K manželovi už nic necítím, přesto mě v našem vztahu stále něco drží.
Náš vztah se už dlouho nikam nevyvíjí, pro mě je ale těžké se od něj odpoutat.
Ztratila jsem tři důležité muže. Už se bojím někoho k sobě připoutat.
Chci žít svůj život s partnerem. On se ale stále vrací k rodičům. To je jeho život.
Chci, aby mezi námi byl klid a pohoda. Co bych měla řešit a co nechat být?
Přestávám partnerovi rozumět, nesdílím jeho sen o životě v zahraničí. Je to sobecké?
Máme se rádi, ale náš vztah stagnuje. Máme šanci to změnit, nebo je čas se rozejít?
Náš vztah je plný napětí. Já ho miluji a nenávidím, on si na mně vylévá frustraci.
Nedokážu na něj přestat myslet. Byli jsme spolu krátce, ale pro mě je to pořád živé.
Neumím komunikovat se ženami. Nevím, o čem si s nimi povídat, nic mě nenapadá.
Kdykoli chci sdílet nějakou radost, manžel mě usadí. Odcizuje nás to. Jak s ním o tom mluvit?
Nemoc ho pomalu mění. Stydím se, že ho nedokážu přijmout takového, jaký teď je.
Pokud máte aktivní předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.