď. I my můžeme přistupovat k věcem, které tvoří naši každodennost a které se opakují, jako k umění, k daru dané chvíle a s okouzlením v naději, že vznikne něco jedinečného.

Otevřít se inspiraci

Kreativita nemusí být jen výsledkem velké píle, ale spíše otevřenosti k inspiraci. Pobavilo mě, když jsem se dověděl, že třeba píseň Exhale vznikla tak, že spoluautor a producent Babyface Whitney poprosil, aby do dalšího setkání ve studiu zkusila ke slokám vymyslet refrén. Whitney na to zapomněla (v podstatě se na to vykašlala) a ve studiu místo refrénu zpívala jen „shoop shoop“. Oba však zjistili, že právě to do písně, která je o hledání bodu, kdy si vydechneme, přesně sedí, a nechali to tam v této podobě.

Whitney byla pověstná tím, že si poslechla nahrávku, přistoupila k mikrofonu a zazpívala ji tak, že ji rovnou vcelku nahráli – neuvěřitelný postup v době umělého dotahování hudby. Takto vzniklo I Will Always Love You i její interpretace americké hymny Star Spangled Banner, považovaná mnohými za vůbec nejlepší verzi této písně v historii. Někdy nemusíme pilovat vše v diktátu perfekcionismu, ale můžeme dát důvěru našim prvním impulzům z věcí a lidí a zakomponovat je do celého obrázku.

Ano, platí riziko zkreslení při „haló efektu“, ale stejně tak je účinná terapeutická zásada, že při prvním kontaktu můžeme dostat důležité signály o situaci, člověku, vztahu, které se později ztratí, protože jsou pak ovlivněny tím, jak se daný kontakt rozvíjí. Vždy se snažím na prvním sezení s klientem zachytit co nejvíc vjemů a fantazií, které ke mně přijdou, protože pak už nemusí být dostupné tak snadno. Některé věci můžeme dělat rovnou, přímo, napoprvé a šetřit svou energii dávanou na vnitřní konflikty.

Soundtrack mého života

První setkání s Whitney a jejím hlasem bylo pro mě jako zasvěcující rituál. Nešlo však jen o „vstup do duše“. Whitney zůstala v mém nitru a byla tak nějak u všeho, co se dělo v mém životě. Byla tím, čemu se říká soundtrack of my life – můj životní (pří)běh a její tvorba se proplétaly. Přesně vím, kdy a kde jsem slyšel každé nové album, byl to vždy jakýsi rituál prvního poslechu a rámec pro další kapitolu či minikapitolu i v mém životě.

Její hudba hrála v mých důležitých, pěkných i těžkých chvílích – v období, kdy jsem se vyrovnával se ztrátou snu o profitenisu, po těžkém rozchodu, v radosti na svatbě v kostele s nádherným gospelem I Love The Lord i s písní My Love Is Your Love (která pod povrchem skrývá text o tom, že láska překonává i nespravedlnosti a násilí – „your love is my love and my love is your love… It would take an eternity to break us and the chains of Amistad couldn‘t hold us“ – /Amistad byla loď vozící černošské otroky/), ve velké bolesti na pohřbu našeho předčasně narozeného a zemřelého miminka, které jsem mohl po porodu jen malou chvíli držet v náručí a říct mu pár slov…, pak v textu I Look To You („I look to you when all my strength is gone, in You I hear a song…“) šlo najít aspoň záblesk útěchy, že Adámek šel rovnou do skutečného Domova a snad bude ve společnosti andělů od začátku… Hudba mi pomáhala uchopovat a zpracovávat věci, které mě potkávaly, a zvládat výšky i propady života.

Láska v jinakosti

Whitney zosobňuje mou lásku k nevětšinovosti. Odmala jsem cítil velké sympatie vůči Afroameričanům a soucítil se všemi, kteří zakusili trápení pro svou rasu či jinou odlišnost. Myslím, že i to dalo směr mé práci a hledání originality, obhajobě lásky vůči hlouposti a agresi, barevnosti duše oproti rigiditě moralismu a konzervativnímu fundamentalismu všeho druhu.

Dary od Whitney aspoň malinko vracím i dvěma malým klukům z Keni, které jsme na dálku adoptovali a podporujeme je ve vzdělávání. Když jsem byl před čtyřmi roky na Kapverdách (což je zatím moje jediná aspoň trochu africká zkušenost), cítil jsem se, jako bych dojel domů.

Možná máme Afriku jako základ civilizace v DNA trochu všichni, ale já asi o kousek víc. Vždy mě nejvíc bavila černošská hudba a malí černoušci mi přijdou jako vrchol roztomilosti. Trpím při nacionalistických projevech, agresivních ideologiích pramenících ze strachu a uzavřenosti srdcí vůči odlišnostem, změnám společnosti k lepšímu a pokrytectví.

Umění léčí

Léčba duše se podle mě týká primárně uzdravení našeho srdce a umění nalézt takovou „verzi svého já“, která přináší radost a smysl nám i světu. Nejde jen o odstraňování psychopatologických symptomů. Ty jsou různými doklady traumat a všeho těžkého, co se stalo naší duši. Můžete být bez úzkosti, ale přesto nešťastní, bez radosti a naplněnosti. K tomuto umění otevírat srdce nám pomáhá i umění v úzkém slova smyslu (angličtina nabízí slovní hříčku find your heART). Na této cestě mě Whitney provází.

