K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Pět mýtů o všímavosti

Všímavost je cesta odhalování pravdy skryté za iluzemi. Včetně iluzí o ní.

Jan Benda

Jan Benda

8. 10. 2018

S mindfulness workshopy se v posledních letech už i u nás roztrhl pytel a nabídka je více než široká – všímavá jóga, všímavé rodičovství, všímavý tanec, všímavý leadership, všímavé svádění žen – můžete si vybrat. Všímavé produkty se prodávají a zároveň se setkávají s odvěkou touhou člověka po nějakém rychlém a snadném řešení ideálně všech jeho problémů. Je však mindfulness svatý grál? No… asi je vám jasné, že to bude mít pár háčků, že?

Přesto si lidé s malou nebo žádnou zkušeností s intenzivním rozvíjením všímavosti do svých představ o všímavosti promítají svá přání a mnohdy – aniž by si své domněnky nějak ověřili v praxi – neváhají a s nadšením je rovnou šíří dál. Vznikají tak mnohé mýty a falešná očekávání. Zároveň se však v poněkud přehnaně bombastickém marketingovém hávu ztrácí i to, co je na všímavosti nejcennější, totiž možnost dosažení vnitřní svobody, moudrosti, laskavosti a soucitu k sobě i k druhým.

Jsem si přitom jistý, že lidé jako Jon Kabat-Zinn nebo Mark Williams, kteří mindfulness na Západě zpopularizovali, ji znají do hloubky a velmi dobře vědí, co je účelem jejího rozvíjení. Jiná věc však je, že během osmi týdnů praxe (typická délka mindfulness programů) se lze seznámit jen s elementárními základy všímavosti a k hlubšímu pochopení je třeba praxe mnohem intenzivnější a delší.

Mindfulness pro mírně pokročilé

V tomto článku se tedy každopádně pokusím uvést na pravou míru pět mýtů o všímavosti, s nimiž se nejčastěji setkávám. Nebudu vám přitom mindfulness „lakovat“ nijak na růžovo, ale budu pravdivě psát o cestě všímavosti jako o cestě často nesnadné a s mnoha úskalími. Přesto doufám, že vás od rozvíjení všímavosti neodradím. Všímavost totiž nabízí možná i víc, než jste si zatím mysleli. A rozhodně za to stojí!

1. „Všímavost je soustředění se na dech“

Přestože soustředění se na dech může být velmi příjemné a může přinášet i rychlou úlevu od stresu a napětí, má s všímavostí jen málo společného. Ano, nádech a výdech samozřejmě jsou procesy probíhající v přítomném okamžiku a sledujeme-li je, nejsme v daný moment ztraceni v myšlenkách a představách. Jenže zaměříme-li pozornost výlučně na jednu věc (například dech), ignorujeme mnoho jiných procesů, které v naší mysli a v našem těle také v daný moment probíhají a dožadují se naší pozornosti, a nejsme všímaví. Jsme jen soustředění.

Všímavost přitom na rozdíl od soustředění zaznamenává všechny jevy, které se okamžik za okamžikem v našem vědomí vynořují, ať už jsou to tělesné vjemy, pocity, nálady anebo i myšlenky, představy, vzpomínky. Nevybírá si, na co se v příštím okamžiku zaměří. Jestliže si tedy například uvědomím, že se v mém vědomí právě vynořila nějaká myšlenka, jde stále o všímavé uvědomění. Jen pokud se do přemýšlení na chvíli „ponořím“, přestávám být všímavý.

Zatímco rozvinuté soustředění (například na dech) tedy myšlenky eliminuje, při rozvíjení všímavosti jde o to co nejdříve zaznamenat, že se myšlenka objevila. A totéž platí pro pocity, nálady a smyslové vjemy. Sledování dechu je při rozvíjení všímavosti každopádně jen dílčí pomůcka. Nic víc, nic míň.

