„Děkuji za nezdar, jenž naučí mě píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly,“ zpívá Karel Kryl. Jsou chvíle, ve kterých si daleko silněji uvědomíme, že jestli nás něco zevnitř uzdraví a posílí, tak rozhodně ne donekonečna se pitvat v tom, co se nedaří, ale změnit to, na co se zaměřujeme. Vědomě, možná až otrocky vědomě se vrátit ke staré dobré vděčnosti a zaměřit se na funkční a dobré aspekty života.

Radkin Honzák jednou pronesl krásnou myšlenku, že ze života se potřebujeme učit vyzobávat rozinky, to nejlepší. Užít si to a vychutnat. Tady na webu je nám rozličnými autory z různých stran vděčnost jemněji či silněji připomínána, určitě to všichni víme: když budeme vděčnější, budeme i šťastnější. Ale děláme to, konáme podle toho, co už víme – nebo čekáme na zázrak zvenčí, na to, až naše životní štěstí někdo či něco zachrání?

V jednom článku psal Dalibor Špok o tom, že větší změna nastane pouze nesnadným a těžkým děláním změn. Aleš Borecký se zase ve svých zamyšleních vrací k archetypu Fénixe. K tomu, že se potřebujeme naučit prohrávat, že prohry potřebujeme a že jako ten bájný Fénix potřebujeme znovu a znovu vstávat z popela.

Co když ale někdy k tomu, abychom mohli pomyslně povstat z popela, postačí uvědomit si, co neshořelo? Může opravdu, když pomineme extrémní případy, shořet všechno dobré, laskavé, smysluplné – všechno, o co se dá opřít?

• Co když až díky tomu, že už nemůžeme, si uvědomíme, že někdy ani nemusíme?
• Co když si až pod tlakem uvědomíme, jaké to vůbec je nebýt pod tlakem?
• Co když až svázaní neměnnými okolnostmi pocítíme, že se chceme změnit uvnitř, aby to vůbec mohlo skončit dobře?
• Co když si až v nějaké nesnesitelnosti uvědomíme, že jak přišla, tak zase i odejde?
• Co když po dvoutisícípáté prohrajeme se sebou stejnou úmornou, zvenčí až nepochopitelnou bitvu, ale o něco malinko lépe, o milimetr nebo dva?

Třeba si pak už uvědomíme, čím si opakovaně podrážíme vlastní nohy, a naopak co nám pomáhá. Čeho a kdy do budoucna ubrat a čeho a kdy přidat, abychom mohli žít změnu, kterou nutně zrovna potřebujeme. Ať už do boje, nebo ke smíření, vděčnost se hodí.

Posbíráme s ní vše, co nám může pomoci, urovnáme si s ní vlastní výzbroj. Možná si s ní sedneme jako s dobrou kamarádkou a uslyšíme ji, jak nám šeptá: Nebojuj. Máš vše, co teď zrovna potřebuješ. Vzdej se touhy, aby svět byl podle tebe, aby situace byly podle tebe, abys ty byla podle tebe, nechej to být. Ve většině případů máme kus zdraví, svobodu se rozhodovat i spoustu inspirace kolem. A k tomu plno velkých i malých bonusů.

Možná jen blázen se opírá o pavučinu babího léta, o skořápky vlašských ořechů, o barvu javorového listu nebo zavrtění psího ocásku. Možná jen děti a blázni mávají letadlům a mlátí klacky do kanálů, protože to hezky duní.

Darujte předplatné

Koupit

Možná se potřebujeme znovu stát dětmi (nebo blázny): smát se jen pro smích, brečet jen pro pláč a vztekat se jen pro vztek. Ale zároveň k tomu nezapomenout na dospělé pochopení vděčnosti. Za všechno, co je nám dáno i bráno, a také za všechno, co (z)můžeme každý den my sami.

Vděčnost je schopnost nalézat a zobat rozinky. Koláč života je sice občas nedopečený, ale rozinky v něm jsou vždy dobré. Až vám bude ouvej, zkuste si sepsat 30 svých rozinek: za co jste fakt vděční. Uvidíte, že je toho možné napsat i mnohem víc, ale nakonec nejde o počet. Jde o to, abychom přepnuli z autopilota nevděku zpět na vděk.

Někdy se nám vše, za co můžeme být vděční, jakoby poschovává. Ale nemizí to, jen to trpělivě čeká na naše rozpomenutí se, na návrat naší vděčnosti. A že se s ní vrací ruku v ruce i kus lásky, radosti, smířenosti a příjemnějšího pohledu do budoucna.

Pro některé z nás je větší a soustavná vděčnost celoživotní výzvou, soukromým a vzdáleným everestem. Ale přesto výzvou, která za to stojí. Za větší radost ze života stojí za to bojovat. Třeba tak hezky, jako o tom psala Petra Detersová v článku Radost na příděl.

Tak hurá do toho!

Perceive, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.