Přenáší mě svým hlasem domů, často do spirituální roviny. Všechny tři její koncerty, které jsem navštívil, mně dodaly odvahu. Na posledním koncertu na mě vlastně mířila i jedna její věta – seděl jsem v první řadě vedle nějaké slečny, která měla s Whitney domluvené focení. V dohodnutý čas šla k pódiu a Whitney se podívala směrem k divákům sedícím poblíž čili i na mě s otázkou: „Who will make the picture?“ Myslím na tuto větu pokaždé, když píšu nový článek, který vnímám jako vymalování nového obrázku na dané téma – maluju slovy.

Docela může pomáhat, najdeme‑li symbolický význam i v obyčejných věcech, zkrášluje to náš svět. Whitney při koncertech komunikovala jak se svou vnitřní inspirací, tak s diváky. Mezi mé oblíbené výroky řadím její větu z koncertu v Jihoafrické republice, kam přijela po pádu režimu apartheidu i na setkání s Nelsonem Mandelou a vyprodala sedmdesátitisícový stadion. V elektrizující atmosféře před písní Home řekla: „I look at you and I see me… hopefully looking at me, you see yourself.“ Láska jakéhokoli typu nám umožňuje se v sobě zrcadlit – ne v narcistní karikatuře, ale v hloubce naší duše.

Čas rozloučit se

Paradoxně i její smrt, která pro mě byla těžkou, nepříjemnou a nečekanou událostí, vedla nakonec k tomu, že jsem se posunul. Když jsem v únoru 2012 seděl v tichu kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, vnímal jsem jemný hlas či myšlenku – „Už není čas vzhlížet… ale být dospělý.“ Jako poslední kapka, která dokápla do poháru hledání, jsem se odhodlal k tomu, že odejdu z pozice psychologa‑zaměstnance zcela do soukromé praxe.

Měl jsem to udělat už dávno předtím, ale i tak to byl dobrý krok. Potřeboval jsem najít také vyjádření této zkušenosti – princip, který pomáhá duši ukotvit prožité. Cítil jsem, že některé věci jsou příliš silné na to, aby stačila slova či obrázek, který jsem si namaloval a který visí v mé pracovně. Cítil jsem, že potřebuju rituál, a rozhodl jsem se pro své první tetování. Překvapil jsem tím sebe i ostatní…

Dodnes mě baví pozorovat, jak si lidé prohlížejí, co to na tom lýtku mám, někdo z klientů se ptá, někdo by se možná zeptat chtěl, ale netroufne si… Jsem velmi rád, že propojení motivu anděla (Whitney jako most mezi světy) nesoucího trubku (symbol hlasu), glóbu (inspirace jako znak múzy), klíče (k domovu) a štítu (obrana proti nepřátelům duše) našlo svou symbolickou podobu.

Obrazy na hladině

Díky Whitney jsem si uvědomil i nečekaný aspekt týkající se vnímání „reality“. Všichni víme, že skutečnost si nějak (spolu)utváříme. Možná někdy zapomínáme, jak nám je předkládaná médii, sociálními sítěmi a dalšími vlivy. Často si neuvědomujeme, jaký výsek reality je nám představen, že to nejsme my sami, kdo si volí témata, o kterých se mluví, jak se o nich mluví, jaké informace se k nám dostávají, jaké se zamlčí, umenší nebo zvětší a jak se tím dá manipulovat obrázky a příběhy, které nám jsou prezentovány. Milan Kundera by řekl, že jsou to kouzla „imagologie“.

Zajímal jsem se o Whitney natolik, že jsem měl o dost více informací, než jak byly prezentovány v běžných médiích. Rozpor mezi tím byl neuvěřitelný. Na vlastní kůži jsem zažil, jak po koncertu (v době, kdy Whitney byla dobrým projekčním plátnem kolektivního stínu a média spolupracovala na její destrukci) byli vyhledáváni jen návštěvníci koncertu, kteří nebyli spokojení, aby mohla být prezentována realita do obrázku, který se hodil (a prodával). Recenze na berlínský koncert v roce 2010 byla napsána a omylem uveřejněna den před konáním samotného koncertu! A takto bych mohl pokračovat.

Uvědomil jsem si, jak to asi je u jiných témat, o která se nezajímám a o kterých vím pár vět z toho, co je mi naservírováno – co vlastně víme „správně“? Jak snadno jsme manipulovatelní? Potřebujeme vnímat vnější svět a dobře ho poznávat. Ale také musíme slyšet ten svůj vnitřní hlas, který nás provází a bude provázet. Možná je hlas Whitney metaforou k takovémuto Hlasu. (Koneckonců Oprah Winfrey dala Whitney jméno „The Voice“, které se už ujalo.)

Whitney je uložena v mém srdci. Není v mém životě, ale v duši. Někdy tuto myšlenku nabízím i klientům v terapii a ptám se, jestli daná událost, člověk, vztah jsou uloženy v životě, který se mění a vyvíjí, nebo v duši – čili napořád. Uložení natrvalo přináší určitou útěchu u tématu ztrát. Whitney to jednou vyjádřila takto: „Všichni jsme smrtelní. Cílem není žít zde navždy, ale stvořit něco, co bude žít věčně.“

Možná tím něčím je každý dotyk lásky a krásy, kterou žijeme či rozmnožíme. Pomáhají nám k tomu múzy a andělé – naši osobní strážci. Přeju každému, aby měl pro ně otevřené srdce, aby inspirace plodila další inspiraci a jiskra duše rozehřála co největší část světa. Tak nejlépe dojdeme do cíle, skutečně domů.

Díky, Whitney – až přijde můj čas, přijdu opět na koncert, snad budu moct být zase v první řadě jako naposledy ve Frankfurtu…