2. „Rozvíjení všímavosti by mělo být příjemné“

Očekávání, že meditace všímavosti nebo i neformální rozvíjení všímavosti v každodenním životě by měly být příjemné aktivity, vychází z nepochopení účelu takovéto praxe. Všímavost nám sice na jedné straně umožňuje vědomě si „užít“ mnoho příjemných pocitů, kterých bychom si jinak nepovšimli, kdybychom byli zabráni do svých myšlenek. Na druhé straně nás ale konfrontuje i s mnoha nepříjemnými a bolavými pocity, jejichž vědomému prožívání se jinak automaticky vyhýbáme.

Smyslem rozvíjení všímavosti je však porozumění vlastnímu prožívání a také změna postoje k prožívanému. Nejde primárně o to cítit se dobře! Díky všímavosti si postupně můžeme ověřit, že averze a snaha vyhnout se nepříjemnému má na naše prožívání mnohem horší dopady, než když se naučíme smířlivě přijmout každý fenomén (tedy i pocit), který se v našem prožívání objeví – ať je příjemný nebo nepříjemný. Rozvíjíme tedy spíše zvědavost a laskavost a soucit vůči všemu, co si díky všímavosti uvědomujeme.

Přesto je, myslím, fér přiznat, že součástí intenzivní meditační praxe jsou obvykle i chvíle, kdy se chvějeme hrůzou či otřásáme hnusem (viz Mahasi, 1994). I tyto prožitky nám však pomáhají postupně odhalit programy, které naše prožívání doposud automaticky řídily, a objevit nové možnosti, jak reagovat. Pak získáváme i svobodu s jasným porozuměním tomu, k čemu která volba vede, jak se pro nějakou možnost rozhodnout. A tato svoboda je cílem praxe všímavosti.

3. „Být všímavý znamená zbavit se stresu“

Mnohé benefity zdůrazňované západními učiteli současné mindfulness vlny jsou z hlediska Buddhova učení jen poměrně nepodstatnými vedlejšími produkty rozvíjení všímavosti. Ano, zaměření pozornosti na smyslové vjemy, které lze vnímat v přítomném okamžiku ulevuje od stresu, který si vytváříme vlastními myšlenkami. A je úžasné, že to současná věda ověřila.

Jenže i každý (příjemný či nepříjemný) vjem je svojí podstatou pomíjivý a neuspokojivý. A rozvinutí všímavosti nám právě tohle má ukázat! Hluboká transformace osobnosti, k níž rozvíjení všímavosti směřuje, se ale může odehrát teprve, když si všimneme, že „vše hoří“ (Nanamoli, 1993), že strast je přítomná v každém okamžiku, v každém vjemu, pocitu, stavu mysli i v každé myšlence. Nikoli tedy tehdy, když najdeme částečnou úlevu od stresu třeba v soustředění se na dech a spokojíme se s tím.

Skutečným smyslem meditace všímavosti je spíše konfrontovat se se stresem než se stresu zbavit. Stresu se zbavit nelze. Lze ale rozvinout soucit k sobě a k druhým a tím naše strádání mírnit. A to je vedle dosažení svobody dalším, sekundárním cílem praxe všímavosti.

4. „Být všímavý znamená prožívané jevy nehodnotit“

Nejcitovanější definice všímavosti Jona Kabat-Zinna, která zdůrazňuje, že všímavé uvědomování je „nehodnotící“, vede u studentů všímavosti často k nesprávnému či nepřesnému chápání postoje, který by bylo, myslím, přesnější označit jako „akceptující“. A to ze dvou důvodů.

Nejde totiž vůbec o to, co si o právě prožívaném fenoménu myslíme (hodnocení). To, oč tu běží – vědomé připuštění si či „přijetí“ právě prožívaného fenoménu (tedy např. vjemu, pocitu, stavu mysli, myšlenky atd.), je něco zcela „nekonceptuálního“ a vlastně příliš nesouvisí s myšlením (či hodnocením) na úrovni slov. Je to postoj, který je alternativou averze (odporu). Pokud jsme všímaví, nevzniká k právě uvědomovanému averze a můžeme pak mluvit o „přijetí“ právě prožívaného fenoménu. A to je celé. Všímavost všechny prožívané fenomény „akceptuje“. Jakékoli hodnocení by byl již další fenomén, kterého bychom si v meditaci měli také všimnout a opět jen akceptovat skutečnost, že se tento fenomén (hodnocení) objevil. Jako vždy.

A za druhé – meditující, který si všímá typických vzorců objevujících se v jeho prožívání, následně zcela regulérně může své poznání „vyhodnocovat“ a uvědomovat si například, že některé prožívané fenomény jsou „blahodárné“ (ve svých důsledcích vedou k příjemnému prožívání) a jiné jsou „zhoubné“ (vedou k nepříjemnému prožívání). Takovéto vyhodnocování může být velmi přínosné a není třeba se mu bránit.

Když tedy uvedeme tento mýtus na pravou míru, můžeme konstatovat, že není třeba nehodnotit, ale spíše objevit (všimnout si), k čemu vede odpor a k čemu vede přijetí. A stále se s pochopením učit všechny prožívané jevy akceptovat tak, jak jsou. Neznamená to ale samozřejmě, že máme jen pasivně přihlížet všemu kolem nás. Akceptovat máme vlastní prožitky, nikoli všechny věci kolem nás!

5. „Být všímavý znamená neprojevovat hněv“

Lidé si často všímavého člověka představují jako někoho mírného, ba téměř uťápnutého anebo někoho nad světské záležitosti natolik povzneseného, že je vůči věcem kolem sebe prakticky lhostejný. Rozvinutá schopnost akceptovat jevy probíhající v našem těle a mysli však neznamená apatii ani netečnost vůči světu. A neznamená, že sebe nebo druhé nemůžeme bránit, když nám nebo druhým někdo ubližuje.

Ochranný hněv není nenávist ani agrese. Je to jen energie, která nám umožňuje podniknout dostatečně důraznou ochrannou akci. Vyvstává ze soucitu (srov. např. Masters, 2000; Timuľák, Pascual-Leone, 2015). Pokud je tedy záměrem dané akce chránit (sebe nebo druhé), je z hlediska všímavosti všechno v pořádku. Jen pokud by bylo naším záměrem ničit, ubližovat, zraňovat, mstít se (= nenávist), můžeme předpokládat, že by nám rozvinutá všímavost postupně umožnila odhalit skryté pocity bolesti, strachu, osamělosti nebo studu, z nichž nenávist povstává, a pokud bychom si tyto dosud potlačované pocity uvědomili a se soucitem je akceptovali, nenávist ani agrese by již dále nevznikaly.

Všímavost se tedy nevylučuje s projevy ochranného hněvu, ale jen s projevy nenávisti. A schopnost akceptovat vlastní pocity neznamená navenek netečnost. I ze soucitu lze podnikat razantní akce. Jako když moudrý rodič usměrňuje a limituje malé dítě, které tropí nějaké nepravosti. Protože je moudřejší než dítě, zasáhne a dá dítěti limit (třeba i fyzicky). Ovšem s láskou a pochopením, nikoli s nenávistí.

Dodejme na závěr, že v Buddhově učení všímavost vlastně je něčím jako svatým grálem. Její rozvíjení totiž radikálně mění náš způsob prožívání sebe sama a vede jak k nalezení nepodmíněného vnitřního klidu, tak i k moudrému a dovednému zvládání života navenek.

Dopředu však nikdy nelze říci, jak rychlá nebo pomalá a snadná nebo obtížná pro toho kterého člověka cesta všímavosti bude. Lze říci jen, že je to cesta odhalování pravdy skryté za všemi našimi iluzemi. Kéž je tedy odhalení pěti mýtů, které se dnes o všímavosti šíří, ku prospěchu všem, kdo chtějí nalézt pravdu skrze všímavost!

